ECLI:CZ:US:2020:3.US.586.20.1
sp. zn. III. ÚS 586/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti obchodní společnosti Contipro, a. s., sídlem Dolní Dobrouč 401, zastoupené doc. JUDr. Danou Ondrejovou, Ph. D., advokátkou, sídlem Václavská 316/12 Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. prosince 2019 č. j. 3 Cmo 185/2019-56, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Patron ca, s. r. o., sídlem Jakubská 647/2, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a bylo zasaženo i do jejího práva podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny.
2. Spolu s ústavní stížností podala stěžovatelka podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), návrh na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v pořadí prvním usnesením ze dne 26. 6. 2019 č. j. 2 Nc 1032/19-13 zastavil řízení o návrhu stěžovatelky (žalobkyně) na vydání předběžného opatření, kterým by byla vedlejší účastnici řízení (žalované) uložena povinnost zdržet se dovozu, distribuce, nabídky, prodeje a propagace výrobku ALAVISTM MAXIMA Triple Blend Extra Silný, na jehož obalu je nápis "Premium Quality" a plastika reliéfu javorového listu. Důvodem pro zastavení řízení podle §104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), byla překážka litispendence ve vztahu k totožnému nároku uplatněnému stěžovatelkou návrhem na vydání předběžného opatření u městského soudu v řízení vedeném pod sp. zn. 2 Nc 1024/2019.
4. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 18. 7. 2019 č. j. 3 Cmo 128/2019-19 změnil usnesení městského soudu tak, že řízení o návrhu stěžovatelky se nezastavuje, neboť na rozdíl od městského soudu dospěl k závěru, že překážka věci zahájené nebyla dána, když předmět uplatněného nároku není totožný s nárokem ve věci sp. zn. 2 Nc 1024/2019.
5. Následně městský soud v pořadí druhým usnesením ze dne 19. 8. 2019 č. j. 2 Nc 1032/2019-24 návrhu stěžovatelky vyhověl a předběžné opatření nařídil.
6. K odvolání vedlejší účastnice řízení vrchní soud v pořadí druhým usnesením ze dne 23. 12. 2019 č. j. 3 Cmo 185/2019-56 změnil v pořadí druhé usnesení městského soudu tak, že řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření, jehož předmětem bylo uložení povinnosti vedlejší účastnici řízení zdržet se shora uvedeného jednání, zastavil. Vrchní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka se tímto návrhem domáhá téhož nároku, o němž již bylo mezi stejnými účastníky řízení a na základě stejných skutkových tvrzení rozhodnuto v řízení vedeném u městského soudu pod sp. zn. 2 Nc 1024/2019. Podle vrchního soudu nešlo o samostatný nárok a tento byl zahrnut již v předchozím předběžném opatření.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve rekapituluje skutkové a právní okolnosti věci. Vrchnímu soudu vytýká, že rozhodl zcela opačně než ve svém předchozím rozhodnutí (srov. usnesení ze dne 18. 7. 2019 č. j. 3 Cmo 128/2019-19), aniž by tento odklon jakkoliv odůvodnil, čímž porušil princip právní jistoty a předvídatelnosti rozhodování. Zarážející podle stěžovatelky je, že vrchní soud rozhodoval v obou případech v téměř identickém složení senátu. Poukazuje rovněž na důsledky, které by mělo ponechání napadeného rozhodnutí v platnosti (zejména pro exekuční vymáhání uložené povinnosti, jakož i pro další řízení zahájená stěžovatelkou). V této souvislosti uvádí, že výkon napadeného usnesení by zakládal důvod pro zastavení exekuce vedené pro porušení předběžného opatření. Stěžovatelka dále zdůrazňuje, že v důsledku pochybení vrchního soudu dochází i k nedostatečné ochraně stěžovatelčina práva podnikat. Hrozí totiž, že vedlejší účastnice řízení nebude za své jednání, které bylo předběžně posouzeno jako nekalosoutěžní, nikterak sankcionována.
8. V doplnění k ústavní stížnosti stěžovatelka poukazuje na zcela nekonzistentní rozhodování vrchního soudu ve v podstatě totožných věcech (mj. zmiňuje usnesení ze dne 31. 1 2020 č. j. 3 Cmo 179/2019-46, jímž bylo potvrzeno usnesení městského o nařízení předběžného opatření).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
11. Stěžovatelka brojí proti rozhodnutí vrchního soudu, jímž bylo řízení o jejím návrhu na vydání předběžného opatření zastaveno z důvodu existence překážek řízení.
12. Ústavní soud předně podotýká, že k tomu, zda v řízení nenastala překážka věci rozsouzené, přihlíží soud podle §103 o. s. ř. kdykoliv za řízení. Soud totiž může o věci jednat pouze za splnění podmínek řízení podle §103 o. s. ř., tudíž i podmínky, spočívající v tom, že o téže věci nebylo dosud pravomocně rozhodnuto, resp. o téže věci nebylo zahájeno jiné řízení, tj. tehdy, není-li zde dána tzv. negativní procesní podmínka v podobě překážky věci již pravomocně rozhodnuté (§159a odst. 4 o. s. ř.) nebo zahájené (§83 odst. 1 o. s. ř.). Naopak, existuje-li v nově zahájeném řízení překážka věci pravomocně rozsouzené nebo zahájené, jejíž nedostatek nelze odstranit, soud nově zahájené řízení zastaví (§104 odst. 1 věta první o. s. ř.).
13. Ústavní soud dále zdůrazňuje, že ve věci stěžovatelkou napadeného rozhodnutí jde o rozhodnutí, které má charakter předběžného a dočasného opatření, byť ve stávajícím případě bylo výsledkem zastavení řízení. Ačkoliv obecně nelze vyloučit způsobilost předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků, Ústavní soud vždy zdůrazňuje, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany. Ústavní soud je při přezkumu rozhodnutí o návrzích na vydání předběžného opatření povolán toliko ověřit si, zda toto rozhodnutí mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), usnesení ze dne 5. 2. 2013 sp. zn. III. ÚS 155/13 nebo ze dne 9. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 641/15 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
14. V dané věci vrchní soud řízení zastavil, neboť dospěl k závěru, že jde ze strany stěžovatelky o uplatnění totožného nároku jako ve věci vedené u městského soud pod sp. zn. 2 Nc 1024/2019. Stěžovatelka přitom namítá, že vrchní soud rozhodl totožnou věc rozdílně, aniž by však svůj názorový obrat náležitě odůvodnil. K námitce existence rozdílných či dokonce protichůdných rozhodnutí vrchního soudu Ústavní soud podotýká, že jeho úkolem není sjednocování judikatury, popř. výklad podústavního práva. Úkol Ústavního soudu spočívá "toliko" v posuzování tvrzeného porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Pokud dané, eventuálně rozdílné rozhodování obecných soudů na takovéto otázce postaveno není, není ani v jeho kompetenci do věci vstupovat. Lze sice dát stěžovatelce zapravdu v tom, že situace, kdy existují vedle sebe rozdílná, či dokonce vzájemně si protiřečící rozhodnutí ve skutkově i právně obdobných věcech, není z pohledu právní jistoty účastníka řízení žádoucí. V nyní posuzované věci dokonce existují zcela opačná rozhodnutí téhož soudního senátu v rámci téže věci. Přesto však Ústavní soud, nejde-li o otázku ústavně zaručených práv, nemůže zasáhnout a podávat závazný výklad podústavního práva (v daném případě toho, zda byly či nebyly splněny podmínky soudního řízení). To, že vrchní soud existenci překážek v řízení posoudil nyní jinak, než ve svém předchozím rozhodnutí nebo v jiných u něj projednávaných obdobných případech, je sice nešťastné, avšak neznačí to nutně, že rozhodl nesprávně (hodnotit to Ústavnímu soudu nepřísluší), nebo dokonce protiústavně. Nemůže být na Ústavním soudu, aby obecně plnil roli jakési "náhradní" instance v systému obecné justice, povolané ke sjednocování judikatury obecných soudů v případech, kdy soudy vyšších stupňů, s ohledem na nepřípustnost toho kterého opravného prostředku, nemohou danou roli prostřednictvím své rozhodovací činnosti plnit.
15. Přestože vrchní soud nevysvětlil, proč rozhodl jinak, než ve svém předchozím rozhodnutí popř. u jiných obdobných návrhů na vydání předběžného opatření, z pohledu námitky stěžovatelky ohledně porušení práva na soudní ochranu je nicméně podstatné, že alespoň náležitě zdůvodnil, v čem spatřuje totožnost stěžovatelkou podaného návrhu na vydání předběžného opatření s jejím jiným návrhem. V jeho rozhodnutí tak nelze spatřovat prvky libovůle vedoucí k porušení práva na soudní ochranu.
16. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
17. Protože bylo neprodleně rozhodnuto o samotné ústavní stížnosti (doručena byla 25. 2. 2020), Ústavní soud z důvodu hospodárnosti řízení již samostatně nerozhodoval o žádosti stěžovatelky o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (§79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu