ECLI:CZ:US:2020:3.US.649.20.1
sp. zn. III. ÚS 649/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného JUDr. Kárimem Titzem, advokátem, sídlem Kobližná 47/19, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. prosince 2019 sp. zn. 9 To 525/2019 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 28. listopadu 2019 č. j. 70 Nt 1973/2019, 70 Nt 4247/2019, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci - pobočky v Brně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 1, 2 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 1 písm. c), odst. 3 a 4 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a listin k ní připojených se podává, že usnesením Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování, expozitury Brno ze dne 7. 3. 2019 č. j. NCOZ-9436-694/TČ-2016-417601, bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1, alinea 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), pro zvlášť závažný zločin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, odst. 2 písm. a), c), odst. 4 téhož zákona a pro zvlášť závažný zločin přijetí úplatku podle §331 odst. 1, alinea 1, odst. 4 písm. a), b) téhož zákona, to vše spáchané ve formě spolupachatelství podle §23 téhož zákona ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 téhož zákona.
3. Usnesením Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 9. 3. 2019 sp. zn. 70 Nt 3524/2019 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 4. 4. 2019 sp. zn. 9 To 134/2019 byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a), b) a c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"). Usnesením městského soudu ze dne 5. června 2019 sp. zn. 70 Nt 1921/2019 ve spojení s usnesením krajského soudu ze dne 27. června 2019 sp. zn. 9 To 259/2019 bylo rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodů §67 písm. a) tr. řádu. Ústavní stížnost stěžovatele podanou proti uvedeným rozhodnutím krajského soudu a městského soudu Ústavní soud usnesením ze dne 30. 9. 2019 sp. zn. III. ÚS 2951/19 podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
4. Dne 19. 11. 2019 byla městskému soudu předložena státním zástupcem Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočky v Brně, žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu.
5. Napadeným usnesením městského soudu bylo rozhodnuto podle §72 odst. 1 tr. řádu o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a) téhož zákona (výrok I.). Dále byla podle §71a tr. řádu zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu, podle §73 odst. 1 písm. b) téhož zákona a contrario nebyl přijat písemný slib stěžovatele, podle §73 odst. 1 písm. c) téhož zákona a contrario nebyl vysloven dohled probačního úředníka nad stěžovatelem a podle §73a odst. 2 písm. b) téhož zákona nebyla přijata nabídka peněžité záruky (výrok II.).
6. Stížnost stěžovatele krajský soud dalším napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel namítá, že v rozhodnutí městského soudu nejsou přesvědčivě vyloženy důvody opodstatňující jeho omezení osobní svobody. Rovněž odůvodnění rozhodnutí krajského soudu považuje za povšechné, obecné, reflektující zcela nedostatečnou znalost spisového materiálu a nereagující na konkrétní argumenty stížnosti. Nejvýraznější pochybení městského soudu stěžovatel spatřuje ve výkladu judikatury vztahující se k §67 písm. a) tr. řádu, když pozdější nálezy Ústavního soudu bez bližšího odůvodnění označuje jako "zdánlivé excesy (odklony) od předchozí judikatury." Odkazuje-li městský soud na rozhodnutí ze dne 30. 9. 2019 sp. zn. III. ÚS 2951/19, v němž bylo posuzováno vazební stíhání stěžovatele, vybírá z něj pouze pasáže na podporu své argumentace. Připomíná odstavec 29 uvedeného usnesení, v němž se uvádí že "výše hrozícího trestu sama o sobě není dostatečná pro ponechání obviněného ve vazbě podle §67 písm. a) tr. řádu v situaci, kdy vazba trvá již dlouhou dobu". Stěžovatel poukazuje na ničím nepodloženou kritiku městského soudu ohledně jeho osobních poměrů, i na předčasné závěry o jeho postavení v rámci údajné organizované skupiny a údajného získání výnosu z trestné činnosti. Zpochybňuje pravdivost úředních záznamů, z nichž městský soud vyvodil nebezpečí, že by se mohl trestnímu stíhání vyhýbat. Finanční prostředky, které mu byly zajištěny při domovní prohlídce, byly podle jeho prokázaného tvrzení obstarány legálním způsobem. Poukazuje i na to, že orgány činné v trestním řízení zneužívají institut vazby k nátlaku na obviněné, aby se rozhodli vypovídat, což je i jeho případ, neboť mu bylo slibováno, že v případě spolupráce by mohl být z vazby propuštěn.
8. Stěžovatel má za to, že ani krajský soud se nevypořádal se všemi stížnostními námitkami, přičemž pominul relevantní judikaturu Ústavního soudu, rezignoval na věcnou argumentaci a omezil se pouze na přepisování úvah městského soudu. Kriticky se přitom vyjadřuje k některým odstavcům napadeného usnesení, v nich krajský soud nijak věcně nereaguje na argumenty stížnosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].
11. Ústavní soud se již mnohokrát vyjádřil k povaze vazby, která patří mezi nejzávažnější procesní zásahy do práv obviněného [srov. např. nález ze dne 20. 4. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 6/10 (č. 163/2010 Sb., N 89/57 SbNU 167)]. Obsah institutu vazby představuje vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení.
12. Obecně platí, že posouzení konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 81, čl. 82 odst. 1 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod §67 tr. řádu [srov. např. nálezy ze dne 7. 4. 2005 sp. zn. I. ÚS 585/02 (N 77/37 SbNU 83), ze dne 15. 4. 2010 sp. zn. I. ÚS 1115/09 (N 85/57 SbNU 137)].
13. Základní podmínkou zbavení osobní svobody vazbou je důvodné podezření ze spáchání trestného činu. Předpokládá existenci skutečností nebo důkazů způsobilých přesvědčit objektivního pozorovatele, že osoba mohla spáchat trestný čin. Z povahy věci však vyplývá, že stupeň podezření nemůže být tak vysoký, jaký se vyžaduje pro odsouzení. Každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoliv jistoty - pokud jde o důsledky, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, i další vývoj řízení (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2007 sp. zn. I. ÚS 2705/07 nebo ze dne 23. 2. 2016 sp. zn. IV. ÚS 161/16, dostupná jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http:/nalus.usoud.cz).
14. Z napadeného usnesení městského soudu se podávají zřejmé důvody k podezření, že se předmětného trestného jednání vedle dalších spoluobviněných dopustil i stěžovatel, což vyplývá z důkazních podkladů, které jsou výsledkem realizace odposlechů telekomunikačního provozu, sledování osob a věcí, provedení domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor a pozemků a výslechů spoluobviněných a svědků.
15. Již v přechozích rozhodnutích o vazbě, jejichž důvody byly přezkoumány Ústavním soudem a byly shledány ústavně akceptovatelnými (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 2951/19), soudy konstatovaly, že dosavadní poznatky dostupné v trestním řízení nasvědčují tomu, že stěžovatel byl v podstatě nejdůležitějším článkem propracované trestné činnosti, která byla páchána dlouhodobě, vyšším počtem subjektů a s vysokými peněžními výnosy. Polemizuje-li stěžovatel i v nyní posuzované ústavní stížnosti s těmito zjištěními, nelze mu přisvědčit. Naopak zesílení materiální podmínky vazby oproti období, kdy byl stěžovatel vzat do vazby, je patrné z výpovědí dalších spoluobviněných a svědků jmenovitě uvedených v napadeném usnesení městského soudu. Bude však i nadále úkolem orgánů činných v trestním řízení, aby shromáždily dostatek důkazů svědčících ve prospěch i v neprospěch stěžovatele.
16. Jak uvedl již Ústavní soud v poukazovaném usnesení sp. zn. III. ÚS 2951/19, není pochyb o tom, že výše hrozícího trestu sama o sobě již není v situaci, kdy vazba trvá dlouhou dobu, dostatečná pro ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodu uvedeného v §67 písm. a) tr. řádu. Delší trvání vazby musí být ospravedlněno dalšími konkrétními důvody, které vylučují nahrazení vazby jiným opatřením podle tr. řádu. Takovými důvody jsou v případě stěžovatele nejen zmiňovaná mimořádná závažnost a škodlivost jednání, z něhož je obviněn, jeho rozsah (včetně výše výnosů), dlouhodobost a relativní promyšlenost, ale významně k nim přistupují další zjištěné okolnosti uvedené v usnesení městského soudu, které důvody útěkové vazby dále zesilují, a to zjištění vyplývající z úředních záznamů policejního orgánu, z nichž vyplývá možnost stěžovatele okamžitě vycestovat mimo území Evropské unie, kam měl vyvézt nikoliv nevýznamné finanční prostředky. Stěžovatelem namítané skutečnosti týkající se těchto zjištění budou předmětem dalšího vyšetřování v přípravném řízení či v řízení před soudem. Argumentace obhajoby poukazem na nálezovou judikaturu Ústavního soudu zohledňující doktrínu zesílených důvodů vazby plynutím času je proto nepřípadná, neboť městský soud předložil další důvody, které svědčí pro trvání vazby stěžovatele.
17. Vytýká-li stěžovatel krajskému soudu, že své rozhodnutí odůvodnil stručně, a že nedostatečně reagoval na stížnostní námitky, Ústavní soud připomíná, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva. Podle jeho rozsudku ve věci Helle proti Finsku (ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, odst. 59 - 60) se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu. V rozporu s tím tedy není, jestliže krajský soud na stížnostní námitky stěžovatele reagoval explicitním příklonem ke skutkovým a právním závěrům městského soudu, jež požadavkům ústavně konformního odůvodnění odpovídají.
18. Lze uzavřít, že námitky obsažené v ústavní stížnosti nemohou zpochybnit ústavní konformitu napadených rozhodnutí. Pochybení takového charakteru, které by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu ve vazebním řízení, shledáno nebylo. Postup soudů vedoucí k vydání rozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě, posuzován ve svém celku, žádné protiústavní nedostatky nevykazuje.
19. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu