ECLI:CZ:US:2020:3.US.394.20.1
sp. zn. III. ÚS 394/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Ing. Petra Kolátora a 2) Aleny Váchové, zastoupených JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem, sídlem Sokolovská 49/5, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. listopadu 2019 č. j. 28 Cdo 3094/2019-548 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. března 2019 č. j. 12 Co 280/2017-518, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i jejich právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem ze dne 19. 5. 2017 č. j. 10 C 36/2016-401 Okresní soud v Lounech (dále jen "okresní soud") nahradil projev vůle vedlejší účastnice, jímž souhlasí s uzavřením smlouvy o převodu pozemku se stěžovateli ve znění uvedeném v I. výroku rozsudku. Okresní soud vyšel ze skutečnosti, že mezi účastníky nebylo sporným ocenění restitučních nároků stěžovatelů v jednotlivých správních rozhodnutích - celkový nárok stěžovatelů tak činí 1 515 766,99 Kč. Dále měl okresní soud za prokázané, že restituční nároky ani jednoho ze stěžovatelů nebyly vedlejší účastnicí po řadu let uspokojeny. Okresní soud současně v napadeném rozsudku podrobně odůvodnil, proč považoval za prokázaný liknavý postup vedlejší účastnice s ohledem na dobu, po kterou nebyl nárok stěžovatelů uspokojen, přičemž nedával k tíži stěžovatelů, že se hojněji nezúčastnili nabídkových řízení, neboť by mělo být zájmem státu předně vypořádat neuspokojené restituční nároky a neponechat uspokojení restitučních nároků na restituentech.
3. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 29. 3. 2019 č. j. 12 Co 280/2017-518 změnil rozsudek okresního soudu tak, že se žaloba na nahrazení projevu vůle vedlejší účastnice k uzavření smlouvy o převodu náhradních pozemků zamítá. Okresní soud dle krajského soudu přehlédl, že nárok stěžovatele 1) byl oceněn částkou 1 215 766,99 Kč, zatímco nárok stěžovatelky 2) částkou 300 000 Kč. Ze společně uplatněného restitučního nároku v celkové výši 1 515 766,99 Kč představuje nárok stěžovatele 1) 80,20 % a nárok stěžovatelky 2) 19,80 %, což ale neodpovídá jejich žalobnímu požadavku, aby každý z nich nabyl předmětné pozemky do podílového spoluvlastnictví stejnou měrou, tedy každý podíl o velikosti jedné poloviny celku. To by znamenalo, že restituční nárok stěžovatele 1) by nebyl uspokojen v celém rozsahu, přičemž v požadovaném nahrazení projevu vůle, resp. navrženém znění smlouvy, tato skutečnost není nijak ošetřena. Nebylo by zcela jasné, zda a v jakém rozsahu by se stěžovatel 1) ještě mohl domáhat svých nároků, navíc v situaci, kdy stěžovatel 1) v průběhu jednání před okresním soudem prohlašoval, že navrhovaným vydáním náhradních pozemků by svůj restituční nárok považoval za zcela uspokojený. Naopak, stěžovatelka 2) by byla nepřípustně uspokojena nad rámec svého restitučního nároku. Pokud by se tak mělo stát na úkor stěžovatele 1), ani to by nebylo možné, protože by se jednalo o skryté postoupení pohledávky mezi stěžovateli, což by ovšem s ohledem na "restituční tečku" činilo ze stěžovatelky 2) v tomto rozsahu osobu neoprávněnou k poskytnutí náhradních pozemků.
4. Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatelé dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. 11. 2019 č. j. 28 Cdo 3094/2019-548 jako nepřípustné odmítl. Ohledně první dovolací námitky stěžovatelů (že se krajský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce vázanosti soudu žalobním návrhem v případě sporů o nahrazení projevu vůle, protože nezohlednil, že se jedná o řízení o určitém způsobu vypořádání vztahů mezi účastníky ve smyslu §153 odst. 2 o. s. ř.) Nejvyšší soud uvedl, že tato přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť na jejím řešení rozhodnutí krajského soudu nezávisí. Uvedené platí i pro další dvě stěžovatelem předložené otázky, zda je v řízeních o určitém způsobu vypořádání vztahů mezi účastníky podle §153 odst. 2 o. s. ř. možné žalobu bez náležitého poučení ze strany soudu zamítnout v případech, kdy projev vůle, jež v nich je subsumován, považuje soud za nesprávný, a zda je v rámci odvolacího řízení ve sporech, jejichž předmětem je nahrazení projevu vůle s převodem náhradních pozemků dle zákona o půdě, možné upravit procesním stanoviskem to, co žalobci v řízení požadují.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti vyjadřují své přesvědčení, že rozsudek krajského soudu je nesprávný, když zcela pominul, že předmětné řízení je řízením o určitém vypořádání vztahů mezi účastníky dle ustanovení §153 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a podle judikatury Nejvyššího soudu není v takovém případě soud žalobním návrhem vázán. Krajský soud formalisticky a v rozporu s principem ex favore restitutionis nesprávně posoudil také upřesnění žalobního návrhu stěžovatelů a možnost změny žaloby v odvolacím řízení dle §216 odst. 1 o. s. ř. Stěžovatelé nesouhlasí s Nejvyšším soudem v tom, že rozsudek krajského byl důsledkem petitu žaloby, v němž stěžovatelé žádali plnění, které je v rozporu s hmotným právem. Takový závěr je dle stěžovatelů zcela zkratkovitý a pomíjí jejich námitku, že je záležitostí obou stěžovatelů, jakým způsobem se mezi sebou vypořádají, když pro rozhodnutí ve věci je podstatné, zda celková výše vydaných náhradních pozemků nepřekročí celkovou výši nároků obou stěžovatelů. Stejně tak se Nejvyšší soud nevypořádal s námitkou stěžovatelů, že v řízení před krajským soudem došlo k takovým vadám, které měly za následek nesprávnost napadeného rozsudku (nepřipuštění změny žaloby krajským soudem). Stěžovatelé mají za to, že není-li v řízení dle §153 odst. 2 o. s. ř. soud vázán žalobním návrhem, ale je povinen rozhodnout tak, jak vyplývá z právního předpisu, nemohl žalobu zamítnout pouze s poukazem na to, že stěžovatelé v žalobě uvedli nesprávný způsob vypořádání, a v případě, že některý ze stěžovateli požadovaných pozemků shledal za nevhodný k převodu, měl vyzvat stěžovatele k tomu, aby označili jiný vhodný pozemek, nebo měl na případné změny, které nastaly v průběhu řízení, reagovat, a tyto ve výroku rozsudku zohlednit. Nepostupoval-li soud uvedeným způsobem, jde o skutečnost, na které rozsudek krajského soudu spočívá.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
8. V posuzované věci má Ústavní soud za to, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelů zasaženo nebylo. Usnesení krajského soudu i Nejvyššího soudu vycházejí z relevantních zákonných ustanovení, jejich skutkové i právní závěry jsou v napadených rozhodnutích vyloženy a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními.
9. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s postupem krajského soudu, který zamítl jejich žalobu s odůvodněním, že výše jejich restitučních nároků neodpovídala tomu, v jakém rozsahu je měli podle smlouvy o převodu náhradních pozemků nabýt. Ústavní soud předesílá, že se argumentací týkající se užití §153 odst. 2 o. s. ř. ve sporech o vypořádání restitučních nároků oprávněných osob již zabýval, a ve svých rozhodnutích [např. usnesení ze dne 7. 2. 2013 sp. zn. II. ÚS 365/12 (všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)] konstatoval, že "dané ustanovení nezakládá povinnost soudu přisoudit účastníkům něco jiného nebo více. Jedná se pouze o možnost, která náleží do diskrece soudu. V jejím nevyužití nelze spatřovat porušení základních práv stěžovatelky, neboť je to především žalobce, kdo určuje předmět sporu. Z předložených listin je přitom zřejmé, že žalobci se v daném případě domáhali přiznání práva na náhradu za pozemky, které jim v rámci restitučního řízení nemohly být vydány." Tak tomu bylo i v posuzované věci, kdy krajský soud nebyl rozsahem žaloby vázán [§212 písm. c) o. s. ř. ], nemohl však žalobě vyhovět z důvodu způsobu, jakým svůj nárok na nahrazení projevu vůle vůči vedlejší účastnici stěžovatelé uplatnili, když cena nárokovaných náhradních pozemků neodpovídala hodnotě jejich neuspokojeného restitučního nároku. Uvedené nedostatky žaloby nelze překlenout poukazem na restituční povahu věci, jak činí stěžovatelé, neboť občanský soudní řád není restitučním předpisem a jeho výklad se nemůže odvíjet od toho, o jakou kauzu právě jde, tedy zda je restituční či nerestituční - viz k tomu nález ze dne 25. 4. 2000 sp. zn. II. ÚS 242/98 (N 62/18 SbNU 71).
10. Namítají-li stěžovatelé, že krajský soud pochybil, když nepřipustil v odvolacím řízení změnu žaloby, v odůvodnění napadeného rozsudku bylo krajským soudem konstatováno, že ani navrženou změnou žaloby by stěžovatelé uvedené úskalí společného návrhu nepřekonali, neboť navrhovali-li uspokojit své restituční nároky v souhrnné částce 1 515 766,99 Kč náhradními pozemky v celkové hodnotě 1 307 486,50 Kč tak, že stěžovatel 1) by nabyl 3/4 těchto pozemků a stěžovatelka 2) 1/4 pozemků, pak jedna čtvrtina uvedené hodnoty pozemků činí 326 871,625 Kč, což opět překračuje hodnotu restitučního nároku a stěžovatelky ad 2), který je 300 000 Kč. K uvedenému přistupuje skutečnost, že, jak upozornil krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku, celková hodnota náhradních pozemků je uvedena v nahrazení projevu vůle - smlouvy o převodu pozemku ve výši 1 427 460,50 Kč, kdy stěžovatelé disponující žalobou ani okresní soud nereagovali na výsledky dokazování, resp. na shodu účastníků o ceně všech předmětných pozemků pouze v částce 1 307 486,50 Kč.
11. Ústavní deficit neshledal Ústavní soud ani v napadeném usnesení dovolacího soudu, jehož odůvodnění považují stěžovatelé za nesprávné z důvodu, že se Nejvyšší soud meritorně nezabýval jejich stěžejní námitkou, že krajský soud nerespektoval judikaturu Nejvyššího soudu, podle které jde o řízení o určitém způsobu vypořádání vztahů mezi účastníky podle §153 odst. 2 o. s. ř., a soud není v takovém případě návrhem vázán. Uvedené nedostatky v odůvodnění napadeného rozhodnutí Ústavní soud neshledal, když má za to, že Nejvyšší soud s odkazem na svou judikaturu řádně odůvodnil, jaké úvahy jej vedly k závěru, že ve vztahu k napadenému rozhodnutí krajského soudu neshledal ani jednu z okolností, pro kterou by mělo být dovolání přípustným, a to jednotlivě ke každé ze tří dovolacích námitek.
12. Ústavní soud předesílá, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či pro jiné ústavní úrovně dosahující vady vytyčené dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12 a v něm citovanou judikaturu). Ústavní soud připomíná, že právní koncepce dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku je založena na principu zásadní přípustnosti dovolání proti všem pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu, je-li jimi skončeno odvolací řízení, nejde-li ovšem o výjimečné typy rozhodnutí vyjmenované v §238a o. s. ř., vždy ovšem zároveň musí být splněny další podmínky vymezené taxativně v §237 téhož zákona. Teprve poté, co Nejvyšší soud shledá, že předmětná kritéria byla naplněna (tedy že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak), rozhodne o přípustném dovolání věcně.
13. V posuzované věci Nejvyšší soud zdůraznil, že rozhodnutí krajského soudu je založeno především na závěru, že žalobě stěžovatelů nelze vyhovět, požadovali-li převod náhradních pozemků do jejich podílového spoluvlastnictví v rozsahu jedné ideální poloviny pro každého z nich, neboť výše takto uplatněného nároku stěžovatelky 2) neodpovídá výši jejího restitučního nároku. K tomu Nejvyšší soud dodal, že výtka stěžovatelů, že krajský soud byl povinen vyzvat je k případnému označení jiných náhradních pozemků, by mohla představovat (v případě přípustného dovolání) vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tak tomu však nebylo, protože není povinností odvolacího soudu žalobce poučovat o tom, v jakém rozsahu mají požadovat každý z nich výši ideálního podílu na jimi nárokovaných pozemcích jakožto náhradních, neboť by již šlo o poučení o hmotném právu, které je nepřípustné. Nejvyšší soud taktéž konstatoval, že je zcela nepřípadný odkaz stěžovatelů na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014 sp. zn. 22 Cdo 3389/2014, neboť v dané věci nejde o řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, nýbrž o žalobu na plnění, přičemž vyhovujícím soudním rozhodnutím se oprávněná osoba stává vlastníkem (spoluvlastníkem) náhradního pozemku dnem právní moci rozhodnutí soudu. Reagoval tak na tvrzení stěžovatelů, že v citovaném rozsudku se uvádí, že soud v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví není vázán návrhem účastníků, neboť z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky, a také změna navrženého způsobu vypořádání v průběhu řízení v tomto typu sporů nepředstavuje změnu žaloby, o níž by bylo nutno rozhodnout postupem podle §95 o. s. ř., ale jedná se toliko o vyjádření procesního stanoviska účastníka řízení. Nejvyšší soud k tomu dodal, že sami stěžovatelé podali v odvolacím řízení návrh na připuštění změny žaloby podle §95 odst. 1 o. s. ř., o níž byl krajský soud povinen rozhodnout.
14. Ústavní soud uzavírá, že nemá napadenému usnesení Nejvyššího soudu z pohledu ústavnosti čeho vytknout, neboť se každou námitkou stěžovatelů řádně zabýval a dospěl k závěru, že ani jedna z nich nezakládá přípustnost dovolání. Nelze proto než konstatovat, že za situace, kdy Nejvyšší soud použil §237 o. s. ř. způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil, nemá Ústavní soud prostor pro přehodnocení takových závěrů.
15. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelů, ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu