ECLI:CZ:US:2020:3.US.760.20.1
sp. zn. III. ÚS 760/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného Mgr. Janem Lipavským, advokátem, sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. října 2019 č. j. 21 Co 217/2019-583, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro jeho rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 23. 4. 2019 č. j. 26 C 92/2016-560 bylo vedlejší účastnici jako žalované uloženo zaslat stěžovateli jako žalobci písemnou omluvu v tam uvedeném znění (I. výrok) a zaplatit mu částku 25 000 Kč (II. výrok). Žaloba o uložení povinnosti vedlejší účastnici omluvu uveřejnit v Nových novinách byla zamítnuta (III. výrok) a bylo rozhodnuto o povinnosti vedlejší účastnice k náhradě nákladů řízení (IV. výrok). Šlo přitom již o druhý rozsudek tohoto soudu, když k odvolání obou účastníků Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") první rozsudek obvodního soudu částečně změnil tak, že ve vztahu k nároku stěžovatele na zadostiučinění za jedno ze dvou nezákonně vedených trestních stíhání žalobu zamítl z důvodu promlčení nároku a ve zbývající části rozsudek zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Předmětem řízení tak nadále zůstal pouze žalobní nárok na zaplacení relutární náhrady ve výši 25 000 Kč za druhé nezákonné trestní stíhání a požadavek na omluvu uveřejněnou v novinách; o nich bylo rozhodnuto, jak je uvedeno výše. Obvodní soud dospěl k závěru, že je namístě stěžovateli poskytnout zadostiučinění v penězích, neboť pouhé konstatování porušení práva se s ohledem na délku řízení i na další skutečnosti nejevilo dostačujícím. Požadavek stěžovatele na uveřejnění omluvy v tisku shledal nedůvodným s tím, že věc nebyla nijak medializována. Uložil nicméně vedlejší účastnici povinnost danou omluvu zaslat písemně k rukám stěžovatele.
3. K odvolání vedlejší účastnice proti I., II. a IV. výroku rozsudku obvodního soudu rozhodl městský soud napadeným rozsudkem ze dne 22. 10. 2019 č. j. 21 Co 217/2019-583 tak, že I. výrok rozsudku obvodního soudu zrušil, II. výrok tohoto soudu potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Městský soud se ztotožnil se závěrem obvodního soudu ohledně formy a výše zadostiučinění v penězích, neztotožnil se však již se způsobem, jakým obvodní soud rozhodl o nároku stěžovatele na omluvu. Vzhledem k tomu, že obvodní soud tento žalobní požadavek III. výrokem rozsudku jednoznačně zamítl, vyčerpal tím v tomto ohledu předmět řízení. Uložil-li proto I. výrokem vedlejší účastnici povinnost omluvit se stěžovateli jinou formou, překročil tím žalobní návrh a městský soud tak musel uvedený výrok jako nepatřičný odstranit tím, že jej bez náhrady zrušil.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti závěru městského soudu, že obvodní soud překročil žalobní návrh stěžovatele. Namítá, že ačkoliv požadoval omluvu v jiné formě, než mu byla přiznána, byl s rozhodnutím obvodního soudu ve výsledku spokojen. Dle přesvědčení stěžovatele nejsou soudy při rozhodování o formě přiznaného zadostiučinění za nezákonné rozhodnutí vázány návrhy stran, neboť způsob vypořádání vzájemných vztahů plyne přímo ze zákona. Závěr městského soudu, že obvodní soud nemohl překročit žalobní návrh stěžovatele, tak není správný. Napadené rozhodnutí je pro stěžovatele překvapivé, neboť městský soud přijal zcela odlišný právní názor od názoru obvodního soudu, aniž by stěžovateli umožnil se k němu vyjádřit.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Po přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska stěžovatelem uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud předesílá, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až čl. 92 Ústavy). Nepřísluší mu výkon přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině běžných zákonů. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, když napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod stěžovatele. K takovému pochybení městského soudu však v posuzované věci nedošlo.
8. Stěžovatel svou stížnostní argumentaci staví na přesvědčení, že soudy nejsou při rozhodování o formě zadostiučinění podle §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) [dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."], vázány návrhy stran, neboť způsob vypořádání vzájemných vztahů mezi účastníky vyplývá přímo z právního předpisu. Se stěžovatelem lze souhlasit potud, že soud v případě rozhodování o konkrétní formě zadostiučinění vychází v souladu s §153 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, skutečně z pořadí určeného v §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., a účastníci řízení tak jsou v možnosti volně nakládat se svými nároky v tomto ohledu omezeni (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2011 sp. zn. 30 Cdo 401/2010). Stěžovatel však již pomíjí, že omluva jako specifický prostředek satisfakce není ani konstatováním porušení práva, ani náhradou nemajetkové újmy v penězích, o nichž předmětné ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. hovoří, což ostatně zcela správně vysvětlil v odůvodnění napadeného rozhodnutí již městský soud.
9. Je proto nutno setrvat na názoru, že v souladu se zásadou dispoziční byly obecné soudy v posuzované věci ve vztahu ke způsobu a provedení omluvy vázány žalobním návrhem stěžovatele. Z rozhodnutí soudů přitom vyplývá, že stěžovatel se v řízení domáhal po vedlejší účastnici uveřejnění omluvy v místním týdeníku Nové noviny s tím, že právě tato forma omluvy byla dle jeho názoru způsobilá informované veřejnosti sdělit výsledek řízení a před veřejností přiznat pochybení orgánů činných v trestním řízení. Je tedy zjevné, že takto formulovaným návrhem stěžovatel zcela zřetelně vyjádřil požadavek na uložení povinnosti vedlejší účastnici omluvit se veřejně, nikoliv jakoukoliv jinou formou. Ústavní soud tak má ve shodě s městským soudem za to, že zamítl-li obvodní soud zcela návrh stěžovatele na uveřejnění omluvy v tisku s odůvodněním, že věc nebyla medializována, a daná forma omluvy proto není namístě, přičemž zároveň rozhodl o povinnosti vedlejší účastnice omluvit se jinou formou, která navíc stěžovatelem sledovaný zájem na veřejnosti omluvy nenaplňovala, došlo rozhodnutím obvodního soudu k nepřípustnému překročení žalobního návrhu a k porušení dispoziční zásady řízení. Postupu městského soudu, který z uvedených důvodů pochybení obvodního soudu napravil tím, že I. výrok jeho rozsudku, kterým došlo k překročení žalobního návrhu, bez náhrady zrušil, tak není z ústavněprávního hlediska co vytknout, přičemž ani odůvodnění napadeného rozsudku netrpí žádnými závažnými nedostatky, jež by mohly založit důvodnost ústavní stížnosti.
10. Souhlasit nebylo možno ani se závěrečnou námitkou překvapivosti napadeného rozsudku. Ústavní soud nesdílí přesvědčení stěžovatele, že městský soud "bez jakéhokoli poučení přijal diametrálně odlišný právní názor" od názoru přijatého obvodním soudem, neboť takové tvrzení postrádá v předmětných soudních rozhodnutích oporu. Z napadeného rozsudku je naopak zřejmé, že městský soud se ztotožnil s postupem obvodního soudu při stanovení odpovídající formy a výše poskytnutého zadostiučinění v penězích i při posuzování důvodnosti stěžovatelova návrhu na uveřejnění omluvy vedlejší účastnice v tisku. Rozsudek obvodního soudu pak korigoval pouze v tom smyslu, že odstranil nepatřičný I. výrok jeho rozsudku, kterým byla navíc vedlejší účastnici uložena jiná povinnost, než které se stěžovatel domáhal, a dále nepřiznal žádnému z účastníků nárok na náhradu nákladů řízení (proti čemuž stěžovatel ani konkrétněji nebrojí). Uvedené tak samo o sobě k přijetí závěru o překvapivosti napadeného rozsudku nepostačuje (navíc za situace, kdy stěžovatel měl v řízení před městským soudem možnost vyjádřit se k odvolání vedlejší účastnice, čehož však nevyužil).
11. Jelikož Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení shora uvedených základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu