ECLI:CZ:US:2020:3.US.494.20.1
sp. zn. III. ÚS 494/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Pavla Denky a Ing. Barbary Denkové, zastoupených JUDr. Janem Tryznou Ph.D., advokátem, sídlem Botičská 1936/4, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2019 č. j. 21 Co 359/2019-858, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, a Božetěcha Hájka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelé napadli v záhlaví uvedené rozhodnutí, neboť jsou přesvědčeni, že jím byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Navrhují, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 16. 10. 2019 č. j. 12 C 226/2013-804 bylo nařízeno předběžné opatření, kterým bylo stěžovatelům uloženo, aby se zdrželi dispozice s nemovitostmi - pozemkem parc. č. X1 a pozemkem parc. č. X2, jehož součástí je rodinný dům č. p. X3 - zapsanými na č. LV X4, v obci P., katastrálním území Kamýk, zejména jde-li o jejich prodej, zatížení právy třetích osob, bezúplatný převod, pronájem a aby se zdrželi jejich užívání a dalších zásahů do nich (výrok I.), a dále bylo stěžovatelům i vedlejšímu účastníkovi uloženo, aby se zdrželi zásahu do právního stavu založeného rozsudkem obvodního soudu ze dne 31. 5. 2018 č. j. 12 C 226/2013-581 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 30. 10. 2018 č. j. 21 Co 284/2018-657, zejména jde-li o vrácení vypořádacího podílu v částce 4 335 000 Kč anebo vrácení nákladů soudního řízení před soudy obou stupňů v částce 1 020 635 Kč (výrok II.).
3. Usnesením městského soudu ze dne 11. 12. 2019 č. j. 21 Co 359/2019-858 bylo rozhodnuto, že usnesení obvodního soudu se ve výroku I. potvrzuje a ve výroku II. se mění tak, že návrh na nařízení předběžného opatření, aby soud uložil stěžovatelům i vedlejšímu účastníkovi povinnost zdržet se zásahu do právního stavu založeného rozsudkem obvodního soudu č. j. 12 C 226/2013-581 ve spojení s rozsudkem městského soudu č. j. 21 Co 284/2018-657, zejména jde-li o vrácení vypořádacího podílu v částce 4 335 000 Kč anebo vrácení nákladů soudního řízení před soudy obou stupňů v částce 1 020 635 Kč, se zamítá.
II.
Argumentace stěžovatelů
4. Stěžovatelé uvádějí, že mezi nimi a vedlejším účastníkem je vedeno soudní řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví se shodnými podíly k rodinnému domu. V tomto řízení bylo dříve pravomocně rozhodnuto, že nemovitosti byly za náhradu přikázány do výlučného vlastnictví vedlejšímu účastníkovi, avšak na základě dovolání stěžovatelů byly rozsudek soudu prvého i druhého stupně zrušeny a řízení tak stále není skončeno. K návrhu vedlejšího účastníka pak bylo v řízení vydáno předmětné předběžné opatření, jehož výsledkem je to, že stěžovatelé, ač jsou podle práva podílovými spoluvlastníky sporných nemovitostí, nemohou tyto nemovitosti nijak užívat pro sebe, nemohou s nimi právně jakkoliv disponovat ani fakticky nakládat. V návaznosti na původně pravomocné skončení věci však stěžovatelé dříve jimi užívanou část nemovitosti již vyklidili a vedlejší účastník ji začal celou využívat.
5. Vydané předběžné opatření stěžovatelé považují za takovéto situace za nepřiměřené. Stěžovatelům zbývá pouhé holé vlastnictví, a zároveň povinnosti jako je nutnost placení daně z nemovitostí, což nepokládají za přiměřené. Po opuštění nemovitosti o ní již nemají přesné informace, ale odhadují, že vedlejší účastník část, kterou dříve obývali, pronajímá, tedy z ní má majetkový prospěch. Je tak nutno dovodit, že je bezdůvodně preferován. Odůvodnění usnesení obvodního soudu i městského soudu operuje s argumentací, že v této fázi sporu lze téměř s jistotou předpokládat opětovné přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví vedlejšího účastníka, neboť pro to z jeho strany svědčí splnění většiny judikaturních podmínek, včetně té, kterou se mají soudy dle příkazu Nejvyššího soudu podrobněji zabývat. Předjímání meritorního výsledku v rozhodnutí o návrhu na nařízení předběžného opatření je přitom zásadně nepřípustné. Není ostatně jasné, zda vedlejší účastník bude dostatečně solventní k úhradě vypořádacího podílu, jehož výše by se měla v dalším řízení znovu stanovovat. Tím, že vedlejší účastník užívá nemovitosti nad rámec svého spoluvlastnického podílu, takto získaný majetkový prospěch bude muset stěžovatelům vydat. Lze pochybovat, že tak učiní dobrovolně bez nutnosti vést další soudní spor. Tím je vyvrácen argument obvodního soudu, který nutnost vydání předběžného opatření zdůvodňuje potřebou předcházet dalším sporům; naopak předběžné opatření tyto spory vyvolává.
6. V souladu s judikaturou Ústavního soudu (např. nález sp. zn. IV. ÚS 611/05) je nezbytné zkoumat, zda omezení vlastnického práva je stanoveno zákonem, sleduje legitimní cíl a je přiměřené. Princip proporcionality vyžaduje, aby z kolidujících práv "zůstalo zachováno co nejvíce" (např. nález sp. zn. Pl. ÚS 34/09), což se v tomto případě zjevně nestalo, když stěžovatelům zůstalo zachováno pouze holé vlastnictví a povinnosti a vedlejšímu účastníku zůstaly všechny složky vlastnického práva.
7. Stěžovatelé upozorňují, že dle zákonné úpravy lze předběžné opatření nařídit tehdy, je-li třeba, aby zatímně byly upraveny poměry účastníků, nebo je-li obava, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen. Stěžovatelé se domnívají, že takováto potřeba či obava, která by odůvodňovala vydání daného předběžného opatření, není dána ani vysvětlena.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé pro nepřípustnost dovolání proti napadenému usnesení neměli k dispozici žádné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
10. Stěžovatelé nesouhlasí se splněním podmínek pro vydání předběžného opatření a jeho přiměřeností, předložená argumentace se však jeví jako nepřesvědčivá. Nelze souhlasit s jejich tezí, že jim zbylo pouhé holé vlastnictví, když, jak sami připouštějí, užívá-li vedlejší účastník spoluvlastněnou věc nad rámec svého podílu, dalším spoluvlastníkům za to přísluší náhrada. I kdyby vedlejší účastník odpovídající náhradu neposkytl dobrovolně, na podstatě věci se tím nic nemění. Možnost případného sporu o tuto náhradu pak rozhodně nijak nevyvrací, jak se stěžovatelé pokoušejí tvrdit, závěr soudů, že vydáním předběžného opatření se předchází dalším sporům. V případě absence předběžného opatření by totiž zjevně mohlo dojít ještě k většímu množství sporů, do kterých by nadto mohly být zapojeny i třetí strany. Ani námitku, že soudy ve svém odůvodnění předjímají výsledek meritorního výsledku sporu, Ústavní soud nepovažuje za přesvědčivou, když shledává, že soudy logicky musejí při posuzování návrhů účastníků zvažovat konkrétní okolnosti případu a jejich rozhodnutí by měla být předvídatelná. Celkově se pak vydání předběžného opatření nejeví jakkoliv nepřiměřeným, ba naopak. Potřeba, aby zatímně byly upraveny poměry účastníků, je v situaci, kdy došlo ke zrušení již pravomocného rozhodnutí ve věci samé v dovolacím řízení, přičemž stěžovatelé se již v mezidobí z nemovitosti vystěhovali a vedlejší účastník jim již zaplatil vypořádací podíl, zcela zřejmá. Ústavní soud uzavírá, že ústavní stížností napadené rozhodnutí bylo vydáno v mezích zákona a zcela s respektem k jeho smyslu, jako přiměřené, ba nezbytné. K žádnému neoprávněnému zásahu do základních práv a svobod stěžovatelů tak nedošlo.
11. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu