ECLI:CZ:US:2020:3.US.544.19.1
sp. zn. III. ÚS 544/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. T., zastoupeného K. T., advokátkou, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. listopadu 2018 č. j. 11 Tdo 1225/2018-88, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. března 2018 č. j. 4 To 64/2017-9687 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. července 2017 č. j. 52 T 8/2010-9445, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 12. 2. 2019, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i porušení čl. 9, 90 a 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 13. 7. 2017 č. j. 52 T 8/2010-9445 byl stěžovatel uznán vinným zjednodušeně řečeno tím, že jako statutární orgán společnosti A, v daňových přiznáních této společnosti k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období říjen 2006, listopad 2006 a prosinec 2006, podaných na Finančním úřadu Brno III, vědomě s úmyslem zkrátit daň z přidané hodnoty zaúčtoval do účetnictví této společnosti faktury, resp. pokladní doklady s fiktivním plněním vystavené údajně společnosti DAMA DM s.r.o., přičemž plnění uváděné na fakturách nikdy nebylo společností DAMA DM s.r.o. provedeno, což obviněný věděl, a v důsledku jejich uplatnění v daňových přiznáních byla společnosti A, jako plátci vyměřena nižší daň, než jaká odpovídala její skutečné povinnosti, čímž způsobil státu škodu ve výši 9 170 350 Kč. Podle krajského soudu stěžovatel tímto jednáním ve velkém rozsahu zkrátil daň a spáchal tak zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku. Podle §227 trestního řádu mu nebyl uložen trest. Pro ostatní skutky byl podle §226 písm. b) trestního řádu obžaloby zproštěn.
3. Odvolání stěžovatele proti tomuto rozsudku Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 26. 3. 2018 č. j. 4 To 64/2017-9687 zamítl. Následně podané dovolání proti usnesení vrchního soudu Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. 11. 2018 č. j. 11 Tdo 1225/2018-88 podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl.
4. Ve věci již bylo jednou zastaveno trestní stíhání usnesením krajského soudu ze dne 20. 5. 2015 č. j. 52 T 8/2010-7594, a to z důvodu podle §172 odst. 2 písm. a) trestního řádu, neboť trest, který stěžovateli hrozil, byl bez významu vedle toho, který ho již postihl pro jinou část posuzovaného jednání, pro niž už byl v minulosti v této věci pravomocně odsouzen. Stěžovatel nicméně využil svého práva a podle §172 odst. 4 trestního řádu prohlásil, že na projednání věci trvá. Tato skutečnost byla důvodem, pro který mu rozsudkem krajského soudu nebyl uložen žádný trest.
5. Jedna z námitek, kterou stěžovatel uplatnil již v odvolání, se týkala nepřiměřené délky trestního řízení a z toho nutně vyplývající důkazní nouze jak na straně obhajoby, tak na straně obžaloby. Podle stěžovatele mělo být postupováno v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2002 sp. zn. 7 Tz 316/2001 a trestní stíhání mělo být zastaveno pro nepřípustnost za přiměřeného užití §11 odst. 1 písm. b) trestního řádu. Trestní řízení totiž vstoupilo již do dvanáctého roku a není pochyb o tom, že jeho délku zapříčinily orgány činné v trestním řízení, které po celá léta ignorovaly veškeré důkazní návrhy obhajoby. Tuto argumentaci stěžovatel zopakoval také v dovolání, kde jejím prostřednictvím odůvodňoval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
6. Uvedenou námitku hodnotil Nejvyšší soud v napadeném usnesení tak, že neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu. Zastavení řízení kvůli neodůvodněným průtahům majícím za následek nepřiměřenou délku řízení v dané věci nepřicházelo v úvahu bez ohledu na to, zda k těmto průtahům skutečně došlo. Smyslem práva na projednání věci v přiměřené době je v trestním řízení ochrana obviněného před důsledky tohoto řízení, které na něj i přes zásadu presumpce neviny negativně doléhá. Usnesením krajského soudu č. j. 52 T 8/2010-7594 bylo sice řízení zastaveno z jiného důvodu, bylo by však nanejvýš formalistické trvat na tom, že právu obviněného na spravedlivý proces lze učinit zadost pouze a jedině zastavením řízení z důvodu doby jeho trvání. Nejvyšší soud zdůraznil, že obviněný má právo na přiměřenou délku trestního řízení, realizaci tohoto práva mu ale nelze vnutit. To platí obzvlášť v situaci, kdy sám trvá na projednání věci. Od okamžiku jeho prohlášení podle §172 odst. 4 trestního řádu pokračovalo řízení na přání stěžovatele, který byl plně způsobilý uvážit všechny důsledky a kterému byla známa složitost projednávané věci i doba, po kterou doposud trvalo řízení. Přesto se rozhodl nadále snášet případný negativní dopad trestního stíhání do své osobní sféry.
7. Nejvyšší soud dodal, že součástí práva podle §172 odst. 4 trestního řádu není možnost obviněného požadovat zastavení trestního stíhání v situaci, kdy se ukáže, že se pokračující řízení nevyvíjí pro něj příznivě, nebo dokonce, jako v tomto případě, kdy již byl pravomocně odsouzen, řízení skončilo, avšak obviněný s jeho výsledkem není spokojen. Takovou možnost disponovat s trestním řízením zákon obviněnému nedává. V případě realizace práva obviněného podle §172 odst. 4 trestního řádu jde o specifickou situaci, kdy již nelze posuzovat délku trestního řízení od jeho samého počátku, ale dobu, která uplynula od okamžiku uplatnění tohoto práva, je třeba posuzovat samostatně.
8. Pokud jde o námitku porušení práva na spravedlivý proces, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že zejména krajský soud podrobně a obsáhle odůvodnil, jak k daným skutkovým závěrům dospěl, a jeho odůvodnění v tomto ohledu nevyvolává žádné pochybnosti. Vrchní soud toto odůvodnění následně doplnil v reakci na předestřené námitky. V případě znaleckého posudku k posouzení pravosti podpisů šlo o důkaz zjevně nadbytečný vzhledem k již učiněným skutkovým zjištěním. V případě návrhů na provedení výslechů statutárních zástupců zahraničních odběratelů stěžovatel nekonkretizuje, o které odběratele mělo jít a kdy takový návrh učinil, což při rozsáhlosti spisového materiálu poněkud limituje možnost přezkumu. Podle Nejvyššího soudu je patrné, že obecné soudy měly k dispozici dostatek důkazů svědčících o fiktivnosti plnění uvedeného na předmětných fakturách.
III.
Argumentace stěžovatele
9. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá nepřiměřenost délky trestního řízení, která měla být způsobena závažnými pochybeními orgánů činných v trestním řízení. Domnívá se, že následkem nepřiměřené délky řízení je negace jeho práva na co nejúplnější zjištění skutkového stavu, a to z toho důvodu, že po více než dvanáctiletém trestním řízení již nelze zjistit skutkový stav s takovou mírou spolehlivosti, aby na jeho podkladě mohlo být rozhodnuto o jeho vině. Jediným vyústěním takto vedeného trestního řízení může být jeho zastavení pro nepřípustnost za přiměřeného užití §11 odst. 1 písm. b) trestního řádu. Dovolací soud podle stěžovatele pochybil, jestliže dovolání stěžovatelky odmítl věřen své tradici formálních postupů při odmítání dovolacích návrhů. Jak ale v minulosti konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 18. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 55/04 (N 114/34 SbNU 187), závaznými kompetenčními normami pro Nejvyšší soud jsou rovněž čl. 4 a 95 Ústavy, jež zavazují soudní moc k ochraně základních práv. V tomto duchu je třeba vykládat i zákonné vymezení dovolacích důvodů, ze kterého nemůže být vyvozen rozhodovací postup, který by zakládal různost v možnosti přístupu odlišných skupin účastníků řízení k Nejvyššímu soudu. Tento právní názor Ústavního soudu lze plně vztáhnout i na dovolací námitky k nedostatkům dokazování, resp. k tzv. opomenutým důkazům, kterým dovolací soud opět z ryze formálních důvodů nevyhověl.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná [stěžovatel neměl k dispozici další zákonné procesní prostředky k ochraně práva dle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
V.
Vlastní posouzení
11. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele, napadenými rozhodnutími a dalšími přílohami jeho návrhu, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
13. Ústavní soud neshledává žádné pochybení obecných soudů v tom, že poté, co stěžovatel po zastavení trestního stíhání z důvodu podle §172 odst. 2 písm. a) trestního řádu využil svého práva podle §172 odst. 4 trestního řádu a trval na projednání věci, trestní stíhání pokračovalo a vyústilo do pravomocného rozsudku, jímž byl stěžovatel v části obžaloby uznán vinným a ve zbytku obžaloby zproštěn. Nelze přehlížet, že smyslem práva trvat na projednání věci, v níž by jinak bylo trestní stíhání zastaveno, je především ochrana osobnostních práv obviněného, do nichž je z povahy věci vždy zasaženo již samotným trestním stíháním. Zahájení trestního stíhání se významně promítá do všech sfér života obviněného, neboť již samotná skutečnost, že určité okolnosti podle orgánů činných v trestním řízení opodstatňují závěr, že se dopustil trestného činu, může ovlivňovat jeho osobní či rodinné vztahy, jakož i možnosti jeho společenského a pracovního uplatnění. Pakliže stát vznesl vůči určité osobě obvinění ze spáchání trestného činu, je žádoucí, aby tato osoba měla v rámci trestního řízení možnost prokázat svou nevinu a tím očistit své jméno. Ve věci stěžovatele pokračovalo trestní stíhání i po původním zastavení právě za tímto účelem. Pokud stěžovatel upřednostňoval zastavení řízení před meritorním rozhodnutím o obžalobě, nic mu nebránilo nevyužít svého práva trvat na projednání věci. Nedává již ale smysl, aby se stěžovatel v dalším průběhu trestního stíhání domáhal jeho zastavení právě z důvodu, že zejména s ohledem na délku řízení, která předcházela jeho prohlášení, že trvá na projednání věci, je celková délka trestního stíhání nepřiměřená.
14. Nad rámec této námitky stěžovatel vytkl obecným soudům, že se řádně nevypořádaly se všemi jím uplatněnými důkazními návrhy (namítá tzv. opomenuté důkazy), tyto důkazní návrhy však nijak nekonkretizuje. Patrně jde o opakování námitek uplatněných již v rámci dovolání, jakož i v odvolacím řízení, s nimiž se řádně vypořádal Nejvyšší soud a podrobněji rovněž vrchní soud. Ústavní soud nemá důvod k příslušným částem odůvodnění napadených rozhodnutí cokoli dodávat a na tomto místě na ně odkazuje. Napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ani k porušení jiného jeho ústavně zaručeného základního práva nebo svobody.
15. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele pro zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu