ECLI:CZ:US:2020:3.US.549.20.1
sp. zn. III. ÚS 549/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatele K. K., zastoupeného JUDr. Alexanderem Nettem, advokátem, sídlem Hlavní 40, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 15. května 2019 č. j. 89 T 2/2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností ze dne 18. 2. 2020 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavní právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny. Uvádí, že měl v daném trestním řízení postavení poškozeného a uplatnil v něm nárok na náhradu škody. Městskému soudu vytýká, že neúplně zjistil skutkový stav, a že věc nesprávně právně posoudil. Současnou praxi Ministerstva spravedlnosti ohledně vyřizování podnětů k podání stížností pro porušení zákona pak označuje za nesprávnou s tím, že nebyl informován o konkrétních důvodech pro odložení jeho podnětu.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a listin k ní připojených se podává, že napadeným rozsudkem městského soudu byl obžalovaný J. B. zproštěn návrhu na potrestání Městského státního zastupitelství v Brně pro skutek, popsaný ve skutkové větě, s tím, že tento skutek není trestným činem. Stěžovatel jako poškozený byl se svým nárokem na náhradu škody odkázán podle §229 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") na řízení ve věcech občanskoprávních. Uvedený rozsudek byl zmocněnci stěžovatele Mgr. Jaroslavu Bártovi doručen dne 30. 5. 2019, což bylo ověřeno dotazem na příslušný úsek městského soudu.
3. Stěžovatel učinil dne 5. 8. 2019 podnět k podání stížnosti pro porušení zákona ve smyslu §266 odst. 1 a 2 tr. řádu z důvodu, že soud postupoval nezákonně, zprostil-li obžalovaného návrhu na potrestání. Tento podnět byl odložen, o čemž byl stěžovatel informován rozhodnutím ministryně spravedlnosti ze dne 30. 12. 2019 č. j. MSP-615/2009-ODKA-SPZ/11, které mu bylo doručeno dne 3. 1. 2020.
4. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.
5. Jak vyplývá z ústavní stížnosti, stěžovatel sice jejím petitem napadá pouze rozsudek městského soudu, lhůtu k jejímu podání však počítá od doručení rozhodnutí ministryně spravedlnosti, jímž byl informován o tom, že stížnost pro porušení zákona nebude podána, a že se jeho podnět odkládá. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na svou ustálenou judikaturu, podle které stížnost pro porušení zákona, a tím méně pak podnět k jejímu podání, nelze považovat za poslední prostředek k ochraně práva (§72 odst. 3 a 4, §75 zákona o Ústavním soudu), neboť nejde o prostředek ochrany práva poskytnutý jednotlivci, ale ministru spravedlnosti; ten může stížnost pro porušení zákona na základě podnětu v případech splňujících důvody uvedené v zákoně (§266 a násl. tr. řádu) podat, avšak jestliže neshledá důvody a uvedený mimořádný opravný prostředek nepodá, nelze v tomto postupu spatřovat dotčení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody jednotlivce, které by jej opravňovalo k podání ústavní stížnosti [viz např. usnesení ze dne 12. 5. 1994 sp. zn. 9/94 (U 11/2 SbNU 219), ze dne 12. 2. 1998 sp. zn. III. ÚS 365/97 (U 11/10 SbNU 371) nebo usnesení ze dne 14. 11. 2017 sp. zn. I. ÚS 2295/17 a ze dne 6. 3. 2018 sp. zn. II. ÚS 3837/17, dostupná na http://nalus.usoud.cz).
6. V posuzované věci tedy ministryně spravedlnosti při postupu podle §266 tr. řádu nerozhodovala autoritativně o právech a povinnostech stěžovatele, nýbrž pouze o tom, zda vykoná svoje oprávnění. Nepodání stížnosti pro porušení zákona proto nebylo způsobilé zasáhnout stěžovatelova základní práva. Podnět stěžovatele tak není posledním prostředkem k ochraně jeho práva, a proto ani nelze od doručení rozhodnutí o jeho vyřízení počítat lhůtu k podání ústavní stížnosti podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu proti rozsudku městského soudu (viz též usnesení ze dne 14. 11. 2017 sp. zn. I. ÚS 2295/17).
7. Jak již bylo uvedeno výše, lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti rozsudku městského soudu nelze odvíjet od doručení rozhodnutí ministryně spravedlnosti o tom, že důvody pro podání stížnosti pro porušení zákona nebyly shledány, ale od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který měl k dispozici samotný stěžovatel. Za situace, kdy stěžovatel jako poškozený nebyl oprávněn napadnout odvoláním zprošťující výrok rozsudku městského soudu, o němž v ústavní stížnosti tvrdí, že je nezákonný, mohl podat ústavní stížnost jedině ve lhůtě dvou měsíců od doručení napadeného rozhodnutí městského soudu. To bylo doručeno jeho zmocněnci dne 30. 5. 2019. Učinil-li tak až podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 19. 2. 2020, stalo se tak dávno po marném uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
8. Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako opožděně podanou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2020
Jiří Zemánek v. r.
soudce zpravodaj