ECLI:CZ:US:2020:3.US.790.20.1
sp. zn. III. ÚS 790/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Milana Hory, zastoupeného Mgr. Richardem Vachouškem, advokátem se sídlem Masarykovo náměstí 225, Benešov, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2019, č. j. 24 Cdo 2658/2019-449, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 3. 2019, č. j. 19 Co 1166/2017-411, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným rozhodnutím Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základních práv zaručených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům řízení jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta.
3. Jak Ústavní soud zjistil z ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí, stěžovatel se v nyní posuzovaném řízení domáhal před obecnými soudy určení, že žalovaní, Ing. M. Valový a Ing. Š. Valová, jsou podílovými spoluvlastníky s podílem každý jedné ideální poloviny nemovitostí specifikovaných v žalobním návrhu, a dále též nahrazení projevu vůle, jehož podstatou by bylo uzavření kupní smlouvy ve znění rovněž specifikovaném v žalobním návrhu.
4. Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") žalobě rozsudkem ze dne 4. 5. 2017, č. j. 23 C 141/2015-269, v plném rozsahu vyhověl.
5. K odvolání žalovaných Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 9. 1. 2018, č. j. 19 C 1166/2017-333, rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobu zamítl.
6. K dovolání stěžovatele Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 21. 11. 2018, č. j. 30 Cdo 2400/2018-388, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud krajskému soudu vytkl, že převzal (jako správný a úplný) skutkový stav, z něhož při rozhodování vycházel okresní soud. Skutkový stav zjištěný nalézacím soudem však trpěl vadami, neboť tento pominul dílčí skutková zjištění týkající se sjednané kupní ceny a její určitosti. Dovolací soud zdůraznil, že se odvolací soud měl zabývat právě otázkou určitosti kupní ceny, a to za užití výkladových mechanismů předvídaných ustanovením §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"). Jelikož tak ale neučinil, nevyjasnil rozpory plynoucí ze zjištění učiněných v čl. III. předmětné kupní smlouvy, stejně jako nevzal v potaz právní konsekvence spojené s faktem, že žalovaní v době uzavření uvedené smlouvy nebyli spoluvlastníky předmětných nemovitostí, nýbrž je vlastnili (v tehdy zaniklém a nevypořádaném) společném jmění. Nejvyšší soud proto konstatoval, že závěr krajského soudu o platnosti kupní smlouvy byl předčasný.
7. Krajský soud poté ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu opět změnil tak, že žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že předmětná kupní smlouva ze dne 28. 2. 2011, z jejíhož obsahu stěžovatel odvozuje své žalobní nároky, je absolutně neplatná, a to pro neurčitost ujednání o kupní ceně podle ustanovení §37 odst. 1 občanského zákoníku a pro (počáteční) nemožnost plnění podle ustanovení §37 odst. 2 téhož zákona. Krom toho odvolací soud - zjevně s ohledem na jím učiněné skutkové zjištění, že v době rozhodování byl "katastrálním" vlastníkem předmětných nemovitostí Mgr. L. Zemanec, a tedy nikoliv žalovaný Ing. M. Valový - zaujal právní názor, že "žalobce nemá ani naléhavý právní zájem na požadovaném určení, že předmětné nemovitosti jsou v podílovém spoluvlastnictví žalovaných."
8. Dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností rovněž napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako nepřípustné ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
9. Stěžovatel se s těmito rozhodnutími neztotožnil a napadá je ústavní stížností. Uvádí, že "ryze mechanickým a formalistickým výkladem práva ze strany krajského soudu a Nejvyššího soudu došlo k sofistikovanému zdůvodnění zjevné nespravedlnosti, k obhájení jednání fraudem legis, porušujícího zákon a obcházejícího zákon, kdy krajský soud ani Nejvyšší soud neposkytly ochranu právu, nýbrž bezpráví." Obecným soudům vyčítá, že dopustily absurdní výsledek, kdy stěžovatel nemá ani nemovitosti a ani peníze, které za ně dle svého tvrzení žalovaným prokazatelně zaplatil. Současně poukazuje na skutečnost, že právo na vydání bezdůvodného obohacení je v současnosti již promlčeno.
10. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
11. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy. Stěžovatel nicméně svou argumentací v ústavní stížnosti, založenou na polemice s právním názorem obecných soudů, které zamítly jeho žalobní nároky, staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví (již i proto, že své námitky uplatňuje opakovaně, přičemž je pouze halí do pláště ústavněprávní argumentace), která mu ovšem nepřísluší.
12. Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že postupují-li obecné soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností a přehodnocovat jejich právní či skutkové závěry. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik vybočující, že by překročil meze ústavnosti, což se nicméně v nyní posuzovaném případě nestalo [srov. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17) ze dne 8. 7. 1999; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Lze rovněž připomenout, že právo na spravedlivý proces (resp. na soudní ochranu), jehož se stěžovatel nyní dovolává, není a logicky ani být nemůže nárokem na úspěch ve věci či na rozhodnutí podle představ toho kterého účastníka řízení.
13. Uvedená obecná východiska se zřetelně projevují v přezkumu závěrů Nejvyššího soudu o přípustnosti či nepřípustnosti dovolání. Ústavní soud setrvale uvádí, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, na který není nárok - nejde o třetí stupeň obecného soudnictví, ve kterém by dovolací soud věc musel vždy projednat; dovolacímu soudu je do jisté míry umožněno, aby si na základě vlastního uvážení "vybral", která dovolání meritorně přezkoumá (srov. ustanovení §239 o. s. ř.). Smyslem dovolacího řízení je především zajistit konzistenci v rozhodování ostatních orgánů obecné justice. Závěr o přípustnosti či nepřípustnosti dovolání podle judikatury Ústavního soudu zásadně nepodléhá jeho přezkumné pravomoci; výjimku představují excesy v podobě rozhodovací libovůle, deficitu řádného odůvodnění či přepjatého formalismu. Ústavním soudem prováděný přezkum se proto zaměřuje pouze na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem a své závěry dostatečně objasnil a přezkoumatelným způsobem odůvodnil (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. IV. ÚS 3416/14 ze dne 9. 2. 2015, nebo sp. zn. II. ÚS 2368/16 ze dne 27. 6. 2017). V tomto směru však Ústavní soud namítaná pochybení nezjistil.
14. Pro Ústavní soud je v nyní projednávaném případě v prvé řadě podstatné, že obecné soudy řádně a přesvědčivě odůvodnily, proč v daném případě nemohla být stěžovatelem podaná určovací žaloba úspěšná. Z doplnění dokazování provedeného krajským soudem totiž vyplynulo, že vlastníkem předmětných nemovitostí byla osoba odlišná od žalovaného (srov. rozsudek městského soudu, bod 15; usnesení Nejvyššího soudu, s. 3-4). Lze tak souhlasit se závěrem, že stěžovateli za daného skutkového stavu věci nesvědčil naléhavý právní zájem na požadovaném určení spoluvlastnictví žalovaných k předmětnému nemovitému majetku, a to s přihlédnutím k nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaných. Pro žalobu na určení je totiž rozhodující stav v době vyhlášení rozsudku a k tomuto okamžiku tudíž obecné soudy rovněž posuzovaly, zda trvá stěžovatelův naléhavý právní zájem na určení. Obecně totiž platí, že nelze žádat určení existence či neexistence právního poměru nebo práva zpětně do minulosti.
15. Současně nelze přehlédnout, že i kdyby snad obecné soudy dospěly k závěru opačnému a dovodily, že stěžovatel má nadále naléhavý právní zájem na určení podílového spoluvlastnictví žalovaných k předmětným nemovitostem, jeho žaloba by přesto byla zamítnuta z věcných důvodů. Jak se totiž podává z napadeného rozhodnutí krajského soudu, kupní smlouva uzavřená mezi stěžovatelem a žalovanými byla absolutně neplatná, a to primárně z důvodů neurčitosti ujednání o kupní ceně [jak uvedl krajský soud (srov. rozsudek krajského soudu, bod 18), "z formulace čl. II. a III. kupní smlouvy není jednoznačně zřejmé, zda každý ze žalovaných prodával svůj spoluvlastnický podíl za kupní cenu ve výši 3.650.000 Kč nebo zda "celková kupní cena" ve výši 3.650.000 byla za předmětné nemovitosti jako celek"], ale rovněž z důvodů nemožnosti plnění (srov. rozsudek krajského soudu, bod 19). Jelikož byla daná kupní smlouva shledána neplatnou, obecné soudy se již oprávněně nezabývaly stěžovatelem uplatněnými žalobními nároky, neboť jim mohlo být vyhověno pouze za předpokladu, že by byla předmětná kupní smlouva sjednána platně. Toto posouzení nehodlá Ústavní soud jakkoliv zpochybňovat či přehodnocovat, protože je považuje za přesvědčivé.
16. Ústavní soud závěrem toliko stručně uvádí, že se nezabýval stěžovatelem předestřeným argumentem bezdůvodného obohacení na straně žalovaných a jeho případným promlčením, neboť tento nebyl předmětem nyní posuzovaného řízení.
17. Dle názoru Ústavního soudu tedy nelze právním závěrům a ani procesnímu postupu obecných soudů z ústavněprávního hlediska nic vytknout, a proto ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu