ECLI:CZ:US:2015:2.US.2644.15.1
sp. zn. II. ÚS 2644/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Jakuševa, zastoupeného Mgr. Petrem Mimochodkem advokátem se sídlem Praha 4, Nuselská 375/98, proti částečnému rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 20. 2. 2013, č. j. 9 C 257/2007-447, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2014, č. j. 20 Co 342/2013-574, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, č. j. 22 Cdo 5189/2014-728, za účasti Okresního soudu v Kolíně, Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 31. 8. 2015 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí okresního a krajského soudu, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 1 Ústavy, čl. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie. Stěžovatel tak namítá porušení svého práva na spravedlivý proces zahrnujícího právo na projednání věci bez zbytečných průtahů a práva na ochranu vlastnictví.
2. Z odůvodnění ústavní stížnosti je nicméně patrné, že stěžovatel svojí argumentací napadá i v záhlaví citované usnesení Nejvyššího soudu, od jehož doručení ostatně počítá lhůtu k podání ústavní stížnosti. Ústavní soud proto v souladu se svou judikaturou (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08 - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č. 3, 2004, str. 125), podrobil ústavnímu přezkumu i usnesení Nejvyššího soudu, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti nebo k odstranění vad jeho podání.
3. V řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, soudy rozhodovaly o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví mezi stěžovatelem (jako žalobcem) a žalovanou (tzn. mezi bývalými manžely) k blíže specifikovaným nemovitostem. Soudy tyto nemovitosti přikázaly do výlučného vlastnictví stěžovatele a uložily mu zaplatit žalované náhradu za její spoluvlastnický podíl ve výši 1.200.000 Kč. K odvolání stěžovatele byla následně hodnota náhrady snížena na 1.000.000 Kč, neboť odvolací soud zohlednil zhoršující se technický stav nemovitostí; následné dovolání stěžovatele bylo odmítnuto.
4. Stěžovatel tvrdí, že soudy při zrušení a vypořádání spoluvlastnictví nerespektovaly zásadu, na níž je postaven zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "zákon č. 89/2012"), tedy nerespektovaly, že povrch ustupuje půdě. Dále stěžovatel uvádí, že odvolacím soudem provedená změna prvostupňového rozhodnutí není důsledná ve všech souvislostech a že odvolací soud při stanovení náhrady za podíl žalované vycházel ze znaleckého posudku nerespektujícího skutečný stav předmětných nemovitostí. Ke stěžovatelovým námitkám, poukazujícím například na značnou energetickou náročnost provozu zmíněných nemovitostí snižující jejich reálnou hodnotu, nebylo přihlíženo. Konečně stěžovatel poukazuje na to, že nebylo důvodu, aby řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví trvalo 7 let. V řízení byly prý jednoznačně upřednostněny zájmy žalované, když stěžovateli uložená výše náhrady za spoluvlastnický podíl nezohledňuje jeho investice do nemovitostí, jejichž případná vymahatelnost po vyplacení uvedené náhrady nebude "s ohledem na osobu vedlejší účastnice" [tedy žalované - pozn. Ústavního soudu] možná. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel žádá o odklad vykonatelnosti ústavní stížností napadených rozhodnutí ve smyslu §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, neboť neprodlená povinnost stěžovatele uhradit žalované 1.000.000 Kč pro něj představuje závažnou újmu.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného jiného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
6. K argumentaci stěžovatele Ústavní soud především konstatuje, že představuje toliko velmi nepřesvědčivou skutkovou polemiku se závěry obecných soudů, a to bez jakékoliv ústavněprávní opory. Ústavní soud totiž ani nepřehlédl, že stěžovatel s podstatou napadených rozhodnutí soudů - jak plyne z jejich odůvodnění - souhlasí, tzn. skutečně chce být výlučným vlastníkem uvedených nemovitostí. Pokouší se jen snížit hodnotu náhrady, jež musí žalované za její podíl vyplatit (sám navrhoval náhradu ve výši 800.000 Kč). Taková snaha stěžovatele je sice zcela pochopitelná a legitimní, nicméně k případnému kasačnímu nálezu Ústavního soudu nemůže postačovat. Stěžovatelovy námitky jsou přitom z velké části velmi neurčité (srov. jeho tvrzení o tom, že částečně měnící rozsudek odvolacího soudu nezohledňuje všechny souvislosti projednávané věci, anebo že stěžovatel do nemovitostí investoval a žalovaná "mu vzhledem ke své osobě" investice nevrátí atp.) a částečně se týkají aspektů, jež Ústavní soud - který není další přezkumnou instancí obecných soudů - nemůže s ohledem na svoji roli v ústavním systému hodnotit (to se týká například stěžovatelem tvrzené energetické náročnosti provozu předmětných nemovitostí).
7. Důvod ke zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí nepředstavuje ani okolnost, že nalézací soud výrokem přiřknul stěžovateli do výlučného vlastnictví dům stojící na specifikované parcele i tuto parcelu samotnou, když s ohledem na princip uplatněný v zákoně č. 89/2012 Sb. je stavba součástí pozemku. Nalézací soud tak měl - jak již správně poznamenal Nejvyšší soud - stěžovateli přiřknout do výlučného vlastnictví toliko pozemek specifikovaný parcelou, nicméně na určitosti a vykonatelnosti rozhodnutí to nic nemění. Katastrální úřad za této situace bude zřejmě postupovat tak, že ve vztahu k pozemkům provede příslušný vklad a ve vztahu ke stavbě řízení zastaví.
8. Uvádí-li stěžovatel dále, že délka řízení byla neúměrně dlouhá, konstatuje Ústavní soud, že předmětem přezkumu ústavnosti (vzhledem k obsahu petitu návrhu stěžovatelem formulovaného) nemohla být v dané věci otázka průtahů v řízení před obecnými soudy, nýbrž výlučně to, zda právě napadenými rozhodnutími byla či nebyla porušena jeho základní práva či svobody. Pokud by se totiž stěžovatel v probíhajícím řízení obrátil na Ústavní soud s požadavkem upínajícím se k délce řízení, tj. s návrhem, aby Ústavní soud po zjištění nedůvodných průtahů přikázal příslušnému soudu v těchto průtazích nepokračovat a ve věci neprodleně jednat, zajisté by takovéto stížnostní žádání Ústavní soud posoudil ve smyslu své konstantní judikatury, souhrnně vyložené např. v nálezu ze dne 7. 8. 2007, sp. zn IV. ÚS 391/07 (N 122/46 SbNU 151). Za daného stavu, kdy již předmětné soudní řízení pravomocně skončilo, se však Ústavní soud stěžovatelem namítanými průtahy nemohl zabývat (srov. k tomu např. usnesení ze dne 15. 1. 2008, sp. zn. IV. ÚS 2981/07; U 1/48 SbNU 961). Bylo by totiž značně nelogické a odporující zájmům stěžovatele, aby z důvodu průtahů v soudním řízení Ústavní soud zrušil vydané konečné řízení a fakticky by tak způsobil další prodlužování tohoto řízení.
9. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatele. Proto bylo podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
10. Protože bylo neprodleně rozhodnuto o samotném návrhu, Ústavní soud z důvodu hospodárnosti řízení již samostatně nerozhodoval o žádosti o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí krajského soudu (§79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu