ECLI:CZ:US:2020:3.US.4058.19.1
sp. zn. III. ÚS 4058/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky L. K., zastoupené JUDr. Vladimírem Ježkem, advokátem, sídlem Dvořákova 937/26, Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 19. září 2019 č. j. 58 Co 172/2019-938, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníka řízení, a J. K., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno zejména její právo (a také práva jejích dětí) na spravedlivý proces podle článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, kdy stěžovatelka a její děti byly v záhlaví citovaným rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně vystaveny hmotné nouzi, jež může vést až k těžkému strádání.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí, se podává, že stěžovatelce jako matce bylo v rámci výchovného modelu střídavé péče uloženo platit na její dvě nezletilé děti výživné, a to pro nezletilou dceru částky v rozmezí 2 600 Kč až 1 600 Kč a pro nezletilého syna částky v rozmezí 1 700 Kč až 1 400 Kč (podle v rozsudku stanovených období). Dále soud rozhodl o dlužném výživném, oběma účastníkům uložil povinnost nahradit náklady řízení České republice - Okresnímu soudu v Uherském Hradišti a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka brojí proti výši její vyživovací povinnosti, kterou považuje za zcela neadekvátní svým možnostem a vymezuje se také proti tomu, že musela hradit polovinu nákladů na znalečné a svědečné. Její námitky budou jednotlivě rozebrány níže.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud posoudil napadený rozsudek, jakož i obsah ústavní stížnosti, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost napadeného rozsudku, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji působnost vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelčině věci neshledal.
8. Předně je třeba poznamenat, že stěžovatelka ukončila své podnikání v dubnu 2017, a poté uspokojovala své základní životní potřeby zejména prostřednictvím systému státní sociální podpory (pobírala podporu v nezaměstnanosti, příspěvek na bydlení, příspěvek na živobytí atp.), kdy až posléze nastoupila na mateřskou (respektive rodičovskou) dovolenou se svým třetím dítětem narozeným v červnu roku 2018. Proto soudy diferencovaly výši vyživovací povinnosti zpětně i do budoucna podle toho, zda podle jejich názoru v životě stěžovatelky existovaly objektivní překážky bránící jí dosahovat přiměřeného měsíčního příjmu (například ukončení podnikání bez nalezení dalšího zaměstnání proto soudy hodnotily jako spekulativní). Z tohoto důvodu soudy také zčásti určily výši výživného stěžovatelce s ohledem na její předchozí finanční situaci, kdy ještě podnikala.
9. Neměla-li stěžovatelka zajištěn zdroj prostředků, z něhož by plnila svoji v současnosti primární povinnost - tedy vyživovací povinnost - ke svým dětem, neobstojí - jak vysvětlily oba soudy - stěžovatelkou proklamovaná snaha co nejvýhodněji konsolidovat svoje dosavadní závazky (dluhy), když tyto jí přímo existenčně neohrožovaly (mohla je splácet v pravidelných a pro ni přiměřených splátkách).
10. Neobstojí ani argument stěžovatelky, že soud v její věci určil výši výživného podle "ministerských tabulek", nikoliv podle její sociální situace a podle vlastní soudcovské úvahy. Soudy totiž musely vycházet minimálně z informací, jež o stěžovatelce zjistily, a v rámci svých následných úvah pak využily rozsahu, jenž jako přiměřené výživné zmiňují stěžovatelkou uvedené "ministerské tabulky", které se toliko pokoušejí kritéria a způsoby výpočtu pro přiměřené výživné objektivizovat.
11. Napadá-li stěžovatelka ústavní stížností správnost určení jejího dlužného výživného, činí tak zcela nedostatečně (v rozsahu tří řádků) s tím, že pokud ke svému dlužnému výživnému stěžovatelka uvádí, že toto "neodpovídá realitě", pak na takovou úroveň argumentace může Ústavní soud těžko věcně reagovat. Stejně tak Ústavní soud nemůže posuzovat, zda to byla stěžovatelka nebo otec jejich prvních dvou dětí, kdo byl nebo nebyl úspěšný při prosazení své představy výchovného modelu pro děti, neboť ústavní stížností napadené rozhodnutí se touto otázkou - kromě náhrady nákladů řízení - nezabývalo. Případnou disproporci povinnosti stěžovatelky hradit náklady na znalečné a svědečné by tak bylo nutno posuzovat dle obsahu jiného soudního rozhodnutí, k čemuž však stěžovatelka ve skutečnosti žádnou podrobnou věcnou argumentaci nepřináší (pozn. náklady státu vznikly uhrazením znalečného a svědčeného při rozhodování o péči o nezletilé).
12. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva (svobody) stěžovatelce zaručená ústavním pořádkem, a proto byla její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu