ECLI:CZ:US:2020:3.US.3933.19.1
sp. zn. III. ÚS 3933/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky P. N., zastoupené JUDr. Janou Švestkovou, advokátkou, sídlem Nad Zlíchovem 361/9, Praha 5 - Hlubočepy, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. října 2019 č. j. 101 Co 240/2019-1259 a rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 27. května 2019 č. j. 30 Nc 307/2015-1123, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, a P. N. a nezletilé E. N., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala, aby byla zrušena rozhodnutí označená v záhlaví, neboť je názoru, že jimi byly porušeny její základní práva a svobody zaručené v čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Okresní soud Praha-východ (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 27. 5. 2019 č. j. 30 Nc 307/2015-1123 stanovil výživné pro nezletilou vedlejší účastnici, které je povinen platit vedlejší účastník, ve výši 9 500 Kč měsíčně s účinností od 1. 6. 2019. Tím změnil svůj rozsudek ze dne 6. 11. 2015 č. j. 30 Nc 307/2015-127. V odůvodnění uvedl, že posledně zmíněným rozsudkem ze dne 6. 11. 2015 byla vedlejšímu účastníkovi stanovena vyživovací povinnost k jeho dceři (nezletilé vedlejší účastnici) ve výši 12 000 Kč měsíčně a jeho synovi ve výši 13 000 Kč měsíčně. Při určení výživného v roce 2015 v této výši soud vycházel z toho, že v roce 2014 činil "čistý" průměrný příjem vedlejšího účastníka 65 235 Kč a v první polovině roku 2015 částku 68 431 Kč a stěžovatelka měla "čistý" měsíční příjem od září 2014 do srpna 2015 ve výši 8 900 Kč. Okresní soud změnil dříve určené výživné, jelikož od jeho poslední úpravy se příjem vedlejšího účastníka snížil téměř o 20 000 Kč (v roce 2016 činil průměrně 54 442 Kč, v roce 2017 pak 52 399 Kč měsíčně a za 11 měsíců roku 2018 činil průměrně 50 791 Kč měsíčně). Dále vedlejší účastník vedle dříve určeného výživného pro své děti ve výši 25 000 Kč měsíčně splácel úvěr částkou 5 459 Kč měsíčně a čelil exekuci pro dluh přesahující 500 000 Kč. V exekuci je mu ze mzdy strhávána částka tak, že mu pro jeho osobní potřeby zbývá 8 500 Kč měsíčně. Současně dlužil 200 000 Kč své přítelkyni a 202 000 Kč svým rodičům. Majetkové poměry stěžovatelky zůstaly okresnímu soudu neznámé pro její procesní pasivitu. Z předchozí rozhodovací činnosti mu však bylo známo, že je dlouhodobě v pracovní neschopnosti a její příjem tvoří přinejmenším invalidní důchod. Okresní soud shledal, že oproti poslední úpravě výživného došlo ke změně poměrů odůvodňující snížení výživného pro vedlejší účastnici na 9 500 Kč měsíčně od 1. 6. 2019.
3. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 1. 10. 2019 č. j. 101 Co 240/2019-1259 změnil rozsudek okresního soudu tak, že s účinností od 1. 1. 2019 se výživné pro nezletilou vedlejší účastnici snižuje na částku 9 500 Kč měsíčně. Krajský soud připomněl, že rozsudkem okresního soudu ze dne 30. 3. 2017 č. j. 30 Nc 307/2015-611 ve spojení s rozsudkem krajského soudu ze dne 15. 11. 2017 č. j. 21 Co 267/2019-686 byl zamítnut návrh vedlejšího účastníka na snížení výživného pro jeho děti. V roce 2017 činil od května do října "čistý" měsíční příjem vedlejšího účastníka 52 580 Kč. Vedlejší účastník měl vůči zaměstnavateli neuhrazený dluh ve výši 180 101 Kč a čelil exekučním srážkám ze mzdy. Od doby, kdy byl v roce 2017 zamítnut návrh na snížení výživného, dle krajského soudu došlo ke změně poměrů. Příjmy stěžovatelky se změnily tak, že jí byl od ledna 2019 přiznán invalidní důchod ve výši 11 830 Kč měsíčně. Nezletilá vedlejší účastnice nastoupila dne 1. 9. 2018 na střední školu, což s sebou nese zvýšení jejích nákladů. Příjmy vedlejšího účastníka jsou dle krajského soudu dlouhodobě neměnné, v předchozím řízení byl jeho "čistý" příjem za rok 2017 zjištěn ve výši 52 580 Kč měsíčně, v roce 2018 pobíral "čistý" příjem ve výši 51 030 Kč měsíčně a za leden až červen 2019 "čistý" příjem 52 278 Kč měsíčně. S přihlédnutím k dalším plněním poskytovaným vedlejšímu účastníku jeho zaměstnavatelem vyčíslil krajský soud jeho "čistý" měsíční příjem částkou 57 000 Kč. Již při rozhodování v roce 2017 krajský soud konstatoval pokles příjmů vedlejšího účastníka, nevyhodnotil jej tehdy jako dlouhodobý, proto při předchozím rozhodování návrh na snížení výživného zamítl. Při současném rozhodování však krajský soud označil snížení příjmů vedlejšího účastníka, který již 7 let nepobírá nenárokovou složku mzdy, jako dlouhodobou záležitost. Po doplnění dokazování krajský soud uzavřel, že k tomuto poklesu příjmů došlo bez zavinění vedlejšího účastníka, neboť odměny nepobírá z důvodu neuspokojivého hospodářského výsledku svého zaměstnavatele. Návrh na snížení výživného krajský soud označil za důvodný, neboť dříve určená výše výživného již neodpovídá ekonomickým možnostem vedlejšího účastníka.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Okresní soud dle stěžovatelky vůbec nevzal v úvahu, že návrh vedlejšího účastníka na snížení výživného byl v roce 2017 zamítnut, přičemž průměrný měsíční příjem vedlejšího účastníka v tu dobu činil 52 580 Kč měsíčně. Okresní soud naopak průměrný měsíční příjem vedlejšího účastníka k počátku roku 2019 (51 721 Kč) porovnával s jeho "čistým" měsíčním příjmem v roce 2015 (68 431 Kč), kdy bylo stanoveno výživné rozsudkem ze dne 6. 11. 2015 č. j. 30 Nc 307/2015-127. Dle stěžovatelky bylo nutné vycházet jedině z toho, že od konce roku 2017 se příjem vedlejšího účastníka zvýšil o 4 420 Kč měsíčně. K poklesu příjmu vedlejšího účastníka tak dle jejího názoru vůbec nedošlo.
5. Stěžovatelka navíc vyjádřila pochybnosti nad tím, zda byla výše příjmů vedlejšího účastníka řádně zjištěna. Dle jejího tvrzení v roce 2007 činila "čistá" měsíční mzda vedlejšího účastníka 97 000 Kč měsíčně. Považuje za neuvěřitelné, aby po mnoha letech mzda ředitele klesla téměř o 50 000 Kč měsíčně a vedlejší účastník to akceptoval. Krajskému soudu v dané souvislosti vytkla, že odmítl učinit dotaz na zaměstnavatele vedlejšího účastníka, kolika jeho zaměstnancům na místě ředitele klesl za posledních 10 let příjem o 50 % a kolika pracovníkům s platem 50 000 Kč čistého měsíčně poskytuje luxusní služební automobil. Dle jejího názoru měl soud při stanovení výživného vyjít z možností a schopností vedlejšího účastníka, které jsou ve skutečnosti daleko vyšší, než odpovídá jeho zjištěnému "čistému" příjmu. S ohledem na vzdělání, praxi a pracovní místo by jeho příjem měl dosahovat nejméně 110 000 Kč, což se stěžovatelka snažila doložit zprávou Ministerstva práce a sociálních věcí (dále jen "ministerstvo"), již však krajský soud dle jejího názoru ve svém rozsudku dezinterpretoval.
6. Okresní soud ani krajský soud nerespektovaly velmi nepříznivý zdravotní stav stěžovatelky. Okresní soud nevyhověl jejímu návrhu na odročení jednání, s čímž se krajský soud ztotožnil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatelky a zda řízení jako celek bylo spravedlivé.
9. Ústavní soud neshledal namítanou libovůli v rozhodnutích napadených ústavní stížností. Jak okresní soud, tak krajský soud podaly srozumitelné odůvodnění toho, jak nahlížely na majetkovou situaci stěžovatelky a vedlejších účastníků, včetně příjmové situace vedlejšího účastníka. Ve zkratce lze skutkové závěry obecných soudů shrnout tak, že v roce 2015 měl vedlejší účastník "čistý" měsíční příjem přesahující 66 000 Kč, od roku 2016 až do roku 2019 šlo o příjem o něco přesahující 50 000 Kč. U všech zmíněných let měl k tomu vedlejší účastník různé benefity od zaměstnavatele. K roku 2019 krajský soud k benefitům poznamenal, že při jejich zohlednění činil "čistý" příjem vedlejšího účastníka okolo 57 000 Kč (průměrná mzda za leden až červen 2019 z toho činila 52 278 Kč). U ostatních let soudy neuvedly výsledný součet hodnoty benefitů a výše "čistého" příjmu, z jejich rozhodnutí však vyplývá, že i v těchto letech vedlejší účastník srovnatelné benefity přijímal.
10. Je tedy zřejmé, že výživné ve výši 12 000 Kč měsíčně, které měl dříve vedlejší účastník své dceři platit, určené v roce 2015, bylo stanoveno v situaci, kdy měl vedlejší účastník dle zjištění soudů vyšší příjem, než v obdobích následujících. Krajský soud se rovněž v napadeném rozsudku vypořádal s tím, že v roce 2017, kdy již byly příjmy vedlejšího účastníka nižší, soudy zamítly návrh na snížení výživného. K tomu v napadeném rozsudku uvedl, že při rozhodování v roce 2017 snížení příjmů nevyhodnotil jako dlouhodobé. Při rozhodování v roce 2019 již však shledal prvek dlouhodobosti. Ústavní soud konstatuje, že nic neústavního neshledal v tom, že okresní soud poukazoval na pokles příjmů v porovnání s rokem 2015, kdy bylo určeno výživné. Šlo totiž o hodnocení skutkových okolností v jejich celistvosti. Krajský soud pak v napadeném rozsudku ústavně přijatelným způsobem objasnil, proč soudy přistoupily ke snížení výživného v roce 2019 na 9 500 Kč měsíčně, ačkoli v roce 2017 takový návrh zamítly, byť již v roce 2017 byly příjmy vedlejšího účastníka nižší. Rozdílné závěry se odvíjely od rozdílného hodnocení toho, zda jde o dlouhodobý pokles. Ve svém ústavní stížností napadeném rozsudku se pak v dané souvislosti krajský soud věnoval tomu, že vedlejší účastník nepobírá odměny v důsledku dlouhodobě neuspokojivého stavu společnosti, kde je zaměstnán, čímž podpořil své závěry o dlouhodobosti poklesu příjmů vedlejšího účastníka.
11. Ústavnímu soudu přísluší vstupovat do utváření skutkových zjištění jen v případě zjevného excesu obecných soudů [viz např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Žádný takový exces nelze v napadených rozhodnutích nalézt, což platí i pro způsob, jakým se krajský soud vypořádal se zprávou ministerstva, dle níž se "hrubá" měsíční mzda zaměstnance na podobném místě, na němž je vedlejší účastník, pohybuje okolo 124 000 Kč. Krajský soud objasnil, že 26 % z této částky je tvořeno odměnami a 9 % náhradami. Vedlejší účastník však prokázal, že dlouhodobě odměny nepobírá v důsledku nepříznivého ekonomického stavu zaměstnavatele. Ústavní soud považuje hodnocení krajského soudu za logické a nijak se nevymykající zjištěným okolnostem. V žádném případě je proto nelze označit za exces. Krajský soud se dostatečně zabýval i otázkou, zda pokles příjmů vedlejšího účastníka byl způsobem jeho zaviněním a zda je v jeho schopnostech a možnostech dosahovat příjmu vyššího. Dospěl k závěru, že tomu tak nebylo, a objasnil rovněž příčiny tohoto poklesu v podobě hospodářské situace jeho zaměstnavatele. Za této situace Ústavní soud nespatřuje porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv v tom, že krajský soud zamítl její důkazní návrhy.
12. Stěžovatelka namítla, že okresní soud neakceptoval její žádost o odročení jednání z důvodu jejího špatného zdravotního stavu. Touto námitkou se zabýval již krajský soud a Ústavní soud v jeho vypořádání, i přes stěžovatelčiny výhrady k němu, neshledal neústavnost. Krajský soud zjistil, že stěžovatelka měla od 18. 12. 2018 povoleny vycházky v době od 13.00 do 19.00 hodin, dospěl tak k závěru, že by se mohla dne 27. 5. 2019 jednání u soudu zúčastnit, požádala-li by o jednání v odpoledních hodinách. Vše za situace, kdy několika předchozím žádostem o odročení jednání okresní soud vyhověl. Ústavní soud konstatuje, že krajský soud hodnotil možnosti stěžovatelky se jednání zúčastnit na základě zjištěných poznatků, do jaké míry byl její zdravotní stav omezující. Jeho závěry jako neústavní nevyhodnotil. Dodat lze, že okresní soud uvedl, že s ohledem na procesní pasivitu stěžovatelky mu zůstaly její osobní a majetkové poměry neznámé a mohl tak vyjít jen ze skutečnosti známé z jiného řízení, že pobírá invalidní důchod. Příjmovými poměry stěžovatelky se však důkladněji zabýval krajský soud, který provedl dokazování k jejím příjmům včetně výše invalidního důchodu. Ani v daném ohledu tak v konečném důsledku nemohly být základní práva či svobody stěžovatelky porušeny.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, odmítl její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. ledna 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu