ECLI:CZ:US:2020:3.US.4069.19.1
sp. zn. III. ÚS 4069/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele T. T. T., zastoupeného JUDr. Klárou Alžbětou Samkovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Španělská 742/6, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2019 č. j. 6 Tdo 865/2019-1107, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. dubna 2019 sp. zn. 9 To 13/2019 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2018 č. j. 56 T 2/2017-1020, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea 1, odst. 5 písm. a) zákona 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "tr. zákoník"), zčásti dokonaným a zčásti ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §234 odst. 3 alinea 1, odst. 5 písm. a) téhož zákona, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a pokusem zločinu podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §209 odst. 1, odst. 3, odst. 4 písm. a) téhož zákona, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za uvedené trestné činy byl stěžovatel odsouzen podle §234 odst. 5 tr. zákoníku a §43 odst. 1 téhož zákona k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi roků. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.
3. Odvolání, které proti tomuto rozsudku stěžovatel podal, bylo napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") zamítnuto podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád").
4. Proti rozhodnutí vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud dalším napadeným usnesením odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá porušení práva na soudní a jinou právní ochranu z důvodu extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a na jejich podkladě dovozenými skutkovými zjištěními, porušení procesních předpisů při dokazování a porušení principu presumpce neviny. Stěžovatel spatřuje porušení svých práv v tom, že některé důkazy měly být získány, popř. provedeny procesně nepřípustným způsobem. Stěžovatel dále předkládá hypotézu o manipulaci svědka V. N. policejním orgánem, z čehož předjímá, že policie mohla manipulovat také s jinými důkazními prostředky. Namítá, že také neprovedení jednoho důkazu obhajoby porušilo jeho základní práva, a že výsledky dokazování byly obecnými soudy nahrazovány úvahami a předpoklady; dle jeho názoru chybí mezi důkazy logické souvislosti. Dále uvádí, že postupem soudů mu byla odňata možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného orgánu a že jeho věc nebyla spravedlivě projednána. K vedení trestního řízení stěžovatel namítá, že nebyla splněna podmínka pro postup dle §211 odst. 2 písm. a) tr. řádu k přečtení protokolu o výpovědi svědka C. S., ani podmínka pro přečtení protokolu o výpovědi svědka V. N. dle §211 odst. 3 písm. a) tr. řádu. Lze shrnout, že stěžovatel dospěl k závěru, že nesprávným použitím zákona došlo k porušení jeho základních práv a svobod, poukazuje přitom zvláště na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost proti napadeným rozhodnutím byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla tato rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení pouze podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].
8. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy soudy provedené. Z hlediska ústavněprávního pouze posuzuje, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry soudů nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní, tedy zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudní rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) a ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)].
9. K namítanému porušení práva na soudní a jinou právní ochranu stěžovatel sice tvrdí, že se skutková zjištění nacházejí v extrémním rozporu s provedenými důkazy, a že skutek nebyl zjištěn v souladu s ústavními zásadami, na druhé straně se při odůvodnění namítaného zásahu do svého práva omezil na vlastní způsob vyhodnocení provedených důkazů. Zaměňuje tak ústavní stížnost s dalším řádným opravným prostředkem, neboť jeho argumentace se omezuje na polemiku se závěry obecných soudů.
10. Ústavní soud v souvislosti s dokazováním shledal, že si městský soud provedením relevantních důkazů vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí a patřičnou pozornost věnoval i hodnocení důkazů. Soustředil se na tvrzení stěžovatele, že s trestnou činností svědka C. S. nemá nic společného, toto tvrzení konfrontoval s výpověďmi jednotlivých svědků i s dalšími důkazy (např. výpisy telekomunikačního provozu či s odborným vyjádřením z oboru genetika, z něhož vyplývá shoda DNA stěžovatele s DNA ze stěru elektroniky zajištěného skimmovacího zařízení). I vrchní soud se dostatečně vypořádal s námitkami stěžovatele a s hodnocením věrohodnosti výpovědi svědka V. N. Z hlediska ústavnosti je významné, že uvedené výpovědi, kterým soudy uvěřily, byly důkladně zhodnoceny, a že spolu v relevantních bodech korespondují.
11. Vrchní soud řádně odůvodnil svůj postoj k posouzení odlišností ve výpovědi svědka z přípravného řízení, které vedly nalézací soud k postupu podle §211 odst. 3 písm. a) tr. řádu (bod 9. usnesení), či k vyhodnocení záznamu o telekomunikačním provozu (bod 10. usnesení), vypořádal se i s údajným porušením práva na obhajobu ve vztahu k odbornému vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví genetika (bod 11. usnesení). Řešil i námitku "neprovedení důkazu", tudíž není možné konstatovat, že by se soudy důkazními návrhy stěžovatele nezabývaly. Namítá-li stěžovatel, že soudy nezákonně přistoupily k přečtení protokolu o výpovědi svědka C. S., ani této jeho námitce nelze přisvědčit. Z obsahu soudního spisu se totiž podává, že městský soud dospěl k odůvodněnému závěru, že svědek je pro dlouhodobý pobyt na neznámém místě v cizině nedosažitelný, a tudíž zvolil zákonný postup dle §211 odst. 2 písm. a) tr. řádu, přičemž byla splněna i podmínka kontradiktornosti trestního řízení, neboť výslechu svědka v přípravném řízení byl přítomen obhájce stěžovatele, který měl možnost klást mu otázky. Dle Ústavního soudu nelze zásadu in dubio pro reo vykládat tak, že by jakékoli nepodstatné nejasnosti ohledně skutkového děje, plynoucí zejména z drobných rozporů ve výpovědích svědků, musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Není porušením presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout při hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. řádu.
12. Také Nejvyšší soud řádně přezkoumal stěžovatelovy námitky vůči rozhodnutím soudů nižších stupňů, v jejich postupu však nezjistil známky libovůle či snahy vyhnout se plnění povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování.
13. Navzdory přesvědčení stěžovatele o nedostatečně a nesprávně provedeném dokazování dospěl Ústavní soud k závěru, že se obecné soudy stěžovatelovou věcí řádně zabývaly a vzaly v potaz všechny podstatné okolnosti případu, vycházely z potřebného množství důkazů, náležitě je hodnotily jednotlivě, ve vzájemných souvislostech i v kontextu obhajoby stěžovatele, a následně odpovídajícím způsobem vyložily, které skutečnosti vzaly za prokázané a jakými úvahami se přitom řídily. Lze tedy uzavřít, že postupem soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Závěry obecných soudů jsou ve všech vznesených otázkách logické a nelze dovodit opodstatněnost podané ústavní stížnosti, tím méně pak relevantní závěr o ústavně nepřijatelném zásahu do práva na soudní ochranu, který by mohl být hodnocen jako jeho porušení. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soudy učinily a právním posouzením věci, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud nezasahuje. Lze tak uzavřít, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
14. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. března 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu