ECLI:CZ:US:2020:3.US.684.19.1
sp. zn. III. ÚS 684/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti AMIGRAF, spol. s r. o., sídlem Holandská 365/10, Praha 10 - Vršovice, zastoupené JUDr. Jiřím Kovandou, advokátem, sídlem Malá Štěpánská 1932/3, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2018 č. j. 28 Cdo 3847/2018-251, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2018 č. j. 70 Co 110/2018-209 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. prosince 2017 č. j. 34 C 35/2017-177, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a Městské části Praha 3, sídlem Havlíčkovo náměstí 700/9, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro porušení svých ústavně zaručených práv na soudní ochranu a na rovnost účastníků řízení, zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i základního práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, k ní přiložených kopií napadených rozhodnutí a z přiloženého odvolání a dovolání stěžovatelky Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastnice řízení (žalobkyně) se proti stěžovatelce (žalované) domáhala zaplacení částky 194 600 Kč s příslušenstvím z důvodu vydání bezdůvodného obohacení v důsledku užívání pozemku parc. č. 2931/311 v katastrálním území Žižkov, na němž stojí garáž ve vlastnictví stěžovatelky. Obvodní soud pro Prahu 10 žalobě v celém rozsahu vyhověl a současně zavázal stěžovatelku k náhradě nákladů řízení ve výši 94 793 Kč.
3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 4. 2018 č. j. 70 Co 110/2018-209 prvostupňový rozsudek ve věci samé potvrdil a v části týkající se nákladů řízení jej změnil tak, že jejich výše činí 18 969 Kč. Současně zavázal stěžovatelku k náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 300 Kč.
4. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením pro jeho nepřípustnost.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. K porušení práv stěžovatelky mělo podle jejího tvrzení dojít postupem a rozhodováním obecných soudů v její věci. I když v odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí svou nespokojenost s "průběhem trestního řízení" (původní řízení bylo civilním sporem) a zpochybňuje postup Krajského soudu v Praze, který v její věci vůbec nerozhodoval, z dalšího obsahu ústavní stížnosti lze dovodit její (na věc se vztahující) argumentaci, i když tato je velice strohou. Stěžovatelka je nespokojena s tím, jak se obvodní soud vypořádal s jejími tvrzeními a provedenými důkazy, a v rozhodnutí v její neprospěch, přisvědčujícímu argumentaci protistrany, spatřuje porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
6. V následném, podle stěžovatelky, toliko formálním přezkumu realizovaným městským soudem a odmítnutím dovolání Nejvyšším soudem jí měla být zamezena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, čím jí mělo být upřeno právo na spravedlivý proces. Tvrzené porušení práva na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny žádným způsobem nekonkretizuje.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Nepředstavuje další instanci v systému obecného soudnictví, proto do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, Ústavnímu soudu nepřísluší. Ústavní soud v závěrech napadených rozhodnutí obecných soudů neshledal znaky libovůle ani jiné vady, které by nebyly ústavněprávně tolerovatelné a vyžadovaly si jeho zásah. Postup soudů při zjišťování skutkového stavu, hodnocení dokazování i vyvození právních závěrů přitom extrémně nevybočují z kautel zaručených v hlavě páté Listiny [srov. např. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95)] a vyvozené závěry jsou řádně odůvodněny. Obvodní soud se ve svém rozhodnutí důsledně vypořádal s kompenzační námitkou stěžovatelky vznesenou v řízení, spočívající v uplatňování náhrady škody související s využíváním střechy garáže ve vlastnictví stěžovatelky, jež stojí na předmětném pozemku, veřejností. Argumentace stěžovatelky tak nebyla opomíjena, ale naopak, obvodní soud se jí důsledně zabýval a provedl v tomto směru dokazování. Samotná skutečnost, že obvodní soud na základě provedeného dokazování vyvodil skutkové závěry, s nimiž se stěžovatelka neztotožňuje, porušení práva na spravedlivý proces nezpůsobuje.
11. Stěžovatelka brojí i proti postupu městského a Nejvyššího soudu. Ani v tomto směru nelze argumentaci stěžovatelky přisvědčit. Městský soud se s uplatněnými námitkami stěžovatelky náležitě vypořádal, v části týkající se nákladů řízení jí i vyhověl a nic nenasvědčuje tomu, že by jeho postup byl ryze formální.
12. Stejně tak v odmítnutí dovolání stěžovatelky pro jeho nepřípustnost Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelčiných práv. Z ústavní stížností napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze dovodit stěžovatelkou tvrzené pochybení v rozhodování dovolacího soudu. Prozkoumání dovolání z hlediska jeho přípustnosti, tedy včetně posouzení relevantnosti dovolacího důvodu přísluší výlučně dovolacímu soudu. Ústavněprávní přezkum se zaměřuje toliko na případná pochybení, která by nebyla ústavněprávně tolerovatelná, a takové vady v napadeném rozhodnutí neshledal. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu procesní rozhodnutí Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání nelze považovat za porušení základních práv, ale za předvídatelné a ústavně přijatelné použití procesních předpisů (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09, IV. ÚS 3416/14 a I. ÚS 2454/18, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud tak zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání, neshledá-li, že by tento postup představoval zjevnou nepřípustnou svévoli vybočující ze standardů soudního rozhodování, což ve věci stěžovatelky nenastalo.
13. Na základě uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu