ECLI:CZ:US:2020:3.US.3981.19.1
sp. zn. III. ÚS 3981/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti Plancher, s. r. o., sídlem Kubelíkova 1224/42, Praha 3 - Žižkov, zastoupené Mgr. Janou Novotnou, advokátkou, sídlem Bulharská 734/28, Praha 10 - Vršovice, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 24. října 2019 č. j. 5 C 774/2018-72, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti ADOOR, s. r. o., sídlem Chlumecká 542/25, Praha 14 - Kyje, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Vedlejší účastnice řízení (žalobkyně) se žalobou domáhala po stěžovatelce (žalované) původně úhrady doplatku ceny ze smlouvy o dílo (za zhotovení atypických dveří) uzavřené podle §2586 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), a to ve výši 42 862 Kč s příslušenstvím. Poté co, stěžovatelka doplatek uhradila, bylo řízení ohledně této částky zastaveno z důvodu zpětvzetí žaloby a předmětem řízení zůstalo pouze příslušenství pohledávky tvořené zákonným úrokem z prodlení.
3. Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 24. 10. 2019 č. j. 5 C 774/2018-72 uložil stěžovatelce povinnost zaplatit úrok z prodlení (ve výši 8,05% ročně z částky 42 862 Kč od 2. 7. 2016 do 25. 7. 2016 a z částky 35 423 Kč od 26. 7. 2016 do 26. 11. 2018) jako příslušenství pohledávky požadované vedlejší účastnicí řízení (výrok I.) a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 17 564,90 Kč (výrok II.). Obvodní soud z okolností sporu a z chování stěžovatelky (zejména s ohledem na postupnou úhradu ceny za dílo) dovodil, že stěžovatelka svůj dluh vůči vedlejší účastnici řízení ve výši jeho jistiny uznala (srov. §2053 a násl. občanského zákoníku), a proto se dále nezabýval "osudem díla a příčinami, které k němu vedly". Vzhledem k tomu, že stěžovatelka byla v prodlení s peněžitým plněním, vzniklo vedlejší účastnici řízení právo na úrok z prodlení podle §1970 občanského zákoníku. O náhradě nákladů řízení pak rozhodl obvodní soud podle §142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), na základě úspěchu v řízení.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve popisuje skutkové okolnosti sporu. Vyslovuje přesvědčení, že povinnost uhradit cenu za dílo jí vůbec nemohla vzniknout, neboť na věci, která byla předmětem smlouvy o dílo, vznikla škoda, která byla způsobena porušením zákonné povinnosti vedlejší účastnicí řízení, a to dlouhodobým uskladněním dveří v nevyhovujících prostorách. V této souvislosti odkazuje na obdobné užití §2120 občanského zákoníku, podle něhož má prodávající v případě prodlení kupujícího s převzetím věci nebo se zaplacením kupní ceny povinnost uchovat věc způsobem přiměřeným okolnostem. Rozhodnutí obvodního soudu vytýká jeho nepřezkoumatelnost, když obvodní soud se nezabýval touto její argumentací a svůj závěr založil na jediném argumentu o uznání dluhu stěžovatelkou. Obvodní soud se však nikterak nevěnoval tomu, že stěžovatelka podmiňovala úhradu ceny za dílo dodáním funkčních dveří. Obvodnímu soudu vytýká, že vydal překvapivé rozhodnutí, aniž by stěžovatelku poučil (§118a o. s. ř.) a kterým tak legitimizoval stav, kdy vedlejší účastnice řízení dostala plně zaplaceno za dílo, které nebyla schopna řádně dodat. Dále rozebírá podstatu institutu uznání dluhu. Tvrdí, že pohledávku uhradila v omylu vyvolaném vedlejší účastnicí řízení na základě jejího tvrzení, že si (funkční) dveře může kdykoliv převzít, přičemž vedlejší účastnice řízení zamlčela fakt, že dveře jsou již nepoužitelné. Z této skutečnosti dovozuje, že uznání dluhu nemohlo mít žádné právní účinky.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
7. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Rozhodnutím obvodního soudu byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit příslušenství pohledávky, které však představuje bagatelní částku (výše příslušenství nedosahuje částky 10 000 Kč), čehož si je stěžovatelka dobře vědoma. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že již tato skutečnost sama o sobě zakládá dostatečný důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej z hlediska ústavnosti činí významným [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13(N 55/73 SbNU 89); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Na stěžovatelce pak je, aby v ústavní stížnosti vysvětlila (a doložila), proč věc vyvolává, a to přes svou bagatelnost, v její právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14 ). To se však stěžovatelce nepodařilo, neboť v ústavní stížnosti netvrdila žádnou zásadní újmu v její majetkové sféře. Napadený rozsudek obvodního soudu a řízení jemu předcházející nepředstavují podle Ústavního soudu ani extrémní vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální.
9. Argumentace stěžovatelky představuje pouhou polemiku s právními a skutkovými závěry obvodního soudu, která ústavněprávní roviny nedosahuje a staví tak Ústavní soud do role další soudní instance, která mu však nepřísluší. Ústavní soud zdůrazňuje, že podle jeho ustálené judikatury patří zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití mezi záležitosti obecných soudů. Ústavní soud do nich zasahuje jen v extrémních případech dosahujících ústavní relevance. O takový případ zde však nejde.
10. Rozhodnutí obvodního soudu bylo postaveno na tom, že z chování stěžovatelky vyplynulo, že svůj dluh uznala, když vedlejší účastnici řízení uhradila celkovou cenu za dílo. Uvádí-li stěžovatelka nyní v ústavní stížnosti, že jí povinnost k úhradě ceny za dílo vůbec nevznikla, neboť vedlejší účastnicí řízení dodané dveře byly v důsledku jejich nevhodného skladování nefunkční, směřují její tvrzení k uplatnění zcela jiných nároků (zřejmě odpovědnost za vady dodaného díla), než na jakých bylo založeno rozhodnutí obvodního soudu. Nelze nicméně přehlédnout, že obvodní soud se v souvislosti s uznáním dluhu poměrně podrobně zabýval i řádným zhotovením díla a z tohoto pohledu mu nelze nic vytknout.
11. Co se týče námitky překvapivosti, resp. nepředvídatelnosti rozhodnutí obvodního soudu, Ústavní soud v minulosti opakovaně uvedl, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005 sp. zn. II. ÚS 329/04 (N 39/36 SbNU 427)]. Za porušení právní jistoty a legitimního očekávání však nelze považovat případy, kdy soudy použijí ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna tak, jak tomu bylo i v nyní posuzované věci.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu