ECLI:CZ:US:2020:3.US.3569.19.1
sp. zn. III. ÚS 3569/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem o ústavní stížnosti stěžovatele T. R., zastoupeného Mgr. Václavem Hebkým, advokátem, sídlem Sokolská 1802/32, Praha 2 - Nové Město, proti postupu Vrchního soudu v Praze a proti postupu Městského soudu v Praze ve věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. MSPH 77 INS 8514/2016, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatel brojil proti postupu Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a proti postupu Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), a namítal porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud vyslovil, že "postupem orgánu veřejné moci spočívajícím v přidělení jiného než zákonného soudce ve věci vedené pod sp. zn.: MSPH 77 INS 8514/2016, Městského soudu v Praze bylo porušeno základní ústavní právo stěžovatele na zákonného soudce, zaručené článkem 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod".
3. Dále stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud vyslovil, že "postupem orgánu veřejné moci spočívajícím v neprojednání řádně a včasně podaného odvolání ze dne 24. 1. 2017, podaného elektronicky k soudu a následně doplněného dne 27. 1. 2017, tedy v zákonné lhůtě, originálem podání osobně na podatelně nadřízeného, resp. odvolacího Vrchního soudu v Praze, do vyhlášení konkurzu ke dni 22. 12. 2016, ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 77 INS 8514/2016 bylo porušeno základní ústavní právo stěžovatele na zákonné projednání věci, zaručené článkem 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod".
4. Dne 2. 12. 2019 a dne 6. 12. 2019 byla Ústavnímu soudu doručena další podání stěžovatele, ke kterým však Ústavní soud nepřihlédl, neboť nebyla podána prostřednictvím jeho právního zástupce.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítal porušení svého práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny a porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, které spočívá v tom, že městský soud odmítl předložit a vrchní soud odmítl projednat po dobu delší 33 měsíců řádně a včasně podané odvolání stěžovatele ze dne 24. 1. 2017, podané elektronicky k soudu a následně doplněné dne 27. 1. 2017, tedy v zákonné lhůtě, originálem podání osobně na podatelně vrchního soudu, proti vyhlášení konkurzu ke dni 22. 12. 2016 ve věci vedené u městského soudu pod sp. zn. MSPH 77 INS 8514/2016.
6. Stěžovatel dále namítal, že městský soud odmítá předložit k rozhodnutí v řízení o mimořádném opravném prostředku - žalobě pro zmatečnost - dovolání Nejvyššímu soudu, které bylo podáno elektronicky k soudu dne 2. 5. 2019 a osobně originálem na podatelně soudu doplněno již dne 6. 5. 2019, čímž způsobuje opakovaně průtahy v řízení a znemožňuje tak stěžovateli např. podat zejména návrh na odklad vykonatelnosti nebo návrh na odklad právní moci napadeného rozhodnutí soudu nižšího stupně.
7. Stěžovatel rovněž namítal, že přidělování věcí v rejstříku Nco, UL a dalších, tedy v rozhodování o návrzích na určení lhůty k provedení procesního úkonu odnětí a přikázání věci a v rozhodování o vyloučení soudce, či senátu podřízených obecných soudů, je u vrchního soudu zcela nepřezkoumatelné, neboť evidence přidělování a nápadu jednotlivých věcí na soud a jednotlivým senátům se vůbec nevede. Přidělování jednotlivých věcí zákonnému senátu, resp. zákonnému soudci je u vrchního soudu zcela nepřezkoumatelné, což má za následek, že ve věci na všech stupních soudů rozhodoval jiný než zákonný soudce, resp. že účastníci řízení byli odňati svému zákonnému soudci.
8. Stěžovatel uvedl, že tuto ústavní stížnost podává s odvoláním se na §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Současně stěžovatel požádal Ústavní soud o přednostní projednání věci podle §39 zákona o Ústavním soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda v předmětné věci jsou splněny všechny procesní předpoklady meritorního posouzení ústavní stížnosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a dospěl k závěru, že tomu tak není.
10. Podle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
11. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
12. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (např. usnesení ze dne 3. 12. 2003 sp. zn. I. ÚS 615/03, ze dne 21. 12. 2010 sp. zn. II. ÚS 1179/10, ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. I. ÚS 3304/10, veřejně dostupná na internetu v databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná) konstatoval, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy v právním řádu neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem. Jinými slovy, musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých základních práv či svobod jiným zákonným způsobem.
13. Pokud jde o základní právo na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), resp. v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), Ústavní soud striktně váže přípustnost ústavní stížnosti na předcházející využití postupu podle §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, které považuje zpravidla za efektivní prostředek nápravy [např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2012 sp. zn. I. ÚS 2427/11 (N 33/64 SbNU 349)]. Podle §174a odst. 1 zákona o soudech a soudcích, má-li účastník nebo ten, kdo je stranou řízení, za to, že v tomto řízení dochází k průtahům, může podat návrh soudu, aby určil lhůtu pro provedení procesního úkonu, u kterého podle jeho názoru dochází k průtahům v řízení. Návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu není podmíněn podáním stížnosti podle §164 cit. zákona.
14. Z obsahu ústavní stížnosti nevyplývá, že by stěžovatel výše uvedeného postupu podle §174a zákona o soudech a soudcích před podáním ústavní stížnosti využil a ústavní stížnost je proto za dané procesní situace nepřípustná.
15. S ohledem na uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl, neboť neshledal důvod k postupu podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, když ústavní stížnost nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
16. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že o návrhu na přednostní projednání věci pro její naléhavost podle §39 zákona o Ústavním soudu samostatně nerozhodoval. Z procesního hlediska by byl takový postup zjevně neúčelný za situace, kdy mohl Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodnout neprodleně po seznámení se s posuzovanou věcí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2020
JUDr. Radovan Suchánek, Ph.D., v.r.
soudce zpravodaj