ECLI:CZ:US:2020:3.US.3827.19.1
sp. zn. III. ÚS 3827/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Iva Luhana, soudního exekutora, Exekutorský úřad Praha 1, sídlem Karlovo náměstí 288/17, Praha 2 - Nové Město, zastoupeného Mgr. Bc. Klárou Luhanovou, advokátkou, sídlem Šafaříkovy sady 2455/5, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. září 2019 č. j. 9 Co 114/2019-69, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a 1) obchodní společnosti ESSOX, s. r. o., sídlem F. A. Gerstnera č. ev. 52, České Budějovice, a 2) Ivety Cimalové, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro jeho rozpor s čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že usnesením Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") ze dne 16. 11. 2018 č. j. 98 Nc 11075/2008-42 (ve znění opravného usnesení ze dne 21. 11. 2018 č. j. 98 Nc 11075/2008-46) byla zastavena exekuce nařízená usnesením tohoto soudu ze dne 23. 5. 2008 č. j. 98 Nc 11075/2008-5 (I. výrok usnesení ze dne 16. 11. 2018). O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že první vedlejší účastnice jako oprávněná je povinna zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů exekuce částku 7 865 Kč (II. výrok) a druhé vedlejší účastnici jako povinné na nákladech řízení částku 484 Kč (III. výrok). Okresní soud na základě návrhu druhé vedlejší účastnice ze dne 27. 8. 2018 dospěl k závěru, že rozhodčí nález, na jehož podkladě byla exekuce nařízena, je nicotným právním aktem z důvodu neplatnosti rozhodčí doložky. Výroky o náhradě nákladů exekuce i nákladů řízení okresní soud odůvodnil závěrem o procesním zavinění první vedlejší účastnice na zastavení exekuce, když tato nezachovala potřebnou míru pečlivosti již při volbě netransparentních pravidel pro výběr rozhodců, dále když přistoupila k vymáhání pohledávky přiznané exekučním titulem vydaným rozhodcem určeným na základě těchto pravidel a následně i při provádění exekuce, když sama nezareagovala na vývoj judikatury v posuzování transparentnosti pravidel pro výběr rozhodců, jenž jí musel být vzhledem k povaze její podnikatelské činnosti znám.
3. K odvolání stěžovatele proti II. výroku usnesení okresního soudu rozhodl Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením tak, že usnesení okresního soudu v napadené části potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se přitom se závěrem okresního soudu o procesním zavinění první vedlejší účastnice na zastavení exekuce i se způsobem výpočtu nákladů exekuce vzniklých stěžovateli. Krajský soud zopakoval, že výši odměny stěžovatele nebylo možno s ohledem na okolnosti věci stanovit z vymoženého plnění, ale jeho náklady bylo nutno určit v souladu s §11 odst. 2 a §13 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem (dále jen "vyhláška č. 330/2001 Sb."), v rozhodném znění, v celkové výši 7 865 Kč. K námitkám stěžovatele vztahujícím se k I. a III. výroku usnesení okresního soudu doplnil, že je nelze akceptovat, neboť stěžovatel jako soudní exekutor je účastníkem exekučního řízení pouze v té části, v níž je rozhodováno o jeho nákladech exekuce.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel brojil zejména proti zastavení exekuce, když vyjádřil přesvědčení, že již skončenou exekuci zastavit nelze. Exekučně vymáhaná povinnost totiž byla v době podání návrhu druhé vedlejší účastnice na zastavení exekuce již zhruba čtyři měsíce v celém rozsahu splněna a pověření stěžovatele zaniklo. Rozhodnutím obecných soudů proto bylo zpětně nepřípustně zasaženo do stěžovatelova vlastnického práva. S odkazem na zásadu vigilantibus iura scripta sunt stěžovatel dále namítl, že problematika rozhodčích doložek je natolik medializována, že druhá vedlejší účastnice měla vědět o možnosti uplatnit svou procesní obranu již v průběhu exekučního řízení; uplatnila ji však opožděně. Na podporu tohoto tvrzení pak odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2018 sp. zn. III. ÚS 3007/17 (dostupné na http://nalus.usoud.cz). Svým jmenováním a zápisem do seznamu soudních exekutorů stěžovatel nedal souhlas k tomu, aby byl nucen vykonávat práci, aniž by se mu za ni dostalo zákonné odměny.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Po přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska stěžovatelem uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud předesílá, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až čl. 92 Ústavy). Nepřísluší mu výkon přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině běžných zákonů. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, když napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod stěžovatele. K takovému závěru však Ústavní soud v posuzované věci nedospěl.
8. Předně bylo nezbytné zohlednit, že stěžovatel napadá usnesení krajského soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení okresního soudu v části, v níž bylo rozhodováno o nákladech stěžovatele jako soudního exekutora v částce, kterou lze označit za bagatelní (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 1. 2019 sp. zn. IV. ÚS 1639/18). V těchto případech jde o částku, která s ohledem na svou výši není - sama o sobě - schopna představovat porušení základních práv a svobod. Z rozhodovací praxe Ústavního soudu dále plyne, že skutečnost, že nejsou uspokojeny všechny nároky soudního exekutora, nelze bez dalšího považovat za protiústavní (viz usnesení ze dne 4. 9. 2018 sp. zn. II. ÚS 2789/18). Zásah do základních práv a svobod stěžovatele by v takových případech mohl být vyvolán pouze extrémní svévolí, a nikoli jen nesprávným výkladem nebo použitím podústavního práva.
9. Zároveň nebylo možno opomenout, že převážná část stížnostní argumentace směřuje nikoliv toliko proti rozhodnutí o stěžovatelových nákladech exekuce, resp. proti v petitu ústavní stížnosti napadenému usnesení krajského soudu, jímž bylo rozhodnutí okresního soudu v části týkající se náhrady nákladů stěžovatele potvrzeno, nýbrž proti samotnému zastavení exekuce, o níž bylo rozhodnuto I. výrokem usnesení okresního soudu. Již krajský soud však stěžovatele upozornil, že námitky týkající se zastavení exekuce nebylo možno akceptovat, neboť stěžovatel jako soudní exekutor byl účastníkem řízení pouze v té části, v rámci níž bylo rozhodováno o jeho nákladech exekuce. Odůvodnění napadeného usnesení je v tomto ohledu plně v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, dle které vystupuje-li soudní exekutor v postavení nositele a vykonavatele pravomoci z titulu veřejného práva, pak z povahy věci samé nemůže být nositelem základních práv a svobod [viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 9. 11. 1999 sp. zn. Pl. ÚS-st. 9/99 (ST 9/16 SbNU 372), usnesení ze dne 6. 8. 2014 sp. zn. III. ÚS 1756/14 a další]. Ústavní stížnosti soudních exekutorů směřující proti výrokům rozhodnutí obecných soudů, jež se netýkají náhrady nákladů soudního exekutora (a tedy i proti výrokům, jimiž došlo k zastavení exekuce), pak jsou Ústavním soudem odmítány jako návrhy podané osobami k tomu zjevně neoprávněnými (viz kupř. usnesení ze dne 31. 8. 2018 sp. zn. IV. ÚS 179/18, ze dne 20. 9. 2016 sp. zn. III. ÚS 3775/15 nebo ze dne 20. 3. 2007 sp. zn. I. ÚS 630/06). Ačkoliv stěžovatel v nyní posuzované věci rozhodnutí okresního soudu o zastavení exekuce výslovně nenapadá a nenavrhuje jeho zrušení, podstatná část ústavní stížnosti proti němu fakticky směřuje. Pro důvody právě uvedené se však těmito námitkami nebylo možno v nynějším řízení zabývat.
10. Ústavní soud připomíná, že v posuzované věci bylo třeba se soustředit výhradně na procesní zavinění ve smyslu §89 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, dle něhož platí, že dojde-li k zastavení exekuce, hradí její náklady a náklady účastníků ten, který zastavení zavinil. Krajský soud v napadeném usnesení dospěl ve shodě s okresním soudem k závěru, že procesní zavinění na zastavení exekuce spočívalo na první vedlejší účastnici jako oprávněné. Ke stanovení konkrétní výše nákladů exekuce vzniklých stěžovateli pak rekapituloval, že za situace, kdy exekuce na podkladě daného rozhodčího nálezu neměla být vůbec nařízena, nebylo možno uvažovat o vymoženém plnění a odvozovat od něj výši odměny stěžovatele, ale jeho náklady bylo nutno určit dle příslušných ustanovení vyhlášky č. 330/2001 Sb. ve výši 7 865 Kč. Krajský soud v odůvodnění napadeného usnesení náležitým způsobem vyložil, z jakých konkrétních důvodů shledal rozhodnutí okresního soudu věcně správným, přičemž své jednotlivé závěry podpořil též odkazy na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu.
11. S ohledem na uvedené skutečnosti, především pak na bagatelní povahu sporu, Ústavní soud uzavírá, že v usnesení krajského soudu nelze nalézt prvky, které by představovaly extrémní svévoli a které by tak byly způsobilé nepřípustným způsobem zasáhnout do některého z ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. Odůvodnění napadeného rozhodnutí je řádné a srozumitelné, a nijak proto nenaplňuje podmínky nezbytné pro zásah Ústavního soudu.
12. Nezbývá než shrnout, že stěžovateli se tvrzené porušení shora vyjmenovaných základních práv prokázat nepodařilo. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu