ECLI:CZ:US:2020:3.US.3624.19.1
sp. zn. III. ÚS 3624/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti JCDecaux, Městský mobiliář, spol. s r. o., sídlem Rohanské nábřeží 678/25, Praha 8 - Karlín, zastoupené Mgr. Martinem Řandou, LL.M., advokátem, sídlem Truhlářská 1104/13, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. srpna 2019 č. j. 3 Cmo 87/2019-107, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, a 1) obchodní společnosti Barrandov Televizní Studio a. s., sídlem Kříženeckého náměstí 322/5, Praha 5 - Hlubočepy a 2) Mgr. Jaromíra Soukupa, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména čl. 10 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") jakož i její právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadeného usnesení vyplývají následující skutečnosti. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 17. 4. 2019 č. j. 2 Cm 15/2019-20 vyhověl návrhu stěžovatelky na vydání předběžného opatření, a uložil vedlejšímu účastníkovi č. 1 zdržet se prostřednictvím televizního vysílání šíření následujících tvrzení včetně jejich obsahově shodných či obdobných modifikací:
- pan Michal Valenta, hlavní město Praha nebo Městská část Praha 1, vypisovali různá výběrová řízení na pronájem reklamních ploch, kde byla pravidla nastavena tak, že vyhrát mohl jen a pouze žalobce,
- pokud ve výběrových řízeních hlavního města Prahy nebo Městské části Praha 1 na pronájem reklamních ploch vyhrál někdo jiný než žalobce, tak magistrát nebo radnice výběrové řízení zrušil a začalo se znovu a tak stále dokola, dokud nevyhrál žalobce,
- žalobce vyhrál reklamní tendr roku vyhlášený hlavním městem Prahou, do kterého se jako zájemci hlásily snad úplně všechny firmy, které měly nějaké reklamní plochy,
- jednu soutěž hlavního města Prahy na pronájem reklamních ploch za druhou vyhrává nějakým zcela zvláštním řízením osudu vždy žalobce (I. výrok).
Návrh na předběžné opatření, jímž by soud uložil vedlejšímu účastníkovi č. 2 povinnost, zdržet se šíření týchž tvrzení včetně jejich obsahově shodných či obdobných modifikací, ať už prostřednictvím televizního vysílání, sdělení v tisku či v jiných sdělovacích prostředcích nebo jiným způsobem, ať už vůči konkrétním osobám nebo jejich zveřejněním vůči neurčenému okruhu osob, ať už sám nebo prostřednictvím třetích osob, městský soud zamítl (II. výrok). Návrh na předběžné opatření, jímž by soud vedlejšímu účastníkovi č. 1 uložil povinnost zdržet se šíření tvrzení v rozsahu, uvedeném v I. výroku prostřednictvím sdělení v tisku, různých sdělovacích prostředcích, nebo jiným způsobem, ať už vůči konkrétním osobám nebo jejich zveřejněním vůči neurčenému okruhu osob, ať už sám nebo prostřednictvím třetích osob, městský soud odmítl (III. výrok).
3. Městský soud shledal potřebu prozatímní úpravy poměrů účastníků s ohledem na to, že vedlejší účastník č. 1 poté, co obdržel předžalobní výzvu, opětovně vysílal reportáž dne 3. 4. 2019 s difamujícím tvrzením, jímž bylo neoprávněně zasaženo do pověsti stěžovatelky, neboť mohlo vyvolat dojem, že se stěžovatelka dlouhodobě dopouští rozsáhlého korupčního jednání.
4. Proti citovanému usnesení městského soudu podala stěžovatelka a vedlejší účastník č. 1 odvolání k Vrchnímu soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"), který ústavní stížností napadeným rozhodnutím opravil označení stěžovatelky a adresu jejího sídla uvedených v záhlaví usnesení městského soudu, a usnesení městského soudu ve II. výroku potvrdil, a v I. a III. výroku změnil tak, že se zamítá návrh na nařízení předběžného opatření, kterým by vedlejšímu účastníkovi č. 1) byla uložena povinnost zdržet se šíření tvrzení včetně jejich obsahově shodných či obdobných modifikací, jak uvedena shora v bodě 2.
5. Vrchní soud se ztotožnil s městským soudem v tom, že stěžovatelka osvědčila svá tvrzení ohledně obsahu a způsobu uveřejnění reportáží ze dne 25. 3. 2019 a 3. 4. 2019, které dle stěžovatelky obsahovaly nepravdivé, hrubě zavádějící a účelově zkreslené informace způsobilé vyvolat u diváka dojem, že vytvořila a po dlouhou dobu využívá rozsáhlý korupční systém, díky kterému získává do pronájmu reklamní plochy od hlavního města Prahy a Městské části Praha 1 ve zmanipulovaných výběrových řízeních. Podle vrchního soudu však nelze z takto osvědčeného skutkového stavu dovodit, že by stěžovatelka osvědčila existenci nároku samotného, tedy že se jeví jako pravděpodobné, že popsané jednání vedlejších účastníků bude v řízení o věci samé posouzeno jako neoprávněný zásah do pověsti stěžovatelky podle §135 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Při vážení, zda jednání vedlejších účastníků může být posouzeno ve věci samé jako neoprávněný zásah do pověsti stěžovatelky, je třeba přihlédnout i ke skutečnosti, že o existenci trestního řízení ve věci sjednání výhody při zadání veřejné zakázky na pronájem reklamních poutačů v majetku hlavního města Prahy před uveřejněním první ze sporných reportáží informovala jiná média, a věc je nutno posoudit i z hlediska toho, že obecně osoba veřejného zájmu, kterou je samozřejmě stěžovatelka (s ohledem na její vztah s veřejnoprávní korporací), je povinna snášet větší míru kritiky a naopak měřítka, podle kterých se posuzují skutková tvrzení a hodnotící soudy, jsou mnohem měkčí ve prospěch původců kritiky. Dle vrchního soudu tak není osvědčen nárok samotný jako jedna z podmínek nařízení předběžného opatření, není tedy třeba zabývat se ani otázkou existence naléhavé potřeby zatímní úpravy poměrů účastníků.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka je přesvědčena, že skutková zjištění a z nich dovozené právní závěry vrchního soudu jsou v diametrálním rozporu s obsahem předložených důkazů. Stěžovatelka uvádí, že tvrzení vedlejších účastníků vyslovená v předmětné reportáži jsou zcela nepravdivá, hrubě zavádějící a účelově zkreslená. S Městskou částí Praha 1 má stěžovatelka uzavřenu pouze jednu smlouvu na pronájem ploch ve vestibulu stanice metra Staroměstská pro umístění pouhých pěti reklamních nosičů. Stěžovatelka se neúčastnila žádných výběrových řízení na pronájem reklamních ploch pořádaných touto městskou částí, navíc pan Michal Valenta v době uzavření smlouvy mezi stěžovatelkou a Městskou částí Praha 1 nebyl zástupcem starosty Městské části Praha 1, jak zaznělo v reportáži, v té době nebyl ani zastupitelem či radním této městské části ani v ní nezastával žádné úřednické či jiné místo, které by ho opravňovalo k vypisování zadávacích řízení, k zadávání zakázek či k rozhodování o jejich vítězi. S hlavním městem Prahou má stěžovatelka uzavřenu Smlouvu o výstavbě, provozování a reklamním využití městského mobiliáře ze dne 14. 11. 1994, ve znění pozdějších dodatků. Na základě této smlouvy stěžovatelka mimo jiné instalovala a provozuje na území hlavního města Prahy více než 2 000 ks reklamních nosičů. Kromě této smlouvy má stěžovatelka od hlavního města Prahy od roku 2003 pronajaty již jen dvě malé části pozemků, na nichž má instalovány dva velkoformátové poutače. Žádné další nájemní smlouvy stěžovatelka s hlavním městem Prahou neuzavřela, a neúčastnila se ani žádných výběrových řízení na pronájem reklamních ploch vypsaných hlavním městem Prahou. Z listinných důkazů předložených stěžovatelkou je evidentní, že tvrzení vedlejších účastníků o údajném korupčním systému, díky kterému stěžovatelka měla dlouhodobě získávat řadu zakázek od hlavního města Prahy a Městské části Praha 1, nemají žádný podklad v realitě ani ve zprávách publikovaných v jiných médiích, nýbrž že jsou zcela vyfabulovaná.
7. Stěžovatelka nesouhlasí také se závěrem vrchního soudu, že vedlejší účastníci toliko rozvíjejí diskusi o možné korupci, a že jejich tvrzení jsou pouze hodnotícími soudy, tedy subjektivními názory autorů. Stěžovatelka má naopak za to, že ve skutečnosti jde o skutková tvrzení vedlejších účastníků, tedy o objektivně existující realitu zjistitelnou pomocí dokazování, případně o hybridní výroky s významnou dominancí skutkového základu, způsobilé ohrozit pověst stěžovatelky a negativně zasáhnout i do jejích majetkových práv a obchodních aktivit. I kdyby však výroky vedlejšího účastníka č. 2) byly toliko hodnotícím soudem, stejně by nezbylo než uzavřít, že jimi bylo protiprávně zasaženo do práv stěžovatelky, neboť jelikož výroky vedlejšího účastníka č. 2) byly založeny na nepravdivých podkladech, nelze je považovat podle judikatury Nejvyššího soudu za výkon oprávněné kritiky. Stěžovatelka je navíc přesvědčena, že nejen obsah, ale i forma tvrzení vedlejšího účastníka č. 2) byly zcela za hranou přípustné kritiky. S ohledem na tuto skutečnost stěžovatelka nesouhlasí se závěry vrchního soudu, že je z důvodu svého vztahu k veřejnoprávní korporaci osobou veřejného zájmu, která je povinna snášet větší míru kritiky, když takový závěr platí pouze na případy, kdy jde o kritiku oprávněnou. Jde-li o články v médiích o trestním řízení proti stěžovatelce, ty se zabývaly výlučně trestním řízením, jehož předmětem je jediná konkrétní smlouva mezi stěžovatelkou a Městskou částí Praha 1, a nelze je považovat za reálný podklad pro tvrzení vedlejšího účastníka č. 2) o tom, že stěžovatelka vítězí v řadě zmanipulovaných výběrových řízení na pronájem reklamních ploch a pro další výroky, které byly specifikovány v petitu návrhu na předběžné opatření.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud ve své judikatuře vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření a jeho konkrétní podoby z hlediska správnosti přijatého řešení se jeho přezkumné pravomoci v zásadě vymyká a je věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu [srov. např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), usnesení ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2010/12 nebo usnesení ze dne 2. 2. 2016 sp. zn. III. ÚS 49/16, dostupná stejně jako další citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz]. Ústavnímu soudu tedy z hlediska ústavněprávního nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů ohledně důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán pouze ke zjištění, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, popřípadě rozhodnutí o jeho zamítnutí, mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171)]. Předmětem tohoto přezkumu může být i procesní postup, který nařízení předběžného opatření předcházel [např. nález ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09 (N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.)].
10. Smyslem předběžného opatření je zatímní úprava poměrů účastníků (nikoli s konečnou platností), přičemž musí být poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči komu předběžné opatření směřuje. Současně platí, že ochrana toho, proti komu má navrhované předběžné opatření směřovat, však nemůže dosáhnout takové intenzity, aby prakticky znemožnila ochranu oprávněných zájmů druhé strany. Ústavní soud opět zdůrazňuje i důsledky toho, že předběžné opatření je opatřením dočasné povahy s omezenou dobou trvání [§77 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")], které může být k návrhu zrušeno (§77 odst. 2, věta první, o. s. ř.) a není jím ani prejudikován konečný výsledek sporu.
11. Tvrdí-li stěžovatelka, že v reportážích uváděné skutečnosti se nezakládají na pravdě, v usnesení vrchní soud zdůraznil, že rozhodnutí o návrhu na nařízení předběžného opatření nespočívá na výsledcích dokazování, na závěru o skutkovém stavu a ani na právním posouzení věci, když nepředstavuje samo o sobě výsledek procesu, v jehož průběhu by soud zvažoval, jaké provede důkazy, jak bude provedené důkazy hodnotit a jaká skutková zjištění z nich učiní, či v němž by přihlížel k argumentům účastníků nebo by aplikoval na zjištěný skutkový stav věci právní předpisy. Jediným podkladem pro rozhodnutí soudu jsou údaje a informace, které jsou obsaženy v návrhu a v důkazních prostředcích předložených žalobcem, na jejichž základě soud, aniž by vůbec umožnil žalovaným se k nim vyjádřit nebo přednést vlastní tvrzení a návrhy, zkoumá, zda jsou splněny podmínky a předpoklady pro nařízení předběžného opatření.
12. V posuzované věci vrchní soud dospěl k závěru, že za situace, kdy vedlejší účastníci na reálném podkladu rozvíjejí diskusi o možné korupci při zadávání veřejné zakázky, nelze přijmout závěr, že toto jejich jednání bude v řízení ve věci samé s největší pravděpodobností shledáno jako neoprávněný zásah do pověsti stěžovatelky. Vrchní soud přitom přihlédl ke skutečnosti, že o existenci trestního řízení ve věci sjednání výhody při zadání veřejné zakázky na pronájem reklamních poutačů v majetku hlavního města Prahy informovala dříve již jiná média, a že v rámci diskuse o věcech veřejných je třeba přiznat ochranu i takovým výrazům, které jsou expresivní, neortodoxní či proneseny s nadsázkou. Tomuto závěru vrchního soudu nemá Ústavní soud čeho vytknout, neboť nevykazuje prvky libovůle, z jeho odůvodnění je dostatečně zřejmé, z jakých úvah při posuzování odvolání vycházel, a je proto z hlediska ústavnosti plně přijatelný.
13. Jak již bylo shora řečeno, soud nezkoumá na prvním místě návrh na nařízení předběžného opatření po hmotněprávní stránce (ač musí posoudit, zda lze s dostatečnou mírou pravděpodobnosti usuzovat, že v řízení ve věci samé bude jednání žalovaného hodnoceno jako jednání protiprávní), ale posuzuje jej především z procesního hlediska, konkrétně zvažuje, zda je nutná zatímní úprava poměrů či zda hrozí zmaření výkonu rozhodnutí. Je proto nerozhodné, zda jde dle názoru stěžovatelky o kritiku neoprávněnou či nepřípustnou, takový závěr bude soud činit až v rozhodnutí o věci samé, nýbrž jde o to, zda byl osvědčen nárok samotný a potřeba zatímní úpravy poměrů účastníků. Soud přitom volí mezi dvěma hraničními možnostmi - na jedné straně zvažuje riziko vzniku škody, konfliktních situací či řetězení zásahů do práv navrhovatele, na straně druhé důsledky rychlého (bezodkladného) zásahu do práv povinného, k němuž dochází bez provedeného dokazování, možnosti reakce na vzniklou situaci a obrany před vydáním rozhodnutí.
14. Tak tomu bylo i v posuzované věci, kdy vrchní soud konstatoval, že nárok samotný, tedy pravděpodobnost, že popsané jednání žalovaných bude v řízení o věci samé posouzeno jako neoprávněný zásah do pověsti stěžovatelky, nemusí být prokázán v tom smyslu, jak je dokazování chápáno v řízení o věci samé, ale přesto je třeba jej řádně osvědčit, což se stěžovatelce nepodařilo.
15. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu