ECLI:CZ:US:2020:3.US.3883.19.1
sp. zn. III. ÚS 3883/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele N. V. S., státního občana Vietnamské socialistické republiky, zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, sídlem Příkop 834/8, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. září 2019 sp. zn. 3 UL 20/2019 a nečinnosti Krajského soudu v Brně, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel brojí proti zásahu orgánu veřejné moci spočívajícímu v nečinnosti Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), který nevydal rozhodnutí podle §350g odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízením soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád), tedy si neověřil, zda u stěžovatele nastaly v mezidobí skutečnosti, pro které trest vyhoštění nelze uložit. Dále stěžovatel ústavní stížností brojí proti v záhlaví označenému usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud"), kterým byl zamítnut jeho návrh ze dne 6. 9. 2019 na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudech a soudcích), spočívajícího ve vydání usnesení o návrhu stěžovatele na postup podle §350g odst. 2 tr. řádu (I. výrok) a kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (II. výrok). Stěžovatel se domnívá, že tímto rozhodnutím vrchního soudu a výše specifikovaným zásahem krajského soudu bylo porušeno zejména jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II.
Argumentace stěžovatele
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že dne 28. 8. 2019 byl jeho obhájci doručen přípis krajského soudu, podle něhož byly k jeho návrhu ověřeny podmínky pro realizaci trestu vyhoštění, přičemž předsedkyně senátu konstatovala, že rozhodné skutečnosti podle §350g odst. 2 tr. řádu, pro které by nebylo možné trest vyhoštění uložit, u stěžovatele nastaly. Následný návrh stěžovatele na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle §174a zákona o soudech a soudcích byl - jak uvedeno - zamítnut, neboť krajský soud na návrh stěžovatele k přezkumu podmínek podle §350g odst. 2 tr. řádu zmíněným přípisem podle vrchního soudu reagoval - nečinnosti se tedy nedopustil - a postupem podle §174a zákona o soudech a soudcích nelze soudu nařizovat, jaké procesní úkony má v řízení učinit a jak má při projednávání a rozhodování věcí konkrétně postupovat (nelze mu tedy například nařídit, že místo přípisu má ve věci vydat usnesení atp.).
3. Stěžovatel se přesto domnívá, že krajský soud měl o jeho návrhu na přezkoumání podmínek vyhoštění rozhodnout řádně odůvodněným rozhodnutím.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud podle zákona o Ústavním soudu posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost proti přípisu krajského soudu je opožděná. Přípis krajského soudu je totiž nutno považovat za rozhodnutí ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu [srov. k tomu například usnesení ze dne 8. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 3835/11 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) a v něm citovanou judikaturu a literární prameny] a tam uvedené dvouměsíční lhůty, když ze samotné ústavní stížnosti plyne, že stěžovatel měl přípis krajského soudu k dispozici evidentně již v srpnu roku 2019. Podal-li proti němu ústavní stížnost v prosinci roku 2019, učinil tak zjevně po uplynutí dvouměsíční lhůty od jeho doručení.
5. Jde-li o ústavní stížnost proti usnesení vrchního soudu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud posoudil usnesení vrchního soudu a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji působnost vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat výkon přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal.
9. Závěry vrchního soudu k mezím použití §174a zákona o soudech a soudcích jsou totiž zcela správné a lze na ně pro stručnost odkázat. Toliko pro úplnost Ústavní soud uvádí, že povinnost přezkoumat podmínky vyhoštění podle §350g odst. 2 tr. řádu trvá jen tehdy, pokud ani po uplynutí dvou let nebyl odsouzený vyhoštěn - srov. k tomu např. ŠKVAIN, Petr. §350g [Opatření při vycestování odsouzeného]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád I, II, III. 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 3966. Jak ale plyne z usnesení ze dne 11. 6. 2019 sp. zn. II. ÚS 1194/19 ve věci téhož stěžovatele, stěžovatel trest vyhoštění již vykonává ve Vietnamské socialistické republice.
10. Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je zčásti opožděná, a proto ji odmítl podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Zčásti pak byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. ledna 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu