ECLI:CZ:US:2020:3.US.646.19.1
sp. zn. III. ÚS 646/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Metal Produkt Servis Praha, s.r.o., sídlem Davídkova 692/30, Praha 8 - Libeň, zastoupené JUDr. Jakubem Kadlecem, advokátem, sídlem Lucemburská 1569/47, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2018 č. j. 23 Cdo 3745/2018-448, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. června 2018 č. j. 1 Cmo 113/2017-407 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. května 2017 č. j. 42 Cm 128/2011-365, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Vladimíra Grznára - Grznár Company, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 96 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byl nárok vedlejšího účastníka (jako zhotovitele) proti stěžovatelce (jako objednatelce) plynoucí ze smlouvy o dílo, která spočívala ve výrobě, dopravě a montáži jeřábové dráhy. Jádrem sporu byla především kvalita zhotovení díla, přičemž k posouzení vad nátěru díla si městský soud vyžádal znalecký posudek RNDr. Evy Kolářové.
3. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") vedeného pod sp. zn. 42 Cm 128/2011 Ústavní soud zjistil, že městský soud zčásti vyhověl žalobě vedlejšího účastníka a stěžovatelce bylo uloženo I. výrokem v záhlaví uvedeného rozsudku městského soudu zaplatit vedlejšímu účastníku částku ve výši 53 425,94 EUR s příslušenstvím; ve zbytku byla žaloba zamítnuta. Městský soud zjistil, že dílo mělo být vedlejším účastníkem řádně dokončeno dne 13. 12. 2008 a stěžovatelce protokolárně předáno dne 31. 1. 2009. Dále soud dospěl k závěru, že z důvodu nedodržení předepsaného nátěru jeřábové dráhy byl účet žalovaného investorem zatížen částkou 42 000 EUR. O "notifikaci" uvedeného nedostatku díla šlo uvažovat až od 15. 12. 2009, kdy se stěžovatelka v přípisu zaslaném vedlejšímu účastníku o uvedené skutečnosti zmínila. Přes obsáhlé dokazování, i znaleckými posudky, prováděné k uvedené skutečnosti též postupem podle §127 a §127a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), nebyla existence uvedené vady díla v řízení prokázána. Závěry znaleckého posudku RNDr. Evy Kolářové zůstaly v konkurenci ostatních provedených důkazů osamocené.
4. V rozsahu odvolání stěžovatelky byl I. výrok rozsudku městského soudu touto ústavní stížností napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") částečně potvrzen a co do částky 1 154,25 EUR s příslušenstvím zamítnut. Stěžovatelka proti rozsudku městského soudu namítala zejména nesprávnost skutkových zjištění a nedostatek poučení podle §118a o. s. ř. Vrchní soud po zopakování dokazování dospěl k závěru, že rozsudek městského soudu nebyl nijak nepředvídatelný a ke správným závěrům v něm obsaženým dospěl městský soud po obsáhlém dokazování. Nadto se v jeho odůvodnění, na rozdíl od tvrzení stěžovatelky, neobjevují ve vztahu k oběma účastníkům závěry o neunesení břemene tvrzení či důkazního břemene. Pouze v takovém případě by přitom bylo potřeba trvat na předchozím procesním poučení podle §118a o. s. ř. Zápis o převzetí a odevzdání stavby "jeřábová dráha Berlín", podepsaného oběma účastníky dne 31. 1. 2009, nešlo vyložit jinak, než, že uvedeného dne došlo k předání a převzetí ukončeného díla provedeného v požadované kvalitě bez vytčených zjevných vad a nedodělků. Na existenci platného protokolárního převzetí dne 31. 1. 2009 nemůže nic změnit ani přípis vedlejšího účastníka ze dne 14. 12. 2009, kterým byla stěžovatelka k přejímce díla vyzvána. V následném přípisu ze dne 28. 1. 2010 vedlejší účastník naopak považuje dílo za protokolárně předané dne 31. 1. 2009. Vrchní soud uzavřel, že podle znění zákona i rozhodovací praxe Nejvyššího soudu není vždy nutné provedení výslechu znalce ani nařízení revize posudku, nýbrž využití uvedeného postupu a úvaha soudu o něm záleží na konkrétní situaci.
5. Proti rozsudku vrchního soudu podala stěžovatelka dovolání s odůvodněním, že městský soud i vrchní soud neučinily dostatečná (a znaleckému posudku odpovídající) skutková zjištění, nepoučily dostatečně stěžovatelku, neprovedly výslech znalce, vadně hodnotily vzájemný rozpor znaleckých posudků a neprovedly všechny navrhované důkazy. Nejvyšší soud v návětí označeným usnesením odmítl stěžovatelčino odvolání pro nepřípustnost. Dovolací soud dospěl k závěru, že stěžovatelka neuvedla k vrchním soudem řešené právní otázce, tj. nároku na doplatek ceny díla, žádnou konkrétní právní otázku. Podle Nejvyššího soudu stěžovatelka dovolání odůvodnila nesouhlasem s právním posouzením věci založeným na kritice provádění dokazování soudem prvního stupně, zejména hodnocení důkazu znaleckým posudkem. Jelikož vrchní soud své rozhodnutí nezaložil na řešení těchto procesních otázek týkajících se dokazování a hodnocení důkazů a stěžovatelka neuplatnila způsobilý dovolací důvod podle §241a o. s. ř., nevyhověla předpokladům přípustnosti dovolání podle §237 téhož zákona.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti především namítá, že obecné soudy zadaný znalecký posudek vyhodnotily jako nesprávný, a to bez provedení výslechu znalce či zadání revizního znaleckého posudku podle zákona a judikatury vyšších soudů. Tím v důsledku absence dalšího postupu směřujícího k odstranění pochybností postupovaly také v rozporu se zásadami ústnosti a přímosti. Soud přitom o znaleckém posudku musel mít pochybnosti, rozhodl-li v rozporu s jeho závěry a stěžovatelka jeho obsah zpochybnila.
7. Stěžovatelka v napadených rozhodnutích obecných soudů shledává extrémní rozpor provedeného dokazování a učiněných skutkových zjištění. Městský soud bez vyslovení předběžného názoru či poučení překvapivě vyhodnotil znalecký posudek dr. Kolářové jako nesprávný, aniž by provedl její výslech či zadal vypracování revizního znaleckého posudku. Vrchní soud měl nesprávně uvést, že řešení rozporu dvou znaleckých posudků je na úvaze soudu, aniž by se řídil judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž jde o typickou situaci žádající si vypracování revizního posudku.
8. V dovolání stěžovatelka vymezila tři otázky procesního práva, avšak z napadeného usnesení Nejvyššího soudu se podle ní nepochopitelně podává, že nevymezila hmotněprávní otázku k nároku na doplatek ceny díla. Takovou otázku stěžovatelka záměrně neuvedla, jelikož použití hmotněprávní normy na správně zjištěný skutkový stav nepovažovala za problematické. Dovolací soud nerozhodl o stěžovatelkou vymezených právních otázkách. Předpokladem správného použití právní normy je správně zjištěný skutkový stav zákonným a předvídatelným procesním postupem, k němuž v daném případě nedošlo.
9. Obecné soudy též bez náležitého odůvodnění nezohlednily všechny stěžovatelkou navržené důkazy. A to včetně stavebního deníku, který měl prokazovat, že dílo ani nebylo stěžovatelce předáno, byť soudy dospěly k opačnému závěru. Povinnost unést důkazní břemeno měl přitom vedlejší účastník. O přenesení povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní soudy stěžovatelku řádně nepoučily.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Jakékoliv jiné vady se nacházejí mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. V řízení o ústavní stížnosti je Ústavní soud vždy nejprve povinen zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu. Dospěje-li Ústavní soud k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
12. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Stěžovatelka napadla rozsudek vrchního soudu dovoláním, jehož přípustnost vymezila způsobem popsaným v bodu 5. Ústavní soud po seznámení se s obsahem stěžovatelčina dovolání (č. l. 433 - 440 připojeného spisu) přisvědčuje závěru Nejvyššího soudu, že dovolání neobsahuje vymezení způsobilého dovolacího důvodu, jak předepisuje §241a odst. 2 o. s. ř. Stěžovatelkou podané dovolání je svou povahou "dalším odvoláním" vytýkajícím napadenému rozsudku vrchního soudu nesprávnost skutkových zjištění; to ostatně vyplývá z obsahu samotného odvolání (č. l. 386-395), jež našlo reflexi na str. 5 napadeného rozsudku vrchního soudu, pročež Ústavní soud v rozhodnutí Nejvyššího soudu neshledal ústavněprávní pochybení. Tvrzení stěžovatelky, že v dovolacím řízení namítaná procesní pochybení byla založena na "právní kvalifikaci procesních postupů" nelze přijmout a odůvodněné posouzení Nejvyšším soudem nelze shledat jakkoli excesivním. Napadené usnesení Nejvyššího soudu není založeno tom, že by stěžovatelka v dovolacím řízení měla tvrdit hmotněprávní otázku, nýbrž na tom, že netvrdila právní (ale svou povahou skutkovou) otázku.
14. Z obsahu stěžovatelčina dovolání lze dovodit nejen nedůslednost v rozlišení přípustnosti dovolání (podle §237 o. s. ř.) a způsobilého dovolacího důvodu (podle §241a odst. 1 o. s. ř.), ale ve skutečnosti i absenci samotného vymezení důvodu dovolání, resp. "vymezení" právní otázky pouze domnělé. Zda jde o otázku hmotného či procesního práva na věci ničeho nemění. Stěžovatelka totiž, na rozdíl od jejího mínění, nevymezila vlastní otázku procesního práva (jež měla být vrchním soudem vyřešena v rozporu s praxí Nejvyššího soudu), ale poukaz na konkrétní údajná procesní pochybení při hodnocení důkazů. Nejvyšší soud srozumitelně a v souladu s ústavním pořádkem odůvodnil, že dovolání stěžovatelky neobsahuje vlastní vymezení dovolacího důvodu. V návaznosti na předpoklady přípustnosti dovolání tak jeho odmítnutí pro nenaplnění zákonem stanovených podmínek nemůže být považováno za přepjatě formalistické nebo vykazující znaky neústavní libovůle.
15. Stěžovatelce je nutno přisvědčit v tom, že ústavně právně relevantní pochybení se může týkat také toho, zda učiněná skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy nebo zda jejich hodnocení není nepřezkoumatelné pro absenci náležitého odůvodnění. Stěžovatelka však v ústavní stížnosti prezentovala toliko vlastní náhled na "správný" postup hodnocení důkazů, případně rozložení procesních povinností a břemen. Zopakovala námitky vznesené v řízeních před obecnými soudy, které byly v napadených rozhodnutích srozumitelným a ústavně souladným způsobem vyvráceny.
16. K namítaným procesním pochybením při neprovedení výslechu znalkyně a posouzení platnosti předání díla lze odkázat na odůvodnění napadených rozsudků městského soudu a vrchního soudu, které vycházely z celé řady provedených důkazů. Stěžovatelka z nich vyjímá jednotlivá domnělá pochybení majíc za to, že zasáhla do jejího práva na soudní ochranu.
17. Předně nezakládal znalecký posudek RNDr. Evy Kolářové žádné pochybnosti obecných soudů o tvrzených vadách nátěru díla (nadto se následně prokázané vady díla týkaly těch jeho částí, které vedlejší účastník nezhotovoval). Městský soud podrobně odůvodnil, proč shledal posudek pro účely prokázání rozhodných skutečností nepoužitelným a vrchní soud následně ústavně souladným postupem pouze posoudil možnost pochybení městského soudu vzhledem ke stěžovatelčiným námitkám. Za této situace neměly soudy důvod k provedení výslechu znalkyně ani pro ustanovení dalšího znalce, neboť závěr o kvalitě díla spočíval na jiných důkazech, které hovořily v neprospěch stěžovatelky. Obdobně byl závěr obecných soudů o převzetí díla založen na důkazech mnoha navazujícími listinami, z jejichž logického řetězce soudy učinily jednoznačné zjištění o převzetí díla. Stěžovatelka opomíjí komplexní povahu dokazování rozhodných skutečností a hodnocení jednotlivých důkazů také ve vzájemné souvislosti, jak soudům ukládá §132 o. s. ř. Jejich vztah ke skutkovým závěrům nelze shledat ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny extrémně rozporným. Obecné soudy učinily dostatečná skutková zjištění, o jejichž správnosti neměly, na rozdíl od názoru stěžovatelky, pochybnosti a srozumitelně vyložily úvahy, jimiž se řídily; jejich rozsah, postup dosažení i odůvodnění vyhovuje požadavkům, jež na zjišťování skutkového stavu klade ústavní pořádek.
18. Zjevně neopodstatněnou Ústavní soud shledává též námitku o nedostatku poučení podle §118a o. s. ř.; z napadených rozhodnutí nikterak nevyplývá, že by v procesu dokazování soudy dospěly ke změně náhledu na (ne)prokázání rozhodných skutkových okolností a přenesení (subjektivního) důkazního břemene, resp. břemene vedení důkazu, na stěžovatelku.
19. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu není možné vykládat tak, že by se stěžovatelce garantoval úspěch v řízení nebo se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jejím představám. Podstatou tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na řádné soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při uplatnění ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti [viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. I. ÚS 3608/18 nebo ze dne 12. 12. 2018 sp. zn. IV. ÚS 3706/18 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejně dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
20. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. května 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu