ECLI:CZ:US:2020:3.US.4119.19.1
sp. zn. III. ÚS 4119/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace Horsecity, s. r. o., sídlem Nádražní 344/23, Praha 5 - Smíchov, zastoupené JUDr. Mgr. Slavomírem Hrinkem, advokátem, sídlem Jičínská 2348/10, Praha 3 - Vinohrady, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. října 2019 č. j. 11 Co 177/2019-142, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní korporace LCG New Media, s. r. o., sídlem Pernerova 659/31a, Praha 8 - Karlín, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Náhrada nákladů právního zastoupení před Ústavním soudem se stěžovatelce nepřiznává.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka - v řízení před obecnými soudy žalovaná - domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), neboť má za to, že jím bylo porušeno zejména její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka rovněž navrhla, aby jí byla přiznána náhrada nákladů právního zastoupení před Ústavním soudem podle §83 zákona o Ústavním soudu.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 29. 3. 2019 č. j. 24 C 279/2018-106 zamítl žalobu vedlejší účastnice, kterou se domáhala zaplacení částky 17 336,03 Kč s příslušenstvím (I. výrok) a uložil jí povinnost zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení (II. výrok). Po provedeném dokazování obvodní soud uzavřel, že vedlejší účastnice měla vůči stěžovatelce právo na zaplacení odměny za poskytnuté služby, avšak shledal důvodnou stěžovatelkou uplatněnou kompenzační námitku. Na základě odvolání vedlejší účastnice městský soud změnil rozsudek obvodního soudu tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalovanou částku včetně příslušenství (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (II. výrok). Rozdílně od obvodního soudu uzavřel, že námitka započtení nebyla přípustná, neboť aktivně započítávaná pohledávka nebyla splatná před kompenzačním úkonem.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Podle stěžovatelky není správný závěr městského soudu, že pohledávka stěžovatelky nepřevyšuje pohledávku vedlejší účastnice. Nadto u pohledávky z bezdůvodného obohacení (jako je podle jejího názoru ta její za vedlejší účastnicí) není nutné pro splatnost pohledávky dlužníka - zde vedlejší účastnici - vyzývat. Příloha smlouvy pak stěžovatelku podle jejího názoru nezavazuje, protože přílohy nepodepsala.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji působnost vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat výkon přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)].
7. Ústavní soud posoudil rozsudek městského soudu a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť výše traktovaná pochybení ve stěžovatelčině věci neshledal.
8. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud přitom mimo jiné konstantně přihlíží k tomu, jak intenzivně jejich eventuální pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svoji povahou bagatelní. Je při tom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy svěřené mu ústavním pořádkem. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy jde o bagatelní částky, by totiž bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.
9. Městský soud přitom ve svém rozsudku přijatelným způsobem vysvětlil (srov. bod 13. jeho odůvodnění), proč podle jeho názoru byly pro stěžovatelku závazné přílohy smlouvy, tedy stěžovatelka věděla, že cena vedlejší účastnice za reklamní služby bude vyšší, než bylo původně dohodnuto; s tím také smlouvu s vedlejší účastnicí podepsala. Proto neobstojí argumentace stěžovatelky, že plnila více, než podle smlouvy musela, a tedy že se na její úkor vedlejší účastnice bezdůvodně obohatila. Z toho důvodu také není pro věc určující, zda pohledávka stěžovatelky převyšovala pohledávku vedlejší účastnice nebo zda vzhledem k povaze bezdůvodného obohacení a pohledávce z něho eventuálně vzešlé byla ke splatnosti pohledávky při kompenzačním úkonu nutná výzva (srov. k tomu opačnou argumentaci stěžovatelky rekapitulovanou shora).
10. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva (svobody) stěžovatelce zaručená ústavním pořádkem, a proto byla její ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta. Za těchto okolností nemohlo být vyhověno ani návrhu stěžovatelky na náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s jejím zastoupením před Ústavním soudem, jelikož podle §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze tuto náhradu přiznat jen tehdy, nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu