ECLI:CZ:US:2020:3.US.519.20.1
sp. zn. III. ÚS 519/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Sýkorou, advokátem, sídlem Zahradnická 74, Příbram, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2019 č. j. 23 Cdo 3038/2019-220, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 28. listopadu 2018 č. j. 27 Co 332/2018-129 a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 21. června 2018 č. j. 27 C 167/2017-87, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, sídlem náměstí Pobřežní 665/21, Praha 8, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích (dále jen "okresní soud") byla vedlejší účastnici jako žalované uložena povinnost zaplatit stěžovateli jako žalobci částku 212 500 Kč s příslušenstvím (I. výrok), v části, ve které se stěžovatel domáhal po vedlejší účastnici zaplacení částky 2 550 000 Kč s příslušenstvím, byla žaloba zamítnuta (II. výrok) a dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení (III. a IV. výrok). Stěžovatel se v řízení domáhal po vedlejší účastnici vyplacení pojistného plnění ve výši 2 762 500 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že měl s vedlejší účastnicí uzavřenu pojistnou smlouvu, kterou se pojistil mimo jiné proti trvalým následkům úrazu. Dne 10. 8. 2013 stěžovatel při závodech v automobilové rallye utrpěl vážný úraz, byl uznán invaliditou třetího stupně a je odkázán na invalidní vozík. Vedlejší účastnice stěžovateli vyplatila pouze částku 637 500 Kč, ačkoliv výše pojistného plnění měla činit částku 3 400 000 Kč, neboť stěžovatel byl v pojistné smlouvě zařazen do rizikové skupiny 2, ačkoliv automobilová rallye spadá do rizikové skupiny 4. Okresní soud po provedeném dokazování uzavřel, že žalobu bylo možno považovat za důvodnou toliko částečně. Pojistnou smlouvou bylo prokázáno, že stěžovatel si u vedlejší účastnice sjednal pojištění mimo jiné i trvalých následků úrazu s pojistnou částkou 850 000 Kč. V hustě psaném textu malým písmem nad podpisem stěžovatele bylo kromě jiného uvedeno, že součástí pojistné smlouvy jsou i všeobecné pojistné podmínky a speciální pojistné podmínky. S nimi však stěžovatel nebyl výslovně seznámen, přičemž zaměstnankyně vedlejší účastnice, která se stěžovatelem smlouvu sjednávala, mu ani nevysvětlila institut rizikových skupin. Jestliže tedy nebyl stěžovatel seznámen s pojistnými podmínkami, nestaly se tyto součástí pojistné smlouvy, a práva a povinnosti stran se tak jimi nemohla řídit. Vedlejší účastnice proto nemohla pojistné plnění oproti částce smluvené v textu pojistné smlouvy snížit, a stěžovatel naopak nemohl požadovat zvýšené pojistné plnění vypočtené postupem uvedeným v pojistných podmínkách. Žalobě proto bylo možno vyhovět pouze co do částky 212 500 Kč, která představovala rozdíl mezi ve smlouvě sjednanou pojistnou částkou 850 000 Kč a již vyplacenou částkou 637 500 Kč.
3. K odvolání jak stěžovatele, tak vedlejší účastnice Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (II. výrok).
4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť dospěl k závěru, že dovolání trpí vadou, kterou stěžovatel včas neodstranil, a v dovolacím řízení pro ni nebylo možno pokračovat. Dále rozhodl o povinnosti stěžovatele nahradit vedlejší účastnici náklady dovolacího řízení.
5. Podle Nejvyššího soudu dovolání stěžovatele neobsahovalo vylíčení, v čem je spatřováno splnění předpokladů jeho přípustnosti, když stěžovatel toliko uvedl, že "dovolání žalobce je přípustné s odkazem na ust. 237 o. s. ř.", a citoval §237 o. s. ř.. Stěžovatel v dovolání vyjádřil přesvědčení, že krajský soud věc nesprávně právně posoudil, čímž zasáhl do jeho právní jistoty a nabytých práv. Výklad obou ve věci rozhodujících soudů o nemožnosti použít pojistné podmínky byl dle stěžovatele v rozporu s dobrými mravy. K takto namítanému nesprávnému právnímu posouzení věci krajským soudem však Nejvyšší soud zdůraznil, že pouhá polemika s tímto posouzením nemůže představovat způsobilé vymezení přípustnosti dovolání.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas především s posouzením věci okresním soudem a krajským soudem a namítá, že jejich závěry jsou v rozporu se zásadou ochrany slabší strany. Stěžovatel měl dle svého přesvědčení nárok na pojistné v plné výši, tedy včetně progresivní sazby, a to i v případě, že součástí pojistné smlouvy nebyly všeobecné ani speciální pojistné podmínky. Závadný právní stav zavinila vedlejší účastnice a stěžovatel jako spotřebitel na uvedeném stavu nenese žádnou vinu. K napadenému usnesení Nejvyššího soudu pak stěžovatel namítá pouze to, že závěr soudu o nevymezení předpokladu přípustnosti dovolání je nesprávný, což opět doprovází citací §237 o. s. ř..
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Proti napadeným rozhodnutím okresního soudu a krajského soudu však ústavní stížnost z níže uvedených důvodů (body 10 až 12) přípustná není.
IV.
Vlastní posouzení věci
8. Nejvyšší soud, jak shora uvedeno, odmítl stěžovatelovo dovolání, neboť v něm nebylo řádně uvedeno, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, což je podle §241a odst. 2 o. s. ř. jedna z podstatných náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku.
9. Přestože stěžovatel ústavní stížnostní výslovně napadl i usnesení Nejvyššího soudu, naprostá většina jeho argumentace směřuje proti rozhodnutím okresního soudu a krajského soudu. K závěru Nejvyššího soudu o tom, že dovolání má vady, které nebyly včas odstraněny, stěžovatel pouze obecně namítl, že s takovým posouzením nesouhlasí a volně citoval znění §237 o. s. ř.. Pakliže tedy stěžovatelovo dovolání neobsahovalo řádné vymezení toho, v čem je spatřováno splnění předpokladů jeho přípustnosti, přičemž v ústavní stížnosti obsažený nesouhlas stěžovatele postrádá bližší věcnou argumentaci, nelze na postup Nejvyššího soudu, jenž na tomto základě dovolání odmítl, hledět jako na postup, který by byl ústavněprávně nesouladný. Ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu je proto zjevně neopodstatněná.
10. Tato skutečnost má přitom nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadeným rozsudkům okresního soudu a krajského soudu. Z hlediska posouzení přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv.
11. Bylo-li stěžovatelovo dovolání odmítnuto proto, že neobsahovalo řádné vymezení předpokladů jeho přípustnosti, Nejvyššímu soudu, jenž v takovém případě postupoval způsobem předvídaným v §243c odst. 1 větě první o. s. ř., nebyl dán prostor pro to, aby přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil", to znamená, že nemohl následně přikročit k hodnocení dovolání z hlediska toho, zda jde o dovolání přípustné (viz §243c odst. 2 o. s. ř.).
12. Je tedy namístě uzavřít, že je-li předpokladem přípustné ústavní stížnosti vyčerpání mimořádného opravného prostředku v podobě dovolání (srov. §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), tedy jinými slovy je-li předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu o bezvadném dovolání osoby podávající ústavní stížnost, je v daném kontextu třeba na stěžovatelovo dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno (v podrobnostech viz mutatis mutandis odůvodnění stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). V takovém případě pak nelze ani ústavní stížnost - v části směřující proti rozsudku okresního soudu a rozsudku krajského soudu - považovat za přípustnou.
13. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a ve zbývající části podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu