ECLI:CZ:US:2020:3.US.3799.19.1
sp. zn. III. ÚS 3799/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného Mgr. Lenkou Hnilicovou, advokátkou, sídlem Lublaňská 6/55, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. srpna 2019 sp. zn. 6 Tdo 904/2019, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 5. února 2019 sp. zn. 13 To 8/2019 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 25. října 2018 sp. zn. 3 T 87/2018, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Orlicí, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod zakotvených v čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále jen "okresní soud") shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 a odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a za tento zločin a za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 a odst. 3 písm. a) a c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen "tr. zákon"), kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 29. 12. 2010 sp. zn. 2 T 3/2009 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2012 sp. zn. 10 To 218/2011, ho odsoudil podle §240 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku v rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 29. 12. 2010 sp. zn. 2 T 3/2009 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2012 sp. zn. 10 To 218/2011 pouze ve vztahu ke stěžovateli zrušil výrok o trestu, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Zároveň okresní soud rozhodl o vině a trestu spoluobviněného.
3. O odvolání stěžovatele a spoluobviněného proti rozsudku okresního soudu rozhodl Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") nadepsaným usnesením, jímž je podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zamítl.
4. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že důkazy, o které soudy opírají své závěry, stojí osamoceně a nejsou podporovány dalšími skutečnostmi a provedenými důkazy, přičemž v celkovém kontextu z nich nelze dovodit závěr o jeho vině.
6. Podle stěžovatele ho krajský soud zbavil práva na řádnou obhajobu tím, že provedl veřejné zasedání, ačkoli jeho zdravotní stav neumožňoval jeho účast, což doložil lékařskou zprávou a omluvou prostřednictvím svého obhájce.
7. Stěžovatel má za to, že rozhodnutí soudů postrádají vymezení objektivní a subjektivní stránky žalovaného trestného činu. Veškeré znaky skutkové podstaty trestného činu musí vyplývat z popisu skutku, což podle jeho mínění rozsudek okresního soudu ani usnesení krajského soudu nesplňují. K objektivní stránce stěžovatel namítá, že mu soudy kladly k tíži jednání, které uskutečnily jiné osoby. Chybí jak konkrétní popis jeho údajně závadného jednání, tak i relevantní důkazy o něm. Co do subjektivní stránky stěžovatel soudům vytýká, že nepopisují žádné jeho konkrétní jednání, jímž se měl trestného činu dopustit, s výjimkou vystavení faktur, které však byly vystaveny řádně a včas za služby, které jím byly skutečně zajištěny a provedeny.
8. Podle stěžovatele procesním postupem soudů došlo k extrémnímu nesouladu mezi jejich skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním. Nastaly tedy takové vady a nedostatky, které svědčí o zjevném nerespektování zásad, podle nichž má být trestní řízení vedeno. Došlo tak k porušení práva na spravedlivý proces. Krajský soud zaujal hrubě zjednodušující stanovisko a na přezkum odvolacích námitek zcela rezignoval. Rozhodnutí obecných soudů jsou nepřezkoumatelná. K porušení jeho práva na spravedlivý proces došlo také nepřiměřenou délkou trestního řízení, která nebyla soudy řádně hodnocena. Soudy tím, že nedostatečně odůvodnily věrohodnost svědků, porušily princip presumpce neviny a z něj plynoucí princip in dubio pro reo.
9. Stěžovatel dále vytýká, že mu byl uložen souhrnný trest, přestože nebyly dány zákonné důvody pro jeho uložení. Na základě amnestie prezidenta republiky mu byl oproti trestu z rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 29. 12. 2010 sp. zn. 2 T 3/2009 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2012 sp. zn. 10 To 218/2011 uložen jiný druh trestu, a to podmíněný trest v trvání pěti let. V této lhůtě se stěžovatel osvědčil, neboť nespáchal žádný trestný čin, a mělo být proto podle §363 tr. řádu rozhodnuto o zahlazení odsouzení. Vzhledem k tomu, že toto nebylo provedeno a uplynula lhůta dvanácti měsíců, má se za to, že se stěžovatel dnem 31. 12. 2018 osvědčil, a hledí se na něj, jako by nebyl trestán. Nebylo mu proto ve vztahu k tomuto trestu možné uložit souhrnný trest.
10. Stěžovatel posléze zpochybňuje ústavněprávní konformitu trestu odnětí svobody, a to rovněž se zřetelem k výši trestu uloženého spoluobviněnému.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§75 odst. 1 tohoto zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
13. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda se soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní důsledky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
14. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
15. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto se patří odkázat na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.
16. V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze dodat následující závěry.
17. Jde-li o námitku, že krajský soud provedl veřejné zasedání přes stěžovatelovu řádnou a včasnou omluvu, Ústavní soud neshledává pochybení v postupu, kdy tento soud reagoval na předložené potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti (postrádající uvedení diagnózy, způsobu léčby, jakož i druhu a rozsahu omezení z onemocnění vyplývajících) požadavkem na doručení podrobnější lékařské zprávy. Stěžovatel lékařskou zprávu dokládající, že není schopen se veřejného zasedání zúčastnit, nepředložil. Nezpochybnil ani konstatování obecných soudů, že odvolání přednesl jeho obhájce a krajský soud rozhodl na základě důkazů provedených okresním soudem, aniž by dokazování doplnil, čímž by mohlo dojít k omezení práva stěžovatele se k důkazům vyjádřit.
18. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále brojí proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů rozhodujícími soudy. Dané oblasti patří do kompetenční sféry nezávislých soudů a Ústavní soud zasahuje do jejich pravomoci zcela výjimečně, a to pouze při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Uplatňuje-li stěžovatel výtky skutkového původu, Ústavní soud připomíná, že ve své dosavadní judikatuře formuloval celkem tři oblasti, v nichž pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod.
19. První skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Stěžovatel však nenamítá, že právě tento problém v trestním řízení vyvstal.
20. Druhou skupinou pochybení soudů v oblasti dokazování jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Ve své ustálené judikatuře [srov. kupř. nález ze dne 24. 2. 2005 sp. zn. IV. ÚS 251/04 (N 34/36 SbNU 379)] Ústavní soud konstantně zastává názor, že zákonem předepsanému postupu nalézání práva (zásadám řádného procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - nevyhoví-li jim - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, popř. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal; jestliže tak obecný soud neučiní nebo učiní nedostatečně, dochází při jeho rozhodování nejen k vadám spočívajícím v porušení obecných procesních předpisů, ale současně soud postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2). Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost.
21. Stěžovatel návrh na doplnění dokazování nevznesl (kromě společného návrhu obhájce stěžovatele a obhájce spoluobviněného, v němž trvali na výslechu konkretizovaného svědka, kterému bylo vyhověno, a svědek byl vyslechnut) a v ústavní stížnosti neuvádí, že se soudy provedenými důkazy nezabývaly, a tedy označenou procesní vadou řízení zatíženo nebylo.
22. Konečně třetí skupinu tzv. kvalifikovaných vad důkazního řízení představují situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Této kategorii vad důkazního řízení se stěžovatel míní přiblížit především argumentací, že soudy své závěry učinily bez adekvátních důkazů o naplnění objektivní stránky trestného činu, jakož i jeho úmyslném zavinění.
23. Ústavní soud připomíná, že je zejména povinen zkoumat, zda bylo řízení jako celek spravedlivé. V posuzovaném případě dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť v postupu soudů neshledal pochybení, jež by byla, byť ve svém souhrnu, způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovateli.
24. Obecné soudy vzaly za prokázané, že stěžovatel inkriminované faktury vystavil, přestože se plnění v nich uvedená neuskutečnila. Bylo jimi fakturováno zprostředkování koupě strojů, přestože nabídka prodeje byla inzerována na internetu a podle výpovědi Z. D., zaměstnankyně prodávajícího, proběhla kompletní komunikace týkající se prodeje přímo se spoluobviněným, nikoli zprostředkovatelem. Nadto fakturovaná částka za zprostředkování představovala v jednom případě dvojnásobek kupní ceny stroje a v druhém případě polovinu kupní ceny (bod 10. rozsudku okresního soudu). Také ohledně provedení repasí strojů soudy dovodily, že šlo o fiktivní faktury, když z výpovědí zaměstnanců prodávajícího vyplynulo, že stroje byly ve funkčním stavu a repasi nevyžadovaly. Z výpovědí zaměstnanců areálu i insolvenčního správce vyplynulo, že k repasi strojů dojít nemohlo, neboť areál, kde byly umístěny, byl zcela uzavřen a nebyl do něj možný vstup. Dokonce byl odpojen přívod elektrické energie. Podle předávacích protokolů mělo k předání strojů dojít 18. 11. 2010, k repasi však podle faktur mělo dojít již 12. 11. 2010 (bod 12. odůvodnění rozsudku okresního soudu). Stěžovatel si podle obecných soudů uvedených skutečností musel být v době, kdy uvedené faktury vystavoval, vědom, přesto je vyhotovil s tím, že je spoluobviněný zahrne do účetnictví společnosti X. Obecné soudy se rovněž vyjádřily na argumentovaném základě k tomu, které výpovědi a z jakých důvodů považují za věrohodné. Těmto zjištěním (včetně objektivní a subjektivní stránky trestného činu) odpovídá i popis skutku, jímž byl stěžovatel uznán vinným [bod 1) výroku o vině rozsudku okresního soudu].
25. Jak bylo konstatováno, uvedený důkazní rozsah, jakož i provedené hodnocení obsahu důkazů považuje Ústavní soud za přijatelné. Není tedy jakéhokoli podkladu ani pro závěr, že soudy nedostály principům presumpce neviny a in dubio pro reo či nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe; k této zásadě lze uvést, že z popsaných okolností je zřejmé, že jednání stěžovatele nijak nevybočuje z běžných případů trestného činu, pro který byl odsouzen, a nejde o případ, který by byl výjimečný svou nízkou společenskou škodlivostí a svým charakterem natolik atypický, že jej zákonodárce nemohl předpokládat.
26. Ústavní soud dále uvádí, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu [srov. nález ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05 (N 74/49 SbNU 119)], neboť rozhodování soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (srov. čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že by soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu (srov. čl. 39 Listiny). Toto pochybení by mohlo nastat v případě, že soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou zcela opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, resp. je zde extrémní nevyváženost prvku represe a prevence [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 2613/13 a ze dne 5. 3. 2015 sp. zn. III. ÚS 2925/14 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Taková situace však nenastala, a to ani se zřetelem k výši trestu uloženého spoluobviněnému, která navíc referenční měřítko vůči trestu uloženého stěžovateli nepředstavuje. Soudy nepochybily rovněž v případném zohlednění délky řízení (tj. jeden a půl roku, což nebyla délka řízení nepřiměřená) při rozhodování o výši trestu.
27. Obecné soudy se ústavněprávně regulérním způsobem vypořádaly se stěžovatelovou argumentací týkající se agraciačního rozhodnutí prezidenta republiky. Konstatovaly, že jelikož amnestijní rozhodnutí, které bylo ve věci stěžovatele uplatněno, nemělo formu rehabilitace, v jejímž důsledku by došlo k zániku negativních účinků uloženého trestu, a protože k zahlazení odsouzení stěžovatele rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 29. 12. 2010 sp. zn. 2 T 3/2009 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2012 sp. zn. 10 To 218/2011 nedošlo ani postupem podle §105 tr. řádu, je třeba uložit souhrnný trest, neboť došlo ke splnění veškerých podmínek, s nimiž §43 odst. 2 tr. zákoníku počítá.
28. Stěžovatel ústavní stížností napadl i usnesení Nejvyššího soudu, avšak důvody, proč je pokládá za protiústavní, s již výše vypořádanými výjimkami neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Patří se poznamenat, že jeho kvalifikace dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, coby zjevně neopodstatněného, z ústavněprávních hledisek obstojí.
29. Na základě výše konstatovaného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že shora předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a použití práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
30. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu