ECLI:CZ:US:2020:3.US.636.20.1
sp. zn. III. ÚS 636/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti obchodní společnosti VÍNO CZ, s. r. o., sídlem Nové sady 988/2, Brno, zastoupené JUDr. Jiřím Machourkem, advokátem, sídlem Cihlářská 637/16, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2019 č. j. 32 Cdo 2108/2019-341 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. ledna 2019 č. j. 27 Co 223/2017-293, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a obchodní korporace Templářské sklepy Čejkovice, vinařské družstvo, sídlem Na Bařině 945, Čejkovice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Okresní soud v Hodoníně (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 31. 1. 2017 č. j. 6 C 92/2015-159, uložil vedlejšímu účastníkovi řízení (žalovanému) zaplatit stěžovatelce (žalobkyni) částku 1 755 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení státu (výrok II.) a mezi účastníky (výrok III.) a o vrácení zaplacené zálohy na znalečné stěžovatelce (výrok IV.). Žalovanou částku požadovala stěžovatelka z titulu úhrady za dodání vína její právní předchůdkyní (obchodní společností BJ. VITIS, s. r. o.) vedlejšímu účastníkovi řízení.
3. K odvolání vedlejšího účastníka řízení Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 25. 1. 2019 č. j. 27 Co 223/2017-293 rozhodnutí okresního soudu změnil tak, že žalobu o zaplacení 1 755 000 Kč s příslušenství zamítl (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před okresním soudem mezi účastníky (druhý výrok) a státem (třetí výrok); ve výroku IV. rozsudek okresního soudu změnil tak, že stěžovatelce se složená záloha na znalečné nevrací (čtvrtý výrok), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky (pátý výrok) a státem (šestý výrok). Krajský soud konstatoval, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno, neboť ani po zopakování a doplnění dokazování nebylo možno přijmout jednoznačný závěr ohledně dodání vína vedlejšímu účastníkovi řízení obchodní společností BJ. VITIS, s. r. o. Na straně druhé ovšem nebylo možno ani konstatovat, že by tvrzení stěžovatelky ohledně dodání vína bylo nepravdivé. S ohledem na důkazní nouzi proto krajský soud v situaci, kdy povinnost tvrzení byla na straně stěžovatelky, žalobu zamítl. Krajský soud zamítl návrhy stěžovatelky na provedení dokazování výslechem svědka Jana Bartoně, jakož i maďarskými dodacími listy a mezinárodními nákladními listy, neboť nemohly prokázat dodání vína vedlejšímu účastníkovi řízení či zvrátit závěry vyplývající z ostatních důkazů.
4. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 12. 2019 č. j. 32 Cdo 2108/2019-341 odmítl, jelikož nebylo přípustné. Na stěžovatelkou nastolené otázce průkaznosti nepřímých důkazů rozhodnutí krajského soudu nespočívalo, neboť na základě zjištěného skutkového stavu nebylo možno přijmout jednoznačný závěr o tom, že společnost BJ. VITIS, s. r. o. dodala vedlejšímu účastníkovi řízení do jeho sklepů v Čejkovicích, současně však nebylo možné ani jednoznačně uzavřít, že by toto tvrzení stěžovatelky bylo nepravdivé. V další části pak bylo dovolání stěžovatelky založeno na polemice se skutkovým stavem a na zpochybňování hodnocení důkazů krajským soudem, což nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve rekapituluje průběh dosavadního řízení. Zdůrazňuje, že již v dovolání poukazovala na rozdílnou judikaturu Nejvyššího soudu ohledně prokázání určité skutečnosti. Na jedné straně je k prokázání určité skutečnosti vyžadováno nabytí jistoty bez rozumných pochybností, na straně druhé postačí velká míra pravděpodobnosti. Tímto rozporem se však Nejvyšší soud nezabýval. Rozhodnutí krajského soudu vytýká, že trpí extrémním nesouladem mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými a právními závěry. Stěžovatelka uvádí, že byla-li objednána a zaplacena přeprava vína a toto víno dovezeno do místa označeného v dodacím listu, je třeba dovodit (na základě principu formální logiky), že víno bylo vedlejšímu účastníkovi skutečně dodáno. Porušení práva na soudní ochranu spatřuje i v existenci opomenutých důkazů. Krajský soud totiž na rozdíl od okresního soudu nepřihlédl k tomu, že mezi vedlejším účastníkem řízení a právní předchůdkyní stěžovatelky existovalo ujednání o tzv. konsignačním skladu (zboží bylo dodáváno do skladu vedlejšího účastníka řízení, ale formálně zůstávalo ve vlastnictví právní předchůdkyně stěžovatelky). Posouzení této otázky má podle stěžovatelky zásadní význam pro závěr o tom, proč nebyly dodací listy podepisovány vedlejším účastníkem řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod, kterých se stěžovatelka dovolává.
9. Stěžovatelka v prvé řadě brojí proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, který její dovolání odmítl jako nepřípustné. Již na tomto místě je třeba připomenout, že podle platné právní úpravy Nejvyššímu soudu výlučně přísluší posouzení přípustnosti dovolání (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3345/14; všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud totiž zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení ze dne 25. 11. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2929/09 nebo ze dne 9. 2. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3416/14), což v dané věci nezjistil.
10. Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytýká, že se nezabýval jí tvrzeným rozporem v jeho judikatuře ohledně prokázání určité skutečnosti, od čehož následně dovozovala přípustnost dovolání. Stěžovatelka sice poukázala na různá rozhodnutí Nejvyššího soudu, popř. i Ústavního soudu, která si podle jejího názoru protiřečí, avšak jí uváděné judikáty se týkaly prokazování skutečností prostřednictvím nepřímých důkazů. Nejvyšší soud nicméně vyšel z toho, a v tom mu lze dát zapravdu, že na řešení této otázky nebylo rozhodnutí krajského soudu postaveno.
11. Krajský soud své zamítavé rozhodnutí vystavěl na neunesení důkazního břemene v situaci důkazní nouze, avšak z ničeho neplyne, že by vycházel jen z nepřímých důkazů. V řízení bylo totiž pouze prokázáno, že přepravce víno, jehož množství a hodnota odpovídá stěžovatelkou požadované částce a které mělo být určeno k dodání vedlejšímu účastníkovi řízení, v daném termínu převzal k přepravě. Tvrzení, že je skutečně dovezl do místa určení a předal vedlejšímu účastníkovi řízení, se stěžovatelce prokázat nepodařilo, resp. v tomto směru byla důkazní situace neprůkazná, když si jednotlivé důkazy (např. výpovědi svědků) navzájem protiřečily. Za daného stavu, kdy ani jiné stěžovatelkou navrhované důkazy nemohly odstranit tento nedostatek v dokazování, nezbylo krajskému soudu, než žalobu pro neunesení důkazního břemene zamítnout. Ústavní soud v této souvislosti podotýká, že sporné řízení je ovládáno zásadou dispoziční a projednací a krajský soud v situaci, kdy se stěžovatelce nepodařilo prokázat v jejím zájmu tvrzenou skutečnost (skutečné dodání vína vedlejšímu účastníkovi řízení), správně rozhodl v její neprospěch.
12. K výše uvedenému už jen stačí doplnit, že s ohledem na existenci žalobního práva a jemu odpovídající povinnosti státu (soudu) rozhodnout v případě splnění procesních podmínek o uplatněném nároku, musí soud meritorně rozhodnout i v případě, kdy dokazování vyústilo v objektivní nejistotu ohledně některé z rozhodných skutkových okolností (jde o tzv. stav non liquet). Učiní tak na základě důkazního břemene, které se do rozhodování soudů promítá tak, že nepodaří-li se prokázat existenci rozhodné skutkové okolnosti, uspěje v řízení ta ze stran, která nenese procesní odpovědnost za prokázání této skutkové okolnosti.
13. Nesouhlasí-li stěžovatelka s hodnocením provedených důkazů, Ústavní soud upozorňuje, že mj. hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
14. Stěžovatelka dále uvádí, že krajský soud porušil její právo na soudní ochranu tím, že opomenul důkaz, z něhož vycházel okresní soud a který se týkal existence ujednání o konsignačním skladu a měl pro posouzení věci zásadní význam. Stěžovatelce lze sice přitakat, že se krajský soud existencí ujednání o konsignačním skladu nezabýval. V tomto případě ovšem nešlo o žádný opomenutý důkaz, neboť i okresní soud, vycházeje ze shodných tvrzení účastníků řízení, dospěl ke zjištění, že mezi právním předchůdcem stěžovatelky a vedlejším účastníkem řízení nebyla uzavřena žádná smlouva o zřízení konsignačního skladu (viz str. 11 rozsudku okresního soudu), přičemž označení "konsignační sklad", které se objevovalo např. na dodacích listech, znamenalo pouze odložení úhrady za dodané víno. Tvrdí-li stěžovatelka v ústavní stížnosti, že krajský soud akceptoval závěr okresního soudu o existenci konsignačního skladu, jde z její strany o snahu překrucovat ve svůj prospěch to, co uvedl okresní soud.
15. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu