ECLI:CZ:US:2020:3.US.763.20.1
sp. zn. III. ÚS 763/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jaromíra Kalouse, zastoupeného JUDr. Jiřím Kalousem, advokátem se sídlem Malá Štupartská 6, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2019, č. j. 22 Cdo 3819/2019-286, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2019, č. j. 30 Co 169/2019-257, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. 12. 2018, č. j. 4 C 294/2009-226, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na ochranu vlastnictví (došlo údajně k nezákonnému vyvlastnění) a právo na soudní ochranu, neboť jeho věc nebyla projednána bez zbytečných průtahů. Stěžovatel konkrétně tvrdí porušení čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") v záhlaví citovaným rozsudkem zamítl vzájemnou žalobu, kterou se žalovaní (stěžovatel a Ludmila Vlasáková) domáhali určení, že jsou podílovými spoluvlastníky v žalobě specifikovaného pozemku, a to každý z nich jednou ideální polovinou (výrok I.). Dále obvodní soud rozhodl o nákladech řízení (výrok II). K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud" nebo "městský soud") v záhlaví citovaným rozsudkem prvostupňový rozsudek ve výroku I. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II. a III.). Následné dovolání žalovaných bylo ústavní stížností napadeným usnesením odmítnuto, jelikož Nejvyšší soud uzavřel, že závěr odvolacího soudu není zjevně nepřiměřený a v dovolacím řízení obstojí. Proto dovolací soud neshledal dovolání žalovaných přípustným.
3. Obecné soudy rozhodovaly v řízení, v němž se právní předchůdkyně žalobce Ing. Petra Mydlila po žalovaných domáhala určení, že je vlastníkem předmětného pozemku, a žalovaní se současně vzájemnou žalobou domáhali určení, že spoluvlastníky tohoto pozemku jsou oni. Právní předchůdkyně žalobce v řízení tvrdila, že nabyla vlastnictví k pozemku dědictvím po své zemřelé sestře, která vlastnické právo nabyla ze zákona, neboť ke dni 31. 12. 1991 jí svědčilo právo osobního užívání pozemku. Toto právo jí vzniklo na základě dohody o zřízení práva osobního užívání uzavřené s Místním národním výborem pro Prahu 5. Žalovaní (tedy stěžovatel a Ludmila Vlasáková) naproti tomu v řízení tvrdili, že nabyli vlastnictví k pozemku dědictvím po svém otci.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže však ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by proto byl dán pouze tehdy, byly-li by jeho právní závěry v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
6. V právě posuzované věci byla i pro obecné soudy klíčová otázka, zda jedna z právních předchůdkyň žalobce byla oprávněnou držitelkou práva osobního užívání předmětného pozemku (kdy držba práva osobního užívání se přetransformovala po změně společenských poměrů v roce 1989 na její vlastnické právo, a to na základě zákona). Obecné soudy po kasačním zásahu Nejvyššího soudu v dané věci, provedeném rozsudkem ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2403/2014, uzavřely, že dobrá víra vůči právní předchůdkyni žalobce k držbě práva osobního užívání byla zachována, neboť i při obvyklé opatrnosti nemohla zjistit, že pozemek byl ve vlastnictví soukromé osoby a nikoliv ve vlastnictví státu a nemohla mít tedy objektivní pochybnost o oprávněnosti státních orgánů přidělit jí pozemek do osobního užívání.
7. Právní předchůdkyně žalobce tak byla oprávněnou držitelkou (tj. byla v dobré víře) práva osobního užívání pozemku a na základě zákona se posléze stala jeho vlastnicí. Z hlediska vlastnického práva právní předchůdkyně žalobce - jak již vysvětlily obecné soudy - proto nebylo podstatné (v tomto ohledu na věci nemohou nic změnit ani odkazy stěžovatele na vybranou judikaturu Nejvyššího soudu), že stát vlastníkem pozemku nebyl a nemohl jej platně (na základě dohody) přenechat právní předchůdkyni žalobce do užívání [sám stěžovatel v ústavní stížnosti ostatně odkazuje na to, že vlastnictví státu (respektive MNV) bylo zaneseno i v tehdejší evidenci nemovitostí].
8. Obecné soudy přitom podle Ústavního soudu v souladu s pokynem shora citovaného kasačního rozsudku Nejvyššího soudu důsledně zvážily, že právní předchůdkyně žalobce nemohla zjistit, že stát ve skutečnosti nebyl vlastníkem předmětného pozemku. Stěžovateli se v řízení před obecnými soudy - vzdor jeho opakovanému tvrzení v ústavní stížnosti - nepodařilo prokázat, že by dobrou víru právní předchůdkyně žalobce hodnověrným způsobem narušil (ostatně sám měl opakovaně prohlásit, že s právní předchůdkyní žalobce nikdy osobně nejednal - srov. odst. 26 rozsudku městského soudu). Na tom nic nemění ani okolnost, že se právní předchůdkyně žalobce obrátila v osmdesátých letech minulého století na právního předchůdce stěžovatele s tím, že věděla, že jeho rodina pozemek dříve vlastnila. Právní předchůdce stěžovatele ji ovšem sám utvrdil v přesvědčení, že vlastníkem je "nově" stát (srov. k tomu např. odst. 21 prvostupňového rozsudku).
9. Není rovněž pravda, jak tvrdí stěžovatel v ústavní stížnosti, že by obecné soudy posuzovaly věc příliš mechanicky, nebo že by se nezabývaly jím tvrzenými skutečnostmi. Je to naopak stěžovatel, kdo zjevně dezinterpretuje odůvodnění shora citovaného kasačního rozsudku Nejvyššího soudu (tzn. vytrhává z kontextu jeho jednotlivé myšlenky).
10. Namítá-li stěžovatel konečně, že řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, trvalo 11 let a bylo stiženo průtahy, pak Ústavní soud konstatuje, že předmětem přezkumu ústavnosti (vzhledem k obsahu petitu návrhu stěžovatelem formulovaného) nemohla být v dané věci otázka průtahů v řízení před obecnými soudy, nýbrž výlučně to, zda napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva či svobody. Za daného stavu, kdy již soudní řízení pravomocně skončilo, totiž otázka namítaných průtahů již nemá relevanci. Bylo by ostatně odporující zájmům stěžovatele, aby z důvodu (případných) průtahů v soudním řízení Ústavní soud zrušil vydané konečné rozhodnutí a fakticky by tak způsobil další prodlužování tohoto řízení (srov. k tomu také např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2644/15 ze dne 10. 11. 2015).
11. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatele. Proto bylo podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu