ECLI:CZ:US:2020:3.US.3530.19.1
sp. zn. III. ÚS 3530/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace Komerční banka, a. s., sídlem Na Příkopě 969/33, Praha 1 - Staré Město, zastoupené doc. JUDr. Bohumilem Havlem, Ph.D., advokátem, sídlem Jáchymova 26/2, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2019 č. j. 65 ICm 3067/2014, 29 ICdo 108/2017-128 (KSPH 35 INS 13556/2013) a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. března 2017 č. j. 65 ICm 3067/2014, 104 VSPH 307/2016-78 (KSPH 35 INS 13556/2013), a s ní spojeným návrhem na zrušení §114b a 153a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a §20 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a JUDr. Ing. Kristýny Fronc Chalupecké, Ph.D., sídlem Zemské právo 1574/3, Praha 15 - Hostivař, insolvenční správkyně obchodní korporace Východočeská leasingová, spol. s r. o., sídlem Na Skalce 25, Popovičky, zastoupené Mgr. Ing. Petrou Bělicovou, advokátkou, sídlem Buzulucká 678/6, Praha 6 - Dejvice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatelka dále navrhla zrušení §114b a 153a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a §20 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (dále jen "zákon o soudech a soudcích"), a též navrhla přednostní projednání.
2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastnice jako insolvenční správkyně obchodní korporace Východočeská leasingová, spol. s r. o. (dále jen "dlužnice"), se žalobou podanou dne 17. 9. 2014 u Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") proti stěžovatelce domáhala určení, že právní úkon spočívající v tom, že dlužnice uzavřela se stěžovatelkou dohodu o úhradě závazků, mimo jiné z úvěrových smluv reg. č. 7400007200129, 7400008200020, 7400008200121, 7400008200228 a 7370009200036, inkorporovanou do kupní smlouvy a smlouvy o postoupení pohledávek a převodu závazků v souvislosti s kupní smlouvu uzavřenou dne 30. 6. 2010 mezi dlužnicí a obchodní korporací SG Equipment Finance Czech Republic, s. r. o., na jejímž základě došlo k úhradě částky 57 408 565,97 Kč, je vůči majetkové podstatě dlužnice neúčinný. Dále navrhla uložení povinnosti stěžovatelce vydat uvedenou částku s příslušenstvím do majetkové podstaty, řízení v této části bylo usnesením krajského soudu ze dne 15. 7. 2015 č. j. 65 Icm 3067/2014-47 vyloučeno k samostatnému řízení vedenému pod sp. zn. 65 Icm 3352/2015. Žaloba byla spolu s kvalifikovanou výzvou k vyjádření obsaženou v usnesení krajského soudu ze dne 5. 1. 2015 č. j. 65 ICm 3067/2014-9 doručena stěžovatelce. Právní zástupce stěžovatelky se k výzvě vyjádřil podáním ze dne 4. 2. 2015 doručeným téhož dne krajskému soudu, kdy uvedl, že převzal právní zastoupení stěžovatelky a požádal o prodloužení lhůty k vyjádření, a to z důvodu hospodárnosti řízení, neboť s vedlejší účastnicí jednal o mimosoudním řešení věci. Současně označil podanou žalobu za vadnou. Stěžovatelka, vzhledem k absenci rozhodnutí o prodloužení lhůty, se dne 15. 4. 2015 vyjádřila k věci, kdy zejména uvedla, že žalovaný nárok neuznává. Vedlejší účastnice dne 21. 5. 2015 navrhla, aby ve věci bylo rozhodnuto rozsudkem pro uznání, neboť měla za to, že jsou splněny předpoklady jeho vydání, zejména že se stěžovatelka v určené lhůtě nevyjádřila k žalobě, přičemž v podání ze dne 4. 2. 2015 neuvedla žádný vážný důvod, který by jí v tom bránil. Usnesením krajského soudu ze dne 11. 3. 2016 č. j. 65 ICm 3067/2014-55 bylo rozhodnuto, že lhůta k vyjádření stěžovatelky se prodlužuje do 31. 3. 2016 a návrh vedlejší účastnice na rozhodnutí věci rozsudkem pro uznání se zamítá.
3. Proti usnesení krajského soudu podala vedlejší účastnice odvolání. Namítala, že rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení věci, neboť byly splněny všechny zákonné předpoklady rozhodnutí rozsudkem pro uznání. K tomu doplnila, že při vydávání rozsudku pro uznání soudu nepřísluší posuzovat, zda výše uplatněného nároku odpovídá zákonným hlediskům. Nyní posuzovanou věc považovala za incidenční spor podle §159 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon"), který lze rozhodnout rozsudkem pro uznání, neboť jde o řízení, v němž lze uzavřít smír. Rovněž se vyjádřila k určitosti žalobního petitu a zaujala názor, že jí podanou žalobu nelze považovat za vadnou.
4. Výrokem I. rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 27. 3. 2017 č. j. 65 ICm 3067/2014, 104 VSPH 307/2016-78 (KSPH 35 INS 13556/2013) bylo usnesení krajského soudu změněno tak, že se určuje neúčinnost uvedeného právního úkonu vůči věřitelům dlužnice. Výrokem II. bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů a III. výrokem byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit státu částku 2 000 Kč na úhradu soudního poplatku za návrh na zahájení řízení v incidenčním sporu. Vrchní soud v odůvodnění uzavřel, že stěžovatelka byla kvalifikovaně vyzvána, aby se k žalobě vyjádřila, a to s poučením, že jestliže se bez vážného důvodu písemně nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě nesdělí, jaký vážný důvod jí v tom brání, bude mít soud za to, že uplatněný nárok uznává. Toto usnesení bylo stěžovatelce doručeno dne 6. 1. 2015. V této souvislosti vrchní soud poukázal na skutečnost, že žaloba vedlejší účastnice byla v insolvenčním rejstříku zveřejněna již dne 18. 9. 2014. Jde-li o podání stěžovatelky ze dne 4. 2. 2015, uvedl vrchní soud, že neobsahovalo žádné vyjádření nesouhlasu s podanou žalobou, nýbrž pouze žádost o prodloužení lhůty k vyjádření, a to zejména z důvodu převzetí právního zastoupení a mimosoudního jednání s vedlejší účastnicí. Jde-li o převzetí právního zastoupení, bylo v řízení zjištěno, že právní zástupce stěžovatelky přijal plnou moc dne 13. 11. 2014, tedy dříve, než byla doručena kvalifikovaná výzva. K druhému uplatněnému důvodu, mimosoudnímu jednání s vedlejší účastnicí, vrchní soud nepřihlédl, neboť s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2012 sp. zn. 23 Cdo 194/2011 nelze takové jednání považovat za vážný důvod nepodání vyjádření na základě výzvy soudu. Následné vyjádření stěžovatelky po uplynutí soudem stanovené lhůty již na nastalé fikci uznání nároku nemohlo nic změnit. Jde-li o přípustnost rozhodnutí nyní posuzované věci rozsudkem pro uznání, vrchní soud uzavřel, že jde o řízení, v němž je možné uzavřít a schválit smír, jak předpokládá §162 odst. 2 insolvenčního zákona.
5. Stěžovatelka podala proti rozsudku vrchního soudu dovolání. Tvrdila, že napadený rozsudek závisí na vyřešení právních otázek, při nichž se vrchní soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, konkrétně, zda lze rozhodnout o zamítnutí návrhu na vydání rozsudku pro uznání zvláštním usnesením, a v případě, že lze, zda je proti takovému usnesení přípustné odvolání, dále zda lze rozhodnout rozsudkem pro uznání v řízení o určení neúčinnosti právního úkonu, zda byl vrchní soud oprávněn rozhodnout o prodloužení lhůty v odvolacím řízení a zda jsou naplněny předpoklady rozhodnutí rozsudkem pro uznání, je-li výzva k vyjádření vadná a je-li nedostatečně formulován žalobní petit.
6. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2019 č. j. 65 ICm 3067/2014, 29 ICdo 108/2017-128 (KSPH 35 INS 13556/2013) bylo dovolání stěžovatelky zamítnuto. Rozsudek vrchního soudu byl změněn pouze ve formulaci tak, že usnesení krajského soudu se mění v bodě II. Nejvyšší soud k první otázce uvedl, že popsaný postup byl fakticky přijat již dříve (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2003 sp. zn. 20 Cdo 1211/2002 a ze dne 30. 7. 2015 sp. zn. 25 Cdo 2103/2015). Jde-li o námitku stěžovatelky, že v řízení o neúčinnosti právního úkonu nelze rozhodnout rozsudkem pro uznání, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že povaha věci takové rozhodnutí umožňuje. V této souvislosti se obsáhle vyjádřil k obsahu soudního smíru a jeho rámci a rovněž k povaze žaloby v incidenčním sporu. Ke stěžovatelkou odkazované judikatuře, zejména k rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009 sp. zn. 30 Cdo 2666/2007, Nejvyšší soud uvedl, že závěry v něm vyslovené, tedy závěry k §42a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013, nejsou využitelné v nyní posuzované věci. Důvodem je zejména odlišnost v cílech podané žaloby, kdy účelem odpůrčí žaloby řešené v incidenčním řízení není exekuční postih, nýbrž navrácení majetku do majetkové podstaty za účelem následného zpeněžení a rozdělení jeho výtěžku. Nejvyšší soud se rovněž vypořádal s otázkou stěžovatelky, zda lze rozhodnout o prodloužení lhůty k vyjádření i v odvolacím řízení. Ohledně stěžovatelčina tvrzení, že kvalifikovaná výzva byla vadná, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že náležitosti formulované v §114b odst. 1, 2 a 5 o. s. ř. byly splněny. Z odůvodnění vyplývá i vypořádání se s tvrzením stěžovatelky o neurčitě formulovaném žalobním petitu, kdy Nejvyšší soud dospěl k závěru, že podoba výroku obsaženého v rozsudku vrchního soudu odpovídá žalobě i skutkovým tvrzením vedlejší účastnice obsaženým v žalobě.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka se po stručné rekapitulaci řízení před obecnými soudy v ústavní stížnosti v prvé řadě soustřeďuje na předpoklady fikce uznání v kontextu judikatury Ústavního soudu. Zdůrazňuje, že k použití §114b o. s. ř. lze přistoupit pouze tehdy, vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, přičemž tyto podmínky musí být interpretovány restriktivně. Rovněž je třeba zvažovat, zda žaloba poskytuje dostatečný základ pro vydání rozsudku pro uznání, a to zejména, zda obsahuje všechny právně významné skutečnosti. Tato podmínka podle stěžovatelky v nynější věci nebyla naplněna. Současně je při posuzování zmeškání lhůty stanovené soudem, resp. vyjádření k žalobě učiněnému po uplynutí lhůty, zohlednit, zda se tak stalo z omluvitelného důvodu.
8. K možnosti soudu rozhodnout rozsudkem pro uznání stěžovatelka uvádí, že v řízení o určení neúčinnosti právního úkonu nelze uzavřít soudní smír ve smyslu §99 odst. 1 o. s. ř., a proto podle §153a odst. 2 o. s. ř. jej nelze skončit vydáním rozsudku pro uznání. Tento závěr stěžovatelka činí s poukazem na skutečnost, že dohoda stran, tedy účastníků soudního řízení, není možná. To má vyplývat i z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně z usnesení ze dne 3. 5. 2018 č. j. 29 ICdo 108/2017-125, v němž vyslovil, že rozsudek má povahu rozsudku o určení, jenž se nevykonává. Stěžovatelka dále poukazuje na skutečnost, že Nejvyšší soud odmítl vycházet ze závěrů, jež vyslovil ve svém dřívějším rozhodnutí, konkrétně v rozsudku ze dne 21. 10. 2009 sp. zn. 30 Cdo 2666/2007. Tvrdí, na rozdíl od odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího soudu, že civilněprávní neúčinnost právního jednání stojí na stejných základech jako insolvenčněprávní odporovatelnost, kdy i jejich účel je stejný. Shodné proto také jsou limity uzavření soudního smíru. V nyní posuzované věci totiž nebylo otázkou plnění do majetkové podstaty, ale neúčinnost právního úkonu. Nejvyšší soud měl, v případě odklonu od dřívějších závěrů, předložit věc velkému senátu, v případě opačného postupu by jinak zasáhl do práva stěžovatelky na zákonného soudce. Postup soudu v nyní posuzované věci má být navíc zásahem do legitimního očekávání stěžovatelky, která měla za to, že judikatura týkající se k civilněprávní odporovatelnosti je využitelná i v její věci.
9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále vyslovuje nesouhlas s možností rozhodnutí samostatným usnesením. Nesouhlasí zejména se závěrem Nejvyššího soudu, že krajský soud postupoval správně, když o zamítnutí návrhu na rozhodnutí věci rozsudkem pro uznání rozhodl samostatným usnesením, resp. že postupoval správně i vrchní soud, který v odvolacím řízení změnil usnesení krajského soudu na rozsudek pro uznání. Jde-li o odkaz Nejvyššího soudu na dřívější rozhodovací praxi, nepovažuje jej za přiléhavý, neboť ta se nevěnovala možnosti odvolacího soudu změnit usnesení zamítající návrh na vydání rozsudku pro uznání na samotný rozsudek pro uznání. Při vědomí si závěrů, že právo na dvoustupňové soudní řízení není součástí práva na soudní ochranu, došlo v nyní posuzované věci k excesu. V případě, kdy by vrchní soud přesto dospěl k závěru o možnosti uvedeného postupu, měl před vydáním rozsudku pro uznání postupovat podle §118a odst. 2 o. s. ř. a vyzvat stěžovatelku k vylíčení rozhodných skutečností.
10. Další část ústavní stížnosti se soustředí na časové aspekty řízení před obecnými soudy. Stěžovatelka zdůrazňuje, že se k žalobě opakovaně vyjádřila, a to podáními ze dne 15. 4. 2015, 29. 4. 2015 a 31. 3. 2016. Všechna byla řádně založena do soudního spisu, stěžovatelka navíc legitimně očekávala, že bude rozhodnuto o její žádosti o prodloužení lhůty k vyjádření se k žalobě. V této souvislosti opakuje závěry o restriktivním výkladu předpokladů užití fikce uznání nároku. Nejvyšší soud neměl těmto závěrům dostát, kdy naopak pouze ryze formalisticky dovodil, že nebyla naplněna kritéria možného prodloužení lhůty. Vycházel-li Nejvyšší soud z dřívější rozhodovací praxe, upozorňuje stěžovatelka, že odkazovaná rozhodnutí byla vydána později, než nastaly významné skutkové okolnosti nyní posuzované věci. Tento postup je proto v rozporu s jejím legitimním očekáváním. Rozhodl-li se Nejvyšší soud nevycházet z rozhodovací praxe, na niž odkazovala stěžovatelka, měl správně věc předložit velkému senátu. Stěžovatelka rovněž nesouhlasí s postupem soudů, které namísto, aby posuzovaly skutečnou pasivitu žalovaného účastníka, pouze ověřují naplnění formálních náležitostí vydání rozsudku pro uznání. V této souvislosti poukazuje na znění své žádosti o prodloužení lhůty.
11. Jde-li o podmínky užití kvalifikované výzvy, tvrdí stěžovatelka, že krajský soud posoudil obsah žaloby až několik měsíců poté, co vydal usnesení obsahující kvalifikovanou výzvu. To má dokládat zejména skutečnost, že nárok na vyplacení částky do majetkové podstaty byl vyloučen do samostatného řízení až po kvalifikované výzvě.
12. Stěžovatelka nesouhlasí s vydáním kvalifikované výzvy, když tvrdí, že povaha věci takový postup neumožňovala, resp. nevyžadovala. Předpoklady takového postupu je podle ní třeba hodnotit velmi pečlivě a restriktivně, neboť představuje velmi intenzivní zásah do práv žalovaného a může mít dalekosáhlé důsledky. V této souvislosti stěžovatelka uvádí, že soudkyně krajského soudu rozhodující mimo jiné i v nyní posuzované věci užívá kvalifikovanou výzvu ve všech incidenčních sporech, aniž by tento postup byl jakkoliv zdůvodněn.
13. V souvislosti s předpoklady postupu kvalifikovanou výzvou stěžovatelka upozorňuje i na vady žaloby. Podle dřívější rozhodovací praxe lze kvalifikovanou výzvu užít pouze tehdy, jsou-li v žalobě obsaženy všechny právně významné skutečnosti. V nyní posuzované věci byl podle stěžovatelky vadný petit žaloby, vedlejší účastnice rovněž neprokázala splnění základních podmínek určení neúčinnosti právního úkonu. Stěžovatelka uvádí, že vedlejší účastnice požadovala plnění, na které nemůže mít nárok, a to z důvodu nedostatku opory v právu bez ohledu na uznání stěžovatelkou. Postup podle §114b o. s. ř. je pak podle stěžovatelky vyloučen i tehdy, je-li zjevné, že žalobě nelze vyhovět v plném rozsahu.
14. Jde-li o náležitosti samotné kvalifikované výzvy, uvádí stěžovatelka, že z jejího odůvodnění nevyplývá splnění podmínek stanovených v §114b odst. 1 o. s. ř., zejména pak vhodnost takového postupu ve smyslu povahy věci nebo okolností případu. Jestliže kvalifikovaná výzva nesplňovala formální náležitosti, nelze stěžovatelce klást k tíži, že na takovou výzvu včas nereagovala.
15. Stěžovatelka v ústavní stížnosti konečně poukazuje na skutečnost, že vrchní soud v napadeném rozsudku upravil a změnil žalobní petit oproti původnímu návrhu vedlejší účastnice. Vedlejší účastnice se žalobou domáhala určení neúčinnosti úkonu spočívajícího v uzavření dohody o úhradě závazků, zatímco rozsudkem vrchního soudu bylo rozhodnuto o neúčinnosti dohody dlužnice se stěžovatelkou. Ani po této změně však podle stěžovatelky není zřejmé, která dohoda je vůči věřitelům neúčinná.
16. Stěžovatelka vedle zrušení napadených rozsudků Nejvyššího soudu a vrchního soudu dále navrhla zrušení §114b a 153a odst. 3 o. s. ř. a §20 odst. 2 zákona o soudech a soudcích. Rozpor těchto ustanovení s ústavním pořádkem má spočívat v nedostatku záruk svobody vůle, spravedlivého procesu, rovného postavení a rovnosti "zbraní".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
17. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
18. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. Žádný z uvedených závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.
19. Předmětem ústavní stížnosti, byť stěžovatelka upozorňuje i na jiná pochybení vrchního soudu a Nejvyššího soudu, je nesouhlas s vydáním rozsudku pro uznání, k němuž došlo na základě marného uplynutí lhůty k vyjádření stanovené ve kvalifikované výzvě. Z §114b odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, jakož i tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, může předseda senátu místo výzvy podle §114a odst. 2 písm. a) o. s. ř., nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení. To neplatí ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír. Podle §114b odst. 5 o. s. ř. dále platí, že jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odst. 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává, o čemž musí být poučen. Následkem fikce uznání nároku je podle §153a odst. 3 o. s. ř. vydání rozsudku pro uznání. Z uvedených ustanovení je zřejmé, že výběr procesních úkonů v rámci přípravy jednání, včetně kvalifikované výzvy adresované žalovanému, a následky pasivity účastníků řízení včetně kontumačních rozhodnutí jsou předmětem běžného zákona, jehož použití a výklad jsou výlučně svěřeny obecným soudům. Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto otázek jakkoliv ingerovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých soudů. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající zásah do práva na soudní ochranu nebo učinění zcela extrémních závěrů, které by zcela vybočovaly z interpretačních metod, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních.
20. Stěžovatelka v prvé řadě poukazuje na podstatu kvalifikované výzvy a důvody jejího užití v civilním soudním řízení. Ústavnímu soudu jsou i v nyní posuzované věci známy judikaturou vyslovené závěry [srov. např. nález ze dne 20. 3. 2018 sp. zn. III. ÚS 3964/17 (N 54/88 SbNU 709), na nějž odkazuje i stěžovatelka], jde-li zejména o výjimečnost užití fikce uznání nároku, neboť v konečném důsledku žalovanému odepírá možnost meritorního přezkumu. Ústavní soud však současně vyslovil, že obecný soud je povinen postupovat uvážlivě a citlivě zacházet s fikcí uznání nároku a kontumačním rozsudkem pro uznání, přičemž musí zejména pečlivě vážit, zda je přes splnění formálních procesních podmínek vydání rozsudku pro uznání namístě a zda ostatní okolnosti nenasvědčují tomu, že jde o procesní obstrukce a celkovou pasivitu žalovaného. V případech, kdy je z chování žalovaného zřejmé, že s žalobou nesouhlasí, a hodlá se jí bránit, stává se mechanická aplikace §153a odst. 3 o. s. ř. neslučitelná se zásadami, na nichž stojí občanský soudní řád, a tím i právem na soudní ochranu [srov. např. nález ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. IV. ÚS 842/16 (N 134/82 SbNU 179)]. Vrchní soud i Nejvyšší soud v nyní posuzované věci tomuto požadavku v plném rozsahu dostály a z odůvodnění napadených rozsudků vyplývá hodnocení celkových souvislostí doručení kvalifikované výzvy i způsob reagování stěžovatelky. Je třeba zejména zdůraznit, že k převzetí právního zastoupení stěžovatelky došlo v řádu dvou měsíců před doručením kvalifikované výzvy, vrchní soud současně upozornil, že podaná žaloba vedlejší účastnice byla několik měsíců předem zveřejněna v insolvenčním rejstříku. Za těchto okolností obstojí argumentace soudu, že převzetí právního zastoupení a příprava právního zástupce k vyjádření není vážným důvodem, pro který by bylo třeba zákonem požadovanou minimální délku lhůty k vyjádření ke kvalifikované výzvě prodlužovat. Vrchní soud se rovněž řádně vypořádal s druhým důvodem žádosti o prodloužení lhůty k vyjádření spočívajícím v mimosoudním jednání s vedlejší účastnicí, když s odkazem na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu uzavřel, že mimosoudní jednání nijak stěžovatelce nebránilo v možnosti vyjádřit se k žalobě a nároku jí uplatněnému.
21. Stěžovatelka dále nesouhlasí s postupem vrchního soudu, který v odvolacím řízení, kdy bylo napadeno usnesení o nevyhovění návrhu na vydání rozsudku pro uznání a o prodloužení lhůty k vyjádření ke kvalifikované výzvě, rozhodl ve věci meritorním rozsudkem. Této otázce se věnoval Nejvyšší soud v napadeném rozsudku a Ústavní soud s jeho závěry souhlasí. V nyní posuzované věci je třeba zohlednit, že vedlejší účastnice podala návrh na vydání rozsudku pro uznání, jemuž krajským soudem nebylo vyhověno a proti jehož nepravomocnému rozhodnutí podala odvolání. V tomto případě je přípustné, aby soud v odvolacím řízení změnil zamítavé rozhodnutí o nevyhovění návrhu na vydání rozsudku pro uznání tak, že se návrhu vyhovuje, což v konečném důsledku představuje vydání samotného rozsudku pro uznání. Současně je třeba upozornit, že soud v odvolacím řízení nehodnotí důvodnost podané žaloby, nýbrž splnění předpokladů vydání rozsudku pro uznání. Jde-li o tvrzení stěžovatelky, že při posouzení této procesní otázky vycházel Nejvyšší soud z dřívějších rozhodnutí vydaných až poté, co nastaly významné skutkové okolnosti nyní posuzované věci, odkazuje Ústavní soud na odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího soudu (srov. bod 31), z nějž vyplývá, že Nejvyšší soud se k této praxi přihlásil již dříve.
22. Ústavní soud nepovažuje za relevantní stěžovatelčiny výhrady ke splnění obsahových náležitostí usnesení krajského soudu obsahujícího kvalifikovanou výzvu ani její tvrzení, že šlo jen o mechanické užití tohoto procesního nástroje. Ke splnění obsahových náležitostí se opět vyjádřil Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného rozsudku (srov. zejména body 59 a 60), kdy uzavřel, že §169 odst. 1 o. s. ř. vymezuje obsahové náležitosti usnesení pro případy, není-li zákonem stanoveno jinak. Jde-li o kvalifikovanou výzvu, vyplývají její obsahové náležitosti z §114b odst. 1, 2 a 5. Současně je třeba připomenout, že obecný účel kvalifikované výzvy spočívá v urychlení soudního řízení tak, aby zejména žalovaný nebyl v řízení bezdůvodně pasivní a neztěžoval žalobci přístup k ochraně uplatněného práva. Následkem, o němž je obecně žalovaný poučen, je fikce uznání nároku a následné vydání rozsudku pro uznání. V nyní posuzované věci byla stěžovatelka v tomto duchu řádně poučena, poučení se rovněž soustředilo na možnost sdělení vážných důvodů, pro které stěžovatelka není schopna se k výzvě soudu včas vyjádřit. Jde-li o závěry vztahující se k mimosoudnímu jednání účastníků jako důvodu prodloužení lhůty i o skutečnost, že k převzetí právního zastoupení stěžovatelky došlo dva měsíce před doručením kvalifikované výzvy, je třeba uzavřít, že představují skutečnosti, které právnímu zástupci stěžovatelky musely být známy a od nichž nemohl, jak stěžovatelka tvrdí v ústavní stížnosti, odvozovat žádné legitimní očekávání vyhovění žádosti o prodloužení lhůty.
23. Poslední právně významnou otázkou nastolenou stěžovatelkou již v dovolání, ale rovněž v ústavní stížnosti, je možnost vydání rozsudku pro zmeškání v incidenčním sporu podle §159 odst. 1 písm. d) insolvenčního zákona. Nejvyšší soud se této otázce velmi podrobně věnoval v odůvodnění napadeného rozsudku (srov. body 42 až 45), kdy na rozdíl od stěžovatelky dospěl k závěru, že takový postup možný je, a rovněž se vypořádal s odkazem stěžovatelky na dřívější rozhodovací praxi týkající se odporovatelnosti právnímu úkonu podle §42a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013. Vzhledem k tomu, že stěžovatelkou odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 2666/2007 nedopadal na incidenční spory, nešlo v nyní posuzované věci o odklon od dřívější rozhodovací praxe, a proto nebyl důvod, aby věc byla předložena velkému senátu. K samotné argumentaci stěžovatelky, že incidenční spor v nyní posuzované věci je plně srovnatelný s odpůrčí žalobou podle hmotněprávního předpisu, Ústavní soud uvádí, že se s ní ze stejných důvodů jako Nejvyšší soud neztotožňuje, a poukazuje zejména na podstatu právní úpravy obsažené v insolvenčním zákoně. Důvodem odpůrčí žaloby zahajující incidenční řízení je i v nyní posuzované věci zabránit uspokojení věřitele, jehož uplatněné právo mělo vzejít z neúčinného právního úkonu. Již v tomto bodě se incidenční spor zásadně odlišuje od podstaty odporovatelnosti právnímu úkonu podle dřívější hmotněprávní úpravy. Rovněž je třeba upozornit, že cílem incidenčního řízení je vyřešení sporu více účastníků vyvolaného v přímé souvislosti s vedením insolvenčního řízení a odčinění negativních procesních důsledků, k nimž došlo na základě uplatnění pohledávek věřiteli. Ani tento aspekt nemůže být v rovině hmotněprávní odporovatelnosti uplatněn.
24. Stěžovatelka závěrem upozornila i na samotné vady žalobního petitu formulovaného vedlejší účastnicí, resp. na změnu petitu provedenou vrchním soudem. Ústavní soud upozorňuje na všeobecně známé pravidlo, podle něhož se procesní úkony vykládají podle svého obsahu, přičemž i obecné soudy v nyní posuzované věci, za pomoci přihlédnutí k žalobním tvrzením, dospěly k řádnému zjištění, čeho se vedlejší účastnice žalobou domáhala.
25. Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že postupem obecných soudů nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatelky, a proto byla její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pro rozhodnutí o návrhu na zrušení §114b a 153a odst. 3 o. s. ř. a §20 odst. 2 zákona o soudech a soudcích, je podstatnou okolnost, že vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti se Ústavní soud nemůže již podle své ustálené judikatury zabývat tímto návrhem. Podle §74 zákona o Ústavním soudu jde totiž o návrh akcesorický, který sdílí právní osud odmítnuté ústavní stížnosti. Ústavní soud proto návrh na zrušení uvedených ustanovení odmítl podle §43 odst. 2 písm. b) téhož zákona. O návrhu na přednostní projednání ústavní stížnosti Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť neshledal důvody pro postup podle §39 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. května 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu