ECLI:CZ:US:2020:3.US.569.20.1
sp. zn. III. ÚS 569/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky I. S., zastoupené JUDr. Kateřinou Ryslovou, advokátkou, sídlem Ke Klimentce 2186/15, Praha 5 - Smíchov, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2019 č. j. 70 Co 336/2019-142 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 3. července 2019 č. j. 0 P 116/2019-122, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a A. A. a nezletilé M. A., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 odst. 1 a čl. 5 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka se jako babička nezletilé (druhé vedlejší účastnice) domáhala návrhem k Obvodnímu soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") úpravy styku s nezletilou. Obvodní soud napadeným rozsudkem upravil styk stěžovatelky s nezletilou tak, že stěžovatelka je oprávněna stýkat se s nezletilou každý celý druhý kalendářní víkend v měsíci vždy od pátku od 17 hodin do neděle do 17 hodin s tím, že stěžovatelka nezletilou převezme a posléze otci nezletilé (prvnímu vedlejšímu účastníkovi) předá v místě jeho bydliště. Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
3. Obvodní soud vyšel ze zjištění, že mezi stěžovatelkou a nezletilou (nyní ve věku čtyř let) panuje vřelý vztah, stěžovatelka o nezletilou dokonce v minulosti pečovala v nadstandardním rozsahu, především v době nemoci matky nezletilé (stěžovatelčiny dcery) i po jejím úmrtí, zejména v době, kdy otec nezletilé pracovně působil v zahraničí. Otec nezletilé však následně začal styk stěžovatelky s nezletilou omezovat, a to jednak z důvodu jím tvrzené obavy o bezpečí a zdraví nezletilé, když stěžovatelka odmítla akceptovat skutečnost, že se otec nezletilé po smrti matky nezletilé znovu oženil a založil novou rodinu (narodil se mu syn - polorodý bratr nezletilé), jednak z důvodu, aby nezletilá trávila více času s touto novou rodinou a byla do ní plně začleněna. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že je v zájmu nezletilé, aby se nadále pravidelně se stěžovatelkou stýkala a aby jim byl poskytnut dostatečný čas ke společným aktivitám. V zájmu nezletilé je však zároveň (a to především) udržení a rozvíjení vztahů s jejím otcem, jenž je jediným nositelem rodičovské odpovědnosti, jakož i začlenění nezletilé do nové rodiny a rozvíjení citových vztahů k jejím členům. Úprava styku nezletilé se stěžovatelkou v rozsahu jednoho celého víkendu v měsíci, kdy otec nezletilé navíc nezletilou stěžovatelce na základě neformální domluvy pravidelně předává každý čtvrtek na odpoledne, tak dle obvodního soudu plně odpovídá nejen nejlepšímu zájmu nezletilé, ale též oprávněným zájmům ostatních zúčastněných osob. K návrhu stěžovatelky na širokou úpravu prázdninového styku a styku o svátcích obvodní soud doplnil, že uvážení, jakým způsobem bude nezletilá trávit tento volný čas, je primárně na otci nezletilé, přičemž s ohledem na jeho vstřícný postoj vůči stěžovatelce v průběhu řízení soud ponechal úpravu této otázky na jejich budoucí vzájemné domluvě.
4. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek obvodního soudu změnil ve výroku o věci samé pouze tak, že stěžovatelka je oprávněna se s nezletilou stýkat vždy druhý celý víkend v každém kalendářním měsíci od pátku od 15 hodin do neděle do 17 hodin, jinak ho potvrdil. O nákladech řízení před soudy obou stupňů rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. Městský soud tak pouze formulačně upřesnil specifikaci víkendu a rozšířil čas pátečního převzetí nezletilé stěžovatelkou, jinak se s důvody rozhodnutí obvodního soudu ztotožnil.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že styk upravený napadenými rozhodnutími je zcela nedostatečný. Vzhledem k tomu, že chování otce nezletilé před soudem se diametrálně odlišuje od jeho skutečného chování, je jisté, že stěžovatelce bude zcela a bezdůvodně zamezeno stýkat se s nezletilou nad rámec stanoveného styku, především o prázdninách a svátcích. Vzhledem k tomu, že nezletilá je na stěžovatelku zvyklá od narození, bylo v jejím nejlepším zájmu, aby byl jejich vzájemný styk upraven v co nejširší možné míře. K tomu však nedošlo, neboť obecné soudy okolnosti posuzované věci vyhodnotily nedostatečně, když uvěřily zcestným tvrzením otce nezletilé, aniž by dále zjišťovaly, co je skutečně v nejlepším zájmu nezletilé. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka k ústavní stížnosti přiložila prohlášení své bývalé švagrové, která se v něm kladně vyjadřuje ke vztahu stěžovatelky a nezletilé.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud předesílá, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až čl. 92 Ústavy). Nepřísluší mu výkon přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině běžných zákonů. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, když napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod stěžovatele.
9. Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných. Důvodem se jeví skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží ve skutečnosti, že ve věcech upravených v části druhé zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, není - s jistými výjimkami - proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu se tak velmi zužuje, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda nejde o extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na soudní ochranu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2468/14). K takovému závěru však Ústavní soud v posuzované věci nedospěl.
10. Předně nutno shrnout, že podstatu ústavní stížnosti představuje polemika stěžovatelky s právními závěry obecných soudů, kdy se v nynějším řízení domáhá jejich přehodnocení, čímž však Ústavní soud staví do role další přezkumné instance, jež mu nepřísluší. K tomu Ústavní soud podotýká, že obecné soudy mají na rozdíl od něj výhodu přímých kontaktů se všemi dotčenými osobami, navíc v okamžiku, kdy je rozhodováno o daném opatření nebo bezprostředně po jeho přijetí. Ústavní soud proto už jen z tohoto důvodu nemůže nahrazovat obecné soudy ve výkonu pravomoci ve věcech úpravy styku nezletilých dětí s blízkými osobami, což však stěžovatelka v ústavní stížnosti nikoli plně reflektuje.
11. Ústavní soud má za to, že v posuzované věci bylo provedeno dostatečné dokazování, které opravňovalo obecné soudy k rozhodnutí ve věci, jež z ústavněprávního hlediska obstojí. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je především zřejmé, že obecné soudy v průběhu řízení pečlivě zjišťovaly nejlepší zájem nezletilé a na nalezení spravedlivé rovnováhy mezi všemi dotčenými zájmy v žádném případě nerezignovaly. Namítá-li v tomto ohledu stěžovatelka, že soudy rozhodly toliko na základě zcestných tvrzení otce nezletilé, aniž by si je jakkoliv ověřily, Ústavní soud musí takovou argumentaci jako nepravdivou odmítnout. Z odůvodnění rozsudku obvodního soudu totiž naopak jasně vyplývá, že pravdivost jednotlivých sporných tvrzení účastníků byla v řízení zkoumána. K uvedené námitce stěžovatelky pak postačuje odkázat na odůvodnění rozsudku obvodního soudu (viz body 10 a 11 odůvodnění), v němž je jasně uvedeno, že tvrzení otce, že by styk nezletilé se stěžovatelkou měl mít na nezletilou negativní dopady, nebylo v řízení prokázáno. Obvodní soud věnoval náležitou pozornost hodnocení vztahu stěžovatelky s nezletilou, s ohledem na vzájemné citové vazby zdůraznil důležitost zachování jejich pravidelného kontaktu a jejich styk nad rámec dosavadního dohodnutého styku rozšířil. Zároveň však neztrácel ze zřetele zájem nezletilé na udržení a rozvíjení vztahů s jejím otcem a členy jejich nové rodiny, která pro nezletilou představuje primární zázemí. Postup obvodního soudu a jeho rozhodnutí ve věci byly následně přezkoumány v řízení o odvolání stěžovatelky, v němž se městský soud s úvahami obvodního soudu, jakož i se závěry, které z nich tento soud vyvodil, plně ztotožnil.
12. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že k vyvažování zájmů všech dotčených osob obecné soudy přistupovaly citlivě a ve snaze nalézt řešení, které bude nejen (avšak především) v nejlepším zájmu nezletilé, ale které bude zároveň přijatelné pro ostatní účastníky řízení. Skutečnost, že soudy opřely svá rozhodnutí o právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje nebo který dokonce ze subjektivního hlediska vnímá jako nespravedlivý, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.
13. Již jen pro úplnost Ústavní soud dodává, že odmítnutí této ústavní stížnosti nelze vykládat tak, že by aktuálně zjištěný zájem nezletilé byl do budoucna daný a neměnný. Nynější rozhodnutí proto nijak nepředjímá případné další rozhodnutí obecných soudů o úpravě styku stěžovatelky s nezletilou, pokud by došlo k podstatné změně poměrů.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení shora uvedených základních práv stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu