ECLI:CZ:US:2020:3.US.798.19.1
sp. zn. III. ÚS 798/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Anny Babirove, zastoupené Mgr. Pavlem Grünerem, advokátem, sídlem Bělehradská 1094/4, Karlovy Vary, proti I. výroku usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. prosince 2018 č. j. 14 Co 209/2018, 14 Co 290/2017-438, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a Dmitry Lunina, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výroku I. o náhradě nákladů řízení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i práva zakotvená v čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny.
2. Vedlejší účastník řízení (žalobce) se žalobou (původně koncipovanou jako žaloba na určení neplatnosti kupní smlouvy, posléze přehodnocenou) domáhal určení vlastnického práva k nemovitostem, o níž rozhodl Okresní soud v Karlových Varech (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 26. 6. 2017 č. j. 16 C 255/2013-291, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 16. 5. 2018 č. j. 16 C 255/2013-364 a opravného usnesení ze dne 16. 5. 2018 č. j. 16 C 255/2013-367, a to tak, že vedlejšího účastníka řízení určil jak vlastníkem pozemků specifikovaných ve výroku I., tak i staveb specifikovaných ve výroku II. Výrokem III. uložil vedlejšímu účastníkovi řízení povinnost zaplatit stěžovatelce částku 350 000 Kč z titulu vydání bezdůvodného obohacení. Dále zamítl žalobu na určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem řízení (výrok IV.) a stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi řízení náklady řízení ve výši 1 217 516 Kč (výrok V.).
3. Následně ohledně určení vlastnictví části nemovitostí (staveb) pravomocně rozhodl Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") ve prospěch vedlejšího účastníka řízení rozsudkem ze dne 15. 3. 2018 č. j. 14 Co 290/2017-344 (výrok I.) tak, že rozsudek okresního soudu ve výroku II. potvrdil, a změnil rozsudek okresního soudu ve výroku III. tak, že žalobu na zaplacení částky ve výši 350 000 Kč zamítl (výrok II.). Dále uložil okresnímu soudu, aby doplnil svůj rozsudek o rozhodnutí o nároku vedlejšího účastníka řízení ke zbývající části pozemku specifikovaného ve výroku (výrok III.) s tím, že o odvolání proti výroku I. rozsudku okresního soudu, který se týkal určení vlastnictví pozemků, bude rozhodnuto dodatečně (výrok IV.). Co se týče náhrady nákladů řízení, krajský soud uvedl, že o nich bude rozhodnuto dodatečně společně s rozhodnutím o odvolání ve věci určení vlastnického práva k pozemkům.
4. Poté okresní soud doplňujícím rozsudkem ze dne 16. 5. 2018 č. j. 16 C 255/2013-364, ve znění opravného usnesení ze dne 16. 5. 2018 č. j. 16 C 255/2013-367 (dále jen "doplňující rozsudek okresního soudu") rozhodl v intencích povinnosti uložené mu krajským soudem o zbývající části pozemku.
5. Krajský soud posléze rozsudkem ze dne 15. 11. 2018 č. j. 14 Co 209/2018, 14 Co 290/2017-434 rozhodl ve prospěch stěžovatelky (žalované) ohledně vlastnictví všech pozemků, a to jak o té části odvolání proti rozsudku okresního soudu ze dne 26. 6. 2017 č. j. 16 C 255/2013-291, o níž dosud nebylo rozhodnuto předchozím rozsudkem krajského soudu, tak i o odvolání stěžovatelky proti doplňujícímu rozsudku okresního soudu. Dále uvedl, že o nákladech řízení před soudy obou stupňů bude rozhodnuto samostatným usnesením.
6. Krajský soud poté I. výrokem usnesení ze dne 12. 12. 2018 č. j. 14 Co 209/2018, 14 Co 290/2017-438 (dále jen "doplňující usnesení") doplnil svůj rozsudek ze dne 15. 11. 2018 č. j. 14 Co 209/2018, 14 Co 290/2017-434, tak, že stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi řízení náklady řízení, jehož předmětem bylo určení vlastnictví ke stavbám (řízení pravomocně skončené rozsudkem krajského soudu ze dne 15. 3. 2018 č. j. 14 Co 290/2017-344), a to za řízení před okresním soudem ve výši 1 249 376,90 Kč a za odvolací řízení ve výši 152 278,50 Kč. Výrokem II. pak uložil vedlejšímu účastníkovi řízení nahradit stěžovatelce náklady řízení, jehož předmětem bylo vlastnictví k pozemkům, a to za řízení před okresním soudem ve výši 639 243 Kč a za odvolací řízení ve výši 219 254 Kč. Krajský soud vyšel z toho, že řízení bylo skončeno rozsudkem ze dne 15. 11. 2018 č. j. 14 Co 209/2018, 14 Co 290/2017-434, přičemž jím nebylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, což nyní napravil doplňujícím usnesením. Dále podotkl, že bylo rozhodováno o dvou různých předmětech řízení (určení vlastnictví ke stavbám a určení vlastnictví k pozemkům), přičemž v obou případech byla žaloba odůvodněna jinými skutečnostmi. Kritériem pro rozhodnutí o nákladech řízení pak byl podle §142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), úspěch stran v řízení.
7. V uvedené souvislosti je třeba ještě podotknout, že proti rozsudku krajského soudu ze dne 15. 3. 2018 č. j. 14 Co 290/2017-344, jakož i proti jeho doplňujícímu usnesení podala stěžovatelka dovolání. Proti rozsudku krajského soudu ze dne 15. 11. 2018 č. j. 14 Co 209/2018, 14 Co 290/2017-434 pak podal dovolání vedlejší účastník řízení. Všechna tři dovolací řízení byla spojena ke společnému řízení a Nejvyšší soud o nich rozhodl usnesením ze dne 26. 11. 2019 č. j. 24 Cdo 1600/2019, 24 Cdo 1602/2019, 24 Cdo 1603/2019-475 tak, že všechna dovolání obou účastníků řízení odmítl. Ohledně dovolání stěžovatelky proti doplňujícímu usnesení Nejvyšší soud uvedl, že nebylo objektivně přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
II.
Argumentace stěžovatelky
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Krajskému soudu vytýká, že při vydání doplňujícího usnesení postupoval v rozporu s kogentním §166 odst. 1 o. s. ř., podle něhož je možno doplňující usnesení mj. i o nákladech řízení vydat pouze do doby, než rozhodnutí ve věci samé nabude právní moci. Krajský soud však doplňujícím usnesením rozhodl mj. o nákladech té části řízení týkající se staveb, která již pravomocně skončila jeho rozsudkem ze dne 15. 3. 2018 č. j. 14 Co 290/2017-344. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 672/2003 (N 17/32 SbNU 163; všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) je povinností soudu rozhodnout o náhradě nákladů řízení v rozhodnutí, jímž se řízení končí (viz §151 odst. 1 o. s. ř.). Nebylo-li tedy rozhodnuto o nákladech části řízení týkající se staveb v předchozím rozsudku krajského soudu ze dne 15. 3. 2018 č. j. 14 Co 290/2017-344, nedošlo podle stěžovatelky k vyčerpání předmětu řízení krajským soudem, přičemž tuto situaci nelze napravit postupem podle §166 o. s. ř.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
10. K tomu Ústavní soud podotýká, že i když stěžovatelka podala proti doplňujícímu usnesení krajského soudu dovolání, nepovažoval její ústavní stížnost za nepřípustnou, neboť jak vyplývá z §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení přípustné, a proto nemohlo představovat efektivní prostředek nápravy, což se ostatně potvrdilo i tím, že její dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako objektivně nepřípustné. Specifikum tohoto případu, kvůli němuž Ústavní soud neposoudil její ústavní stížnost jako nepřípustnou, spočívá v tom, že dovolání proti rozsudku krajského soudu ze dne 15. 11. 2018 č. j. 14 Co 209/2018, 14 Co 290/2017-434, na něž bylo navázáno ústavní stížností napadené doplňující usnesení krajského soudu, podal toliko vedlejší účastník řízení. Stěžovatelka sice podala dovolání proti rozsudku krajského soudu ze dne 15. 3. 2018 č. j. 14 Co 290/2017-344, avšak v tomto rozsudku se nerozhodovalo o náhradě nákladů řízení, přičemž potřeba podání dovolání časově předcházela nutnosti podání ústavní stížnosti proti doplňujícímu usnesení.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
[Ústavní soud si pro posouzení věci vyžádal od okresního soudu příslušný spis (sp. zn. 16 C 255/2013) ].
11. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
12. Stěžovatelka brojí proti výroku usnesení krajského soudu, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Třebaže jde v nyní posuzované věci o náklady řízení ve značné výši (přesahující u stěžovatelky celkově částku 1 400 000 Kč), Ústavní soud přesto musí připomenout svůj zdrženlivý postoj k problematice nákladů řízení. Samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 nebo ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05).
13. V posuzované věci stěžovatelka nesouhlasí s tím, že o náhradě nákladů té části řízení týkající se určení vlastnictví staveb, která byla pravomocně ukončena rozsudkem krajského soudu ze dne 15. 3. 2018 č. j. 14 Co 290/2017-344, jenž nabyl právní moci dne 28. 3. 2018 (viz č. l. 344 vyžádaného spisu), bylo rozhodnuto až doplňujícím usnesením krajského soudu, které bylo vydáno po lhůtě stanovené v §166 odst. 1 o. s. ř. Jakkoliv lze dát zapravdu stěžovatelce v tom, že o nákladech části řízení, která má navíc odlišný skutkový základ, by se mělo rozhodovat rozhodnutím, jímž je tato část řízení skončena, s tím, že pro případné vydání doplňujícího usnesení o nákladech řízení platí skutečně pravidlo obsažené v §166 odst. 1 o. s. ř., Ústavní soud nepociťuje potřebu zasáhnout svým kasačním rozhodnutím. Bylo by sice procesně vhodnější (mj. i s ohledem na problematiku možného podání dovolání, kdy proti samotnému výroku o nákladech řízení není dovolání přípustné, nicméně je svázán s výrokem ve věci samé, což má pro něj důsledky v případě vyhovujícího rozhodnutí Nejvyššího soudu), aby krajský soud rozhodl o nákladech části řízení již v rozhodnutí ze dne 15. 3. 2018 č. j. 14 Co 290/2017-344, nicméně vzhledem k tomu, že krajský soud v tomto rozhodnutí dopředu avizoval, že o nákladech se bude rozhodovat dodatečně společně s rozhodnutím o odvolání ve věci určení vlastnického práva k pozemkům, nespatřuje Ústavní soud v tomto postupu takové pochybení, které by mělo mít za následek porušení nějakého ústavně zaručeného práva stěžovatelky, neboť ta si musela být vědoma, že o těchto nákladech bude muset být ještě rozhodnuto. Tímto se nyní posuzovaná věc odlišuje od situace řešené ve stěžovatelkou zmiňovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 672/2003, kde soud rozhodl nepředvídatelně mimo časový rámec vyplývající z §166 o. s. ř a navíc šlo o uložení povinnosti účastníkovi řízení k náhradě nákladů vynaložených soudem, resp. státem.
14. Ústavní soud na tomto místě připomíná zásadu vyslovenou např. v usnesení ze dne 6. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 679/05, že totiž i v těch případech, kdy je shledáno porušení norem podústavního práva, Ústavní soud zvažuje míru relevance pochybení, vytýkaného ústavní stížností, pro celkovou správnost napadeného rozhodnutí. Soudní řízení, v jehož průběhu mělo údajně dojít k namítanému pochybení, je třeba pojímat jako celek (in globo). Řečeno poněkud jiným způsobem, ne vždy musí každý procesní nedostatek vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nedosahuje-li, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny. Napadené rozhodnutí může v intencích kautel práva na soudní ochranu někdy obstát navzdory tomu, že došlo k málo významnému porušení procesního práva [srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2007 sp. zn. III. ÚS 191/06 (N 14/44 SbNU 183)]. Jedním z kritérií úspěšného uplatnění ústavní stížnosti je totiž i její racionalita [k tomu blíže viz nález ze dne 3. 3. 2009 sp. zn. II. ÚS 169/09 (N 43/52 SbNU 431)]. Tam, kde by realizace procesního oprávnění účastníka nemohla přinést příznivější rozhodnutí, resp. tam, kde nelze takovou změnu s přihlédnutím ke všem okolnostem příslušného řízení oprávněně očekávat, bylo by nepřípustným a z ústavního hlediska nepřijatelným formalismem zrušit rozhodnutí obecného soudu výhradně pro nevyhovění procesním oprávněním účastníka řízení.
15. V uvedené souvislosti nelze přehlédnout, že dovolání stěžovatelky i vedlejšího účastníka řízení Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 11. 2019 č. j. 24 Cdo 1600/2019, 24 Cdo 1602/2019, 24 Cdo 1603/2019-475, odmítl, čímž de facto potvrdil věcnou správnost všech dovoláním napadených rozhodnutí krajského soudu. Z toho vyplývá, že rozhodnutí krajského soudu o nákladech řízení, které vycházelo ze zásady úspěchu ve věci (§142 odst. 1 o. s. ř.), je z pohledu jeho správnosti přijatelné. Stěžovatelka ostatně proti tomu, že by byly vlastní náklady řízení či jejich výše stanovena nesprávně, v ústavní stížnosti nic nenamítá. Zrušení ústavní stížností napadeného doplňujícího usnesení krajského soudu jen z důvodu ne zcela vhodného procesního postupu by ve světle výše uvedeného bylo přílišným formalismem.
16. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky byla její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu