ECLI:CZ:US:2020:3.US.3914.19.1
sp. zn. III. ÚS 3914/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Jindřicha B. (jedná se o pseudonym), t. č. ve Věznici Rýnovice, Jablonec nad Nisou, zastoupeného JUDr. Pavlem Novotným, advokátem, sídlem Bezručova 705/4, Svitavy, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. srpna 2019 č. j. 6 Tdo 828/2019-461, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 6. března 2019 č. j. 14 To 30/2019-395 a rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 10. prosince 2018 č. j. 2 T 55/2018-363, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu ve Svitavách, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního státního zastupitelství ve Svitavách, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i jeho práva podle čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil. Zároveň požádal, aby mu byly v případě úspěchu ve věci uhrazeny náklady právního zastoupení podle §83 zákona o Ústavním soudu, neboť je toho názoru, že to odůvodňují jeho osobní a majetkové poměry, když je nyní ve výkonu trestu, a před jeho nástupem byl v podstatě bezdomovcem bez stabilního příjmu a bez majetku.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách (dále jen "okresní soud") ze dne 10. 12. 2018 č. j. 2 T 55/2018-363 byl stěžovatel uznán vinným zločinem pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 a 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku (bod 1), přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku (bod 2) a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku (bod 3). Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §187 odst. 2 a §43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §99 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku mu bylo uloženo ochranné protialkoholní léčení v ambulantní formě. Podle §228 odst. 1 trestního řádu mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené obchodní společnosti X na náhradě škody částku 16 000 Kč.
3. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") ze dne 6. 3. 2019 č. j. 14 To 30/2019-395 bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku okresního soudu jako nedůvodné.
4. Usnesením Nejvyššího soudu bylo zamítnuto jeho dovolání proti usnesení krajského soudu s tím, že stěžovatel uplatňuje primárně skutkové námitky a dovolání tak nebylo podáno z důvodů stanovených v §265b trestního řádu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel se zaměřuje na své odsouzení pod bodem 1 rozsudku. Namítá, že skutkové závěry jsou v rozporu s vykonanými důkazy, soudy porušily princip presumpce neviny a svoje rozhodnutí náležitým způsobem neodůvodnily a nevypořádaly se s jeho obhajobou. Jeho odsouzení je založeno prakticky na jediném důkazu, totiž na výpovědi nezletilé, a proto tento důkaz měl být mimořádně pečlivě prověřen a hodnocen, což se nestalo.
6. Podle závěrů soudů mělo k prvnímu pohlavnímu zneužití dojít při pobytu u rodičů jeho družky, když se mělo stát v průběhu dvou po sobě jdoucích nocí. Tento časový údaj však vyplynul pouze z výpovědi nezletilé, přičemž nikdo další ho nepotvrdil, respektive byl ostatními popřen. Svědek Jan P. (jedná se o pseudonym) vypověděl, že u nich spali jen jednou, a to v květnu 2017 a svědkyně Petra C. (jedná se o pseudonym) zase uvedla, že u nich sice spali třikrát, avšak v různých termínech (tedy ne dvě noci po sobě). K této námitce dovolací soud uvedl, že je potřebné k ní přistupovat kriticky, když zmínil, že ani stěžovatel nebyl schopen identifikovat přesný počet nocí. Takový závěr dovolacího soudu však nic nemění na skutečnosti, že výpovědi svědků a stěžovatele jednoznačně vylučují verzi poškozené, že spali u jejích prarodičů dvě noci po sobě. S tímto rozporem se však soudy ve svých rozhodnutích vůbec nevypořádaly a tuto relevantní skutečnost pouze bagatelizovaly.
7. Další rozpory existují ohledně trička, které měla mít poškozená na sobě v čase zneužití. Poškozená o něm uváděla, že je měla půjčené od svého dědy, přičemž je bezprostředně po zneužití sundala a hodila do pračky a poté si měla obléct oblečení, ve kterém byla celý den. Naopak dle vyjádření jejích prarodičů poškozená měla tričko na sobě ještě i ráno (jak ostatně konstatoval i krajský soud). Stěžovatel nemůže souhlasit s názorem Nejvyššího soudu, že není rozhodné, kdy bylo tričko dáno do pračky, neboť výpověď prarodičů opakovaně vyvrací vyjádření poškozené.
8. Poškozená tedy o této i jiných okolnostech prokazatelně neuváděla pravdu, přičemž šlo o podstatné okolnosti, které by si musela pamatovat. Nedokázala se také konkrétněji vyjádřit ani k dalším okolnostem jejího údajně opakovaného pohlavního zneužití, čímž je opět zpochybněna její věrohodnost. Tyto jeho námitky byly soudy bagatelizovány.
9. Stěžovatel v řízení také namítal, že je zarážející, že by se měl dopustit pohlavního zneužívání poprvé nikoliv v XX, kde bydlel s dětmi sám, ale právě u prarodičů poškozené, k čemuž soudy uvedly, že stěžovatel je osobou závislou na alkoholu a dochází u něho k postupné degradaci osobnosti a negativnímu ovlivnění již tak nedostačujících osobnostních rysů, a pro rozhodnutí stěžovatele, kde se protiprávního jednání vůči poškozené bude dopouštět, tak sehrála významnou roli především míra aktuálního ovlivnění alkoholem, než obava, zda bude případně jeho jednání prozrazeno. Z žádného důkazu však není přesněji zřejmé, jak silně byl ovlivněn alkoholem, a ze znaleckého posudku MUDr. Jana Zbytovského vyplynulo, že pravděpodobněji šlo o opilost lehkou a alkoholové opojení se podílelo na spáchání trestného činu v nepodstatné míře.
10. Není rovněž jasné, proč by poškozená v bydlišti prarodičů spala, a to dokonce i druhou noc, v pokoji se stěžovatelem, ač mohla spát s prarodiči. Pokud svědek Jan P. vypověděl, že si to přáli její sourozenci, toto vyjádření se týkalo jen první noci.
11. Soudy ani dostatečně neposoudily věrohodnost poškozené. Znalci se přitom ve znaleckých posudcích neshodli v odpovědi na otázku ohledně věrohodnosti poškozené a zcela nevyloučily možnost, že si poškozená obvinění vymyslela. Znalkyně PhDr. Košťálová zároveň k samotným motivům oznámení poškozené uvedla, že to může být návod prarodičů, snaha se stěžovateli pomstít, nebo i působení vnějších faktorů (například médií), popřípadě obava z obnovení jeho soužití s její matkou, nebo chování stěžovatele (zanedbávání péče), nebo snaha chránit svoji matku.
12. Stěžovatel upozorňuje, že gynekologické vyšetření poškozené žádné známky pohlavního zneužití nezjistilo. Znalec MUDr. Jan Zbytovský pak nezjistil žádné reakce stěžovatele na dětské stimuly.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Stěžovatelova argumentace směřuje proti hodnocení důkazů, k čemuž Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Pouze situace, kdy by bylo možno usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů, jinými slovy, kdy by jejich rozhodnutí svědčila o libovůli v rozhodování, by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.
15. Stěžovatel namítá existenci řady nesrovnalostí, nicméně z pohledu přezkumu před Ústavním soudem je rozhodující, že stěžovatelovým námitkám v tomto směru se soudy řádně věnovaly. I když stěžovatel poukazuje na absenci řádného odůvodnění, z napadených rozhodnutí je zřejmé, že soudy na jeho obhajobu reagovaly (viz např. str. 4 a násl. usnesení krajského soudu). Tvrzené nesrovnalosti se ostatně nejeví být zásadní povahy. Je běžné, že různí lidé si věci pamatují mírně odlišně. Sama skutečnost, že některá zjištění nesvědčí ve stěžovatelův neprospěch, jako například že znalecké závěry nevyloučily, že by poškozená při výpovědi byla schopna lhát, nijak nevylučuje, aby obecné soudy po provedeném dokazování dospěly, vzhledem ke zjištěním dalším a hodnocení důkazů v celkových souvislostech, k závěru o stěžovatelově vině.
16. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
17. S ohledem na takovýto výsledek řízení o ústavní stížnosti se Ústavní soud dále nezabýval stěžovatelovým návrhem na náhradu nákladů právního zastoupení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu