ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.5189.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 5189/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce P. J., zastoupeného Mgr., Bc., Tomášem Kasalem, LL.M., advokátem se sídlem v Kolíně, Kutnohorská 43, proti žalované JUDr. K. V. J., zastoupené JUDr. Lumírem Mundokem, advokátem se sídlem v Praze 10, Hokejová 928/4, s adresou pro doručování: Biskupský dvůr 1, Praha 1, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 9 C 257/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. března 2014, č. j. 20 Co 342/2013-574, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.600,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované JUDr. Lumíra Mundoka.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Kolíně (dále „soud prvního stupně) částečným rozsudkem ze dne 20. února 2013, č. j. 9 C 257/2007-447, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem zapsaným u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Kolín na LV č. 61 pro k. ú. B., a to domu, postaveném na pozemku parc. č. st. 39 a pozemku parc. č. st. 39 (výrok I.), nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobce a uložil mu zaplatit žalované náhradu za spoluvlastnický podíl ve výši 1,200.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Dále rozhodl, že o zbývajících nárocích a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku (výrok III.).
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 19. března 2014, č. j. 20 Co 342/2013-574, rozsudek soudu prvního stupně změnil pouze ve výroku II. tak, že „výše náhrady za spoluvlastnický podíl činí 1,000.000,- Kč“, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o tom, že o nákladech řízení mezi účastníky a nákladech státu bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost odvozuje z §237 občanského soudního řádu a jako důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci. Odvolacímu soudu vytýká, že měnícím výrokem založil „stav neurčitosti a nevykonatelnosti rozhodnutí“, jestliže nereflektoval novou právní úpravu zakotvenou v zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a zásadu „superficies solo cedit“ nezohlednil ve výroku rozhodnutí. „Stav nejasnosti a nevykonatelnosti“ rozhodnutí založil odvolací soud rovněž měnícím výrokem, jestliže původní výrok soudu prvního stupně stanovující povinnost k zaplacení a lhůtu k plnění nahradil pouze rozhodnutím ohledně výše náhrady za spoluvlastnický podíl bez dalších souvislostí. Sporuje způsob, jakým byla stanovena obvyklá cena nemovitostí. Zpochybňuje přitom závěry znaleckého posudku a tvrdí, že odvolací soud nereagoval na jeho námitky, ať již výslechem znalce nebo vypracováním revizního znaleckého posudku. Jestliže odborné otázky překlenul laickou úvahou, zatížil řízení procesní vadou a dospěl k nesprávným závěrům. Nesouhlasí rovněž s nepřiměřenou délkou řízení, ani s vydáním částečného rozsudku, který narušuje rovnost účastníků, když řeší pouze vyplacení podílu žalované, aniž by současně byly řešeny vzájemné nároky účastníků spojené s vypořádáním dotčených nemovitostí v tzv. širším smyslu. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc aby mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhuje, aby bylo dovolání odmítnuto, případně zamítnuto.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, společně s vyjádřením k dovolání tvoří součást procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2014, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože odvolací soud vydal napadené rozhodnutí 19. března 2014 a dovolací řízení bylo zahájeno po 1. lednu 2014, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání žalobce podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §243f odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., ve znění účinném od 1. ledna 2014, proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, resp. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )].
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (uveřejněné na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz )].
V daném případě dovolání není přípustné již z toho důvodu, že dovolatel řádně nevymezil přípustnost dovolání tak, jak ji vyžaduje rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jeho námitky směřují zejména ke zpochybnění závěrů znaleckého posudku a podkladů, z nichž vyšel znalec při vyhotovování znaleckého posudku, čímž chce zjevně zpochybnit skutkové závěry při stanovení obecné ceny vypořádávaných nemovitostí, z níž následně vycházel odvolací soud při stanovení výše vypořádacího podílu.
Stanovení obvyklé ceny tvořící základ výše vypořádacího podílu v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví představuje otázku skutkovou, nikoliv právní. Dovolací námitka, že soud při stanovení obvyklé ceny pro určení výše vypořádacího podílu v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví chybně akceptoval nesprávné závěry znalce, představuje pochybení při zjišťování skutkového stavu věci [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. prosince 2007, sp. zn. 22 Cdo 3240/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5758 a C 5759, (dále jen „Soubor“)].
Námitkami směřujícími proti stanovení obvyklé ceny předmětných nemovitostí vystihuje dovolatel nepřípustnou polemiku se skutkovým zjištěním, neboť zpochybnění skutkových závěrů nepředstavuje způsobilý dovolací důvod, který by bylo možné v dané věci uplatnit (§241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolání lze totiž podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání potom samy o sobě nemohou založit ani tvrzené vady, jichž se měl dopustit odvolací soud při formulování výroku měnícího rozhodnutí. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř.) a až tehdy, když je dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srovnej §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Z uvedeného vyplývá, že pokud dovolatel v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezí otázku hmotného či procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolání jako přípustné [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. září 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz )].
V daném případě však dovolatel v souvislosti s tvrzenými vadami řízení žádnou (třeba i ne zcela přesně formulovanou) otázku hmotného či procesního práva nevymezil, a proto není dovolací soud v této fázi dovolacího řízení oprávněn se tvrzenými vadami řízení zabývat.
Nadto lze podotknout, že jestliže odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. pouze ohledně výše náhrady za spoluvlastnický podíl, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, lze z jeho rozhodnutí zcela jasně dovodit, že změna rozsudku soudu prvního stupně se nedotkla výroku I. a III., ale pouze výroku II., konkrétně výše náhrady za spoluvlastnický podíl, přitom lhůta k plnění stanovená soudem prvního stupně (tři dny od právní moci rozsudku) zůstala zachována. Námitka dovolatele ohledně nejasnosti a nevykonatelnosti rozhodnutí, které měl odvolací soud založit tím, že původní výrok soudu prvního stupně ukládající povinnost k zaplacení i lhůtu k plnění, nahradil pouze rozhodnutím ohledně výše náhrady za spoluvlastnický podíl, proto není namístě.
Ohledně zásady „superficies solo cedit“ a jejího namítaného nezohlednění ve výroku rozhodnutí lze uvést, že soud prvního stupně postupoval při posouzení nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, tedy podle právní úpravy platné do 31. 12. 2013. Odvolací soud již byl z hlediska hmotněprávního posouzení vázán novou právní úpravou provedenou zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinnou od 1. 1. 2014 (dále jen o. z.). Za vadu rozhodnutí, která by zasáhla do práv a oprávněných zájmů účastníků však nelze označit tu skutečnost, že odvolací soud „pouze“ potvrdil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně v té jeho části, ve které soud přikázal do výlučného vlastnictví žalobce nemovitosti značené jako „dům na parcele st. 39 a parcela st. 39“. Je sice pravdou, že podle §3054 přechodných ustanovení o. z., stavba, která není podle dosavadních právních předpisů součástí pozemku, na němž je zřízena, přestává být dnem nabytí tohoto zákona samostatnou věcí a stává se součástí pozemku, měla-li dnem nabytí účinnosti tohoto zákona vlastnické právo k stavbě i vlastnické právo k pozemku táž osoba (podle §506 odst. 1 o. z. jsou stavby zřízené na pozemku a jiná zařízení součástí pozemku). Této nové právní úpravě by tedy odpovídal výrok, podle kterého soud přikáže do výlučného vlastnictví jednoho z účastníků pouze pozemek, jehož součástí je stavba. Neurčitost či nesrozumitelnost rozhodnutí však nezpůsobuje ani shora uvedené znění výroku. Je z něj totiž zřejmé, že výlučným vlastníkem pozemku, na kterém je zřízena stavba domu (a tedy i této stavby jako součásti pozemku), je nadále pouze žalobce.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka směřující proti nepřiměřené délce řízení, a to zejména ve vztahu k ceně nemovitostí. Průtahy v soudním řízení o vypořádání podílového spoluvlastnictví nemohou mít vliv na obsah rozhodnutí; případné nároky z nich vyplývající lze uplatnit podle zvláštního předpisu, zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 4622/2008, uveřejněné v Souboru pod č. C 7157). Platí tak, že pokud v důsledku délky řízení dojde k nárůstu ceny vypořádávané věci ( mutatis mutandis stejný závěr platí i pro snížení ceny), nelze tuto skutečnost při rozhodování o vypořádání zohlednit změnou kritérií, podle kterých se tato cena určuje (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2010, sp. zn. 22 Cdo 1183/2008, uveřejněné v Souboru pod č. C 8308). Jestliže tedy v posuzovaném případě dovolatel nesouhlasí s tím, že z důvodu déletrvajícího řízení stoupla cena nemovitosti, díky čemuž se zvýšila i výše vypořádacího podílu, přehlíží, že se současně zvýšila i hodnota nemovitého majetku, který je mu přikazován do výlučného vlastnictví. Kdyby naopak cena nemovitosti v průběhu doby klesla, byl by vypořádací podíl žalované přirozeně nižší, protože nižší by byla i hodnota náležející dovolateli.
Za pravdu dovolateli nelze dát ani v tom, že vydání částečného rozsudku narušuje rovnost účastníků, neboť je jím řešeno pouze vyplacení podílu žalované, aniž by současně byly řešeny vzájemné nároky účastníků spojené s vypořádáním dotčených nemovitostí v tzv. širším smyslu.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 15. září 2010, sp. zn. 22 Cdo 766/2009, uveřejněném v Souboru pod č. C 8953 uvedl, že širší vypořádání spoluvlastnictví nemá výslovnou oporu v občanském zákoníku, která by podřazovala rozhodnutí o něm obecnému režimu výroků o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Jedná se o nároky samostatné, jež mohou být uplatněny nezávisle i mimo řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví zvláště tam, kde jejich splatnost není vázána na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví (proti rozsudku dovolacího soudu byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud České republiky usnesením ze dne 17. ledna 2011, sp. zn. IV. ÚS 3399/10, odmítl pro zjevnou neopodstatněnost). K tomu srovnej též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. května 2008, sp. zn. 22 Cdo 1509/2007 , publikovaný v Souboru pod č. C 6282.
Z výše uvedeného je zjevné, že odvolací soud postupoval zcela v souladu s dosavadní rozhodovací praxí dovolacího soudu, jestliže samostatně (částečným rozsudkem) rozhodl o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků a v dalším řízení se bude zabývat návrhem na jeho tzv. širší vypořádání.
Protože dovolatel ve věci nevymezil řádně předpoklad přípustnosti dovolání a není dán ani zákonem předpokládaný dovolací důvod, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo nařízení exekuce.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. května 2015
Mgr. David Havlík
předseda senátu