ECLI:CZ:US:2020:3.US.3858.19.1
sp. zn. III. ÚS 3858/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti obchodní korporace Vítkov Invest, s. r. o., sídlem Na Kozačce 1288/6, Praha 2 - Vinohrady, zastoupené Mgr. Danielem Tobolou, advokátem, se sídlem Revoluční 764/17, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2019 č. j. 32 Cdo 2587/2019-335, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. září 2018 č. j. 15 Co 93/2018-304 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. června 2017 č. j. 18 C 56/2015-264, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a JUDr. Bruna Chudého, advokáta, sídlem Za Statky 56, Praha - Lipany, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno zejména její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 4 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, se podává, že vedlejší účastník se u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") domáhal, aby stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit mu částku 219 168 Kč s příslušenstvím představující odměnu za jím stěžovatelce poskytnuté právní služby. Stěžovatelka se žalobě bránila tím, že taková odměna vedlejšího účastníka je nepřiměřená - byť v zásadě odpovídá mimosmluvní odměně podle advokátního tarifu - neboť vedlejší účastník toliko překopíroval dokumenty připravené jinými subjekty na svůj hlavičkový papír a zaslal je soudům (dílem stěžovatelka rovněž rozporovala správnost výpočtu odměny a náhrady nákladů za některé úkony provedené vedlejším účastníkem). Obvodní soud shledal žalobu důvodnou, a proto rozsudkem ze dne 7. 6. 2017 č. j. 18 C 56/2015-264 žalobě vyhověl.
3. Rozsudek obvodního soudu napadla stěžovatelka odvoláním, na jehož základě Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") přezkoumal napadený rozsudek, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěv k závěru, že odvolání není důvodné, rozsudkem ze dne 6. 9. 2018 č. j. 15 Co 93/2018-304 rozsudek obvodního soudu potvrdil. V odůvodnění vyjádřil souhlas s obvodním soudem, že navržení svědci ve svých svědeckých výpovědích neprokázali skutkovou verzi vedlejší účastnice o jí tvrzené existenci dohody o paušální výši odměny, tudíž je třeba postupovat podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů.
4. Proti rozsudku městského soudu brojila stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 10. 9. 2019 č. j. 32 Cdo 2587/2019-335 odmítl pro nepřípustnost, jednak pro majetkový census ve smyslu §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, neboť nároky vedlejšího účastníka měly samostatný skutkový základ, a proto je bylo nutno zkoumat z hlediska majetkového censu omezujícího možnost podat dovolání odděleně, jednak proto, že stěžovatelka nevymezila otázku zakládající přípustnost jejího dovolání, a v odůvodnění svého usnesení Nejvyšší soud podrobně reagoval na formulované otázky (např. doplnil, že stěžovatelka se sice vůči vedlejšímu účastníkovi dovolávala rozporu s dobrými mravy, to ovšem v situaci, kterou podle svého vlastního tvrzení přivodila jednáním, které se samo o sobě s dobrými mravy neslučuje, bylo-li jediným důvodem sjednání právního zastoupení advokátem právě jen dosažením příslušné náhrady nákladů řízení na úkor protistrany; navíc, i kdyby vedlejší účastník skutečně jen překopíroval dokumenty připravené jiným subjektem na svůj hlavičkový papír, šlo by nepochybně i v této situaci podle Nejvyššího soudu o jím poskytnuté služby právní pomoci, protože už tím, že advokát předloží soudu podání svým jménem jako zástupce účastníka řízení, přebírá tak odpovědnost za jeho obsah, a to jak morální, tak právní, včetně odpovědnosti za případně způsobenou škodu).
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti obsáhle opakuje svá tvrzení o tom, že podle svého přesvědčení prokázala toliko formální právní zastoupení vedlejším účastníkem, kdy existovala dohoda o tom, že v případě neúspěchu stěžovatelky v řízení mu bude náležet odměna nižší než stanovená příslušným právním předpisem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze její ústavnost, dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh.
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji působnost vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat výkon přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelčině věci neshledal.
10. Jak plyne z výše uvedeného, úkolem Ústavního soudu není náprava eventuálních dílčích nesprávností v rozhodnutí obecných soudů, ale naopak posouzení, zda jsou jejich rozhodnutí spravedlivá. Ve stěžovatelčině věci přitom zejména Nejvyšší soud ve svém usnesení přiléhavě vysvětlil - jednak s odkazem na pohnutky stěžovatelky vedoucí k rozhodnutí nechat se zastoupit advokátem, jednak s odkazem na pojetí odpovědnosti advokáta plynoucí mu z poskytnutí právní služby - proč byly jím přezkoumávané závěry městského soudu nejen v souladu judikaturou dovolacího soudu, ale také spravedlivé. Ústavní soud přitom na závěry Nejvyššího soudu odkazuje, když případná dílčí pochybení při výpočtu odměny a náhrady nákladů vedlejšího účastníka nemají ústavněprávní význam. Nelze ostatně ani v tomto případě odhlédnout od toho, že v dané věci jde ve svém důsledku o náhradu nákladů řízení, k nimž Ústavní soud přistupuje
- zvláště týkají-li se právnických osob jako je stěžovatelka - velmi zdrženlivě (srov. např. usnesení ze dne 19. 6. 2018 sp. zn. III. ÚS 1755/18; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
11. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) stěžovatelce zaručená ústavním pořádkem, a proto byla její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu