ECLI:CZ:US:2020:3.US.3884.18.1
sp. zn. III. ÚS 3884/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Adriany Pilařové, zastoupené Mgr. Jiřím Janouškem, advokátem, sídlem Údolní 1724/59, Praha 4 - Braník, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. srpna 2018 č. j. 21 Cdo 1911/2018-175, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2018 č. j. 23 Co 326/2017-132 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 1. června 2017 č. j. 16 C 22/2016-98, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a České republiky - Obvodního soudu pro Prahu 8, sídlem ul. 28. pluku 1533/29b, Praha 10 - Vršovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 82 odst. 1 Ústavy, čl. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka od roku 2003 působí jako soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 8. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") bylo rozhodnuto o celkem třech žalobách stěžovatelky, kterými se domáhala zaplacení doplatku platu a víceúčelových paušálních náhrad jednak za období od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2012 v celkové výši 285 958 Kč včetně příslušenství (žaloba ze dne 6. 2. 2015); dále pak za období od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 v celkové výši 80 532 Kč včetně příslušenství (žaloba ze dne 8. 2. 2016) a za období 1. 1. 2013 až 31. 12. 2013 v celkové výši 108 182 Kč včetně příslušenství (žaloba ze dne 9. 2. 2016), přičemž tato částka představovala nárok, který do té doby nebyl vymáhán žalobou ze dne 8. 2. 2016. Obvodní soud vyhověl žalobám stěžovatelky co do částky 135 919 Kč a současně stěžovatelce přiznal i úroky z prodlení (výrok I.), neboť dospěl k závěru, že v období od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2013 byly stěžovatelce vyplácen plat, náhrada platu a víceúčelová paušální náhrada výdajů v nesprávné nižší výši. Tyto nároky byly stěžovatelce vypláceny v návaznosti na nesprávný údaj pro výpočet platové základny, který byl uveden ve sděleních Ministerstva práce a sociálních věcí pro roky 2011, 2012, 2013 a 2014, z nichž pak chybně vycházela vedlejší účastnice při výpočtu uvedených nároků. Obvodní soud dále týmž rozsudkem zamítl jako nedůvodnou žalobu, pokud šlo o požadavek stěžovatelky na zaplacení částky ve výši 220 966 Kč za rok 2012, a stejně tak rozhodl, pokud šlo o požadavek na doplacení částky ve výši 9 605 Kč a částky 108 182 Kč za rok 2013, s odkazem na plenární nález Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15 (N 127/82 SbNU 61) [výrok II.]. Obvodní soud taktéž rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
3. Stěžovatelka podala proti rozsudku obvodního soudu odvolání, kterým napadala jeho II. a III. výrok s odkazem na zásah do svých ústavně zaručených práv. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil jak napadený II. výrok rozsudku obvodního soudu o zamítnutí žaloby v části, v níž se stěžovatelka domáhala doplacení částky ve výši 220 966 Kč, 9 605 Kč a 108 182 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok I.), tak i III. výrok o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
4. Stěžovatelka napadla rozsudek městského soudu dovoláním, které Nejvyšší soud jako nepřípustné podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti široce polemizuje se závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/15. Zejména nesouhlasí s argumentací, v níž je zdůrazňován veřejný zájem na zklidnění celkové atmosféry ve společnosti, která ve věci platů soudců dlouhodobě panuje, a to jak na politické scéně, tak v širší veřejnosti. Stěžovatelka udává, že Ústavní soud takovou krizovou atmosféru ve svém nálezu nikterak nedokladuje. Jednotlivcům tedy bylo upřeno právo, a to s odkazem na dav, resp. politiky. Stěžovatelka se odvolává na zákaz denegationis iustitiae, který byl zmiňovaným plenárním nálezem porušen, když bylo odmítnuto zpětně doplatit soudcům položky na platu.
6. Stěžovatelka rovněž rozporuje, že by byly nálezy Ústavního soudu všeobecně závazné, a to zejména za situace, kdy je plenární nález ryze politickým rozhodnutím, jak je tomu v případě nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/15.
7. Stěžovatelka uvádí, že ústavní stížnost, jejíž podání vyústilo ve sporný plenární nález sp. zn. Pl. ÚS 20/15, měla být odmítnuta pro nedostatek aktivní legitimace státu.
8. Stěžovatelka též namítá zásah do legitimního očekávání nejen svého, ale všech soudců.
9. Stěžovatelka rozporuje účinky zrušujícího nálezu sp. zn. Pl. ÚS 28/13 tak, jak byly vyloženy v plenárním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/15, neboť se domnívá, že spravedlivé by bylo, aby tyto účinky působily ex tunc.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastna řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
12. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Ústavní soud konstatuje, že nastolená právní otázka, tedy zda soudcům náleží zpětné doplacení platu za období od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2012, resp. od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, je již judikaturně ustálena, a to na základě plenárního nálezu ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15, s nímž stěžovatelka nesouhlasí a široce polemizuje. Zmiňovaný plenární nález de facto odpovídá na podstatnou část námitek, které stěžovatelka předkládá, neboť tvořily jádro úvah většiny pléna při projednávání tohoto nálezu. Konkrétně lze stěžovatelku odkázat na body 97 až 110 odůvodnění o závaznosti nálezů Ústavního soudu, jež vyplývá z čl. 89 odst. 2 Ústavy; ohledně nedostatku aktivní legitimace stěžovatelky (Česká republika - Okresní soud Brno-venkov) ve věci vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. Pl. ÚS 20/15 odkazuje Ústavní soud na body 44 až 48 odůvodnění předmětného nálezu, kde Ústavní soud zrekapituloval dosavadní judikaturu k aktivní legitimaci státu k podání ústavní stížnosti, přičemž dospěl k závěru, že spor o zpětné doplacení platu má povahu soukromoprávní, tedy stát (Česká republika) zde nevystupuje ve vrchnostenském postavení, a tudíž je aktivně legitimována k podání ústavní stížnosti.
14. Stěžovatelka dále nesouhlasí s argumentací Ústavního soudu týkající se veřejného zájmu a atmosféry ve společnosti, kdy Ústavní soud shledal, že převažuje veřejný zájem na tom, aby byla zachována klidná atmosféra ve společnosti, která přispěje k zachování důvěry společnosti v moc soudní nad individuálním právem soudce na zpětné doplacení položek na platu soudce z titulu protiústavně snížené platové základny. Tato otázka je v plenárním nálezu řešena v bodech 111 až 113 odůvodnění. Pokud jde o konkrétní dokazování atmosféry ve společnosti, nutno uvést, že zmínka o nepochopení ze strany společnosti se týká toho, že základním důvodem pro vydání nálezů ze dne 2. 8. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 16/11 (N 135/62 SbNU 99) a ze dne 3. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 33/11 (N 95/65 SbNU 259) byla ochrana ústavního požadavku soudcovské nezávislosti, z níž však nevyplývají žádné konkrétní majetkové nároky soudců. Důvody, na kterých se zakládají nálezy sp. zn. Pl. ÚS 16/11 a sp. zn. Pl. ÚS 33/11, tak nevyžadují zpětné doplácení platů. Kdyby k němu došlo, a to za období, kdy se projevovaly důsledky krize, nebylo by možno se divit, že by veřejnost nepochopila, proč k doplácení došlo. K těmto závěrům není třeba vést dokazování, jelikož se týkají odůvodnění nezbytnosti určitého postupu Ústavního soudu z hlediska intertemporálních účinků jím přijatých nálezů (srov. usnesení Ústavního soudu ve skutkově obdobné věci ze dne 2. 10. 2018 sp. zn. III. ÚS 2673/18; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz).
15. Legitimní očekávání není stěžovatelkou nikterak konstruktivně specifikováno. Stěžovatelka v této souvislosti zmiňuje nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/11 a sp. zn. Pl. ÚS 33/11, jimiž byla zrušena zákonná úprava platů soudců. Platová ustanovení byla zrušena s ohledem na požadavek soudcovské nezávislosti, který je zakotven v čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy. Z těchto ustanovení Ústavy ovšem nelze dovodit konkrétní majetkový nárok jednotlivých soudců, který by jejich nezávislost zajišťoval, resp. konkrétní majetková hodnota vyjádřená ve výši platu nemůže být ekvivalentem pro nezávislost nebo míru nezávislosti soudců, chráněnou uvedenými články Ústavy (srov. bod 88 odůvodnění nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/15). Legitimní očekávání konkrétní výše platu tedy z judikatury Ústavního soudu nelze dovodit.
16. Podstata námitek stěžovatelky však zjevně tkví v tom, že odmítá především závěry Ústavního soudu, který v plenárním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/15 opětovně v návaznosti na svou předchozí judikaturu zdůraznil nepřípustnost účinku ex tunc u derogačních nálezů [k tomu dále srov. např. usnesení ze dne 25. 4. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 48/05, nález ze dne 10. 1. 2013 sp. zn. II. ÚS 1882/09 (N 8/68 SbNU 141), usnesení ze dne 9. 2. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 1/10, nález ze dne 24. 4. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 23/11 (N 86/65 SbNU 161; 234/2012 Sb.). Za významné lze pak považovat stanovisko pléna ze dne 14. 12. 2010 sp. zn. Pl. ÚS-st. 31/10 (ST 31/59 SbNU 607; 426/2010 Sb.), kde Ústavní soud vyjádřil zásadu, že derogační účinky nálezu se odvíjejí ex nunc, tj. teprve ode dne, v němž byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů, pokud tento nález výslovně nestanovil jinak, a usnesení ze dne 22. 4. 1999 sp. zn. Pl. ÚS 5/98 (U 32/14 SbNU 309)]. Zrušením napadeného ustanovení zákona dochází výhradně k jeho vyřazení z právního řádu, a nikoliv k faktickému konstituování nové úpravy formou ožívání předpisu již dříve zrušeného. Především s ohledem na tento závazný právní názor Ústavního soudu vyjádřený v citované judikatuře je nutno ústavní stížnost stěžovatelky považovat za zjevně neopodstatněnou.
17. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu