ECLI:CZ:US:2020:3.US.833.20.1
sp. zn. III. ÚS 833/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti evidované právnické osoby Česká provincie Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě, sídlem Rybí trh 185/16, Opava, zastoupené Mgr. Markem Svojanovským, advokátem, sídlem Dvorek 16, Laškov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2019 č. j. 28 Cdo 3919/2019-658, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. července 2019 č. j. 71 Co 136/2019-623 a rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 22. listopadu 2018 č. j. 38 C 194/2015-576 ve znění opravného usnesení Okresního soudu v Bruntále ze dne 21. ledna 2019 č. j. 38 C 194/2015-592, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Bruntále, jako účastníků řízení, a 1) České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město a 2) Ing. Olgy Novákové, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá, aby byla zrušena rozhodnutí označená v záhlaví, neboť je názoru, že jimi byly porušeny její základní práva a svobody zaručené v čl. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. Z předložených podkladů se podává, že se stěžovatelka domáhá určení vlastnického práva podle §18 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 428/2012 Sb."). Žalobu odůvodňovala tím, že vedlejší účastnice 2) je zapsána jako vlastnice uvedených pozemků či jejich částí s tím, že vlastnické právo nabyla jednak na základě smlouvy o prodeji podniku, jednak pak v rámci exekučního řízení dražbou, další vlastnické právo k nemovitým věcem pak nabyla od vedlejší účastnice 1) kupními smlouvami. Stěžovatelka uvádí, že je historickým vlastníkem všech výše uvedených nemovitostí s tím, že byla v důsledku nacistické okupace Československa rozpuštěna, na její majetek pak byla uvalena národní správa. Dále uvádí, že její majetek byl konfiskován podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále jen "dekret č. 12/1945 Sb.") a proti této konfiskaci stěžovatelka brojí.
3. Okresní soud v Bruntále (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 22. 11. 2018 č. j. 38 C 194/2015-576 ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 21. 1. 2019 č. j. 38 C 194/2015-592 určil, že vedlejší účastnice 1) je vlastníkem ideální 1/2 ve výroku specifikovaných pozemků v katastrálním území Staré Město u Bruntálu (I. výrok), zamítl žalobu na určení, že vedlejší účastnice 1) je vlastníkem ideální 1/2 pozemků ve výroku specifikovaných pozemků v katastrálním území Staré Město u Bruntálu (II. výrok) a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejší účastnici 1) náklady řízení ve výši 2 453 Kč (III. výrok) a vedlejší účastnici 2) náklady řízení ve výši 13 139 Kč (IV. výrok).
4. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 11. 7. 2019 č. j. 71 Co 136/2019-623 rozsudek Okresního soudu v Bruntále změnil v I. výroku tak, že žaloba se zamítá, II. výrok potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného okresním soudem a ztotožnil se s jeho závěrem, že stěžovatelka neutrpěla majetkovou křivdu v rozhodném období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, neboť v té době nebyla vlastníkem předmětných nemovitostí, když vlastnické právo k nim pozbyla v době nesvobody (od 29. 9. 1938 do 4. května 1945), a po jejím skončení nebyl vklad vlastnického práva k nemovitostem v pozemkové knize proveden; stěžovatelka tudíž není oprávněnou osobou dle §3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. a ve věci není aktivně legitimována.
5. Stěžovatelka podala proti rozsudku krajského soudu dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 12. 2019 č. j. 28 Cdo 3919/2019-658 odmítl jako nepřípustné, neboť závěr krajského soudu, že stěžovatelce nesvědčilo vlastnické právo k předmětným pozemkům ani po část rozhodného období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990), když nebylo v poválečném období obnoveno, a z uvedeného důvodu není stěžovatelka osobou oprávněnou dle zákona č. 428/2012 Sb., čímž jí tak ani nesvědčí aktivní legitimace k vedení sporu dle §18 odst. 1 tohoto zákona, se neodchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud dodal, že závěr, že stěžovatelka není oprávněnou osobou podle zákona č. 428/2012 Sb., neuplatnila-li v poválečném období restituční nároky podle tehdejších předpisů, dovolací soud učinil i v dalších věcech stěžovatelky (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018 sp. zn. 28 Cdo 133/2018 a další), přičemž obecnými soudy přijatá rozhodnutí obstála i v ústavněprávním přezkumu (např. usnesení ze dne 30. 7. 2019 sp. zn. III. ÚS 4163/18 či usnesení ze dne 13. 9. 2019 sp. zn. II. ÚS 2426/19; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zpochybnila, že by po kapitulaci Velkoněmecké říše nedošlo k obnovení jejího vlastnického práva. Převody vlastnického práva na základě rozhodnutí říšského komisaře pro sudetoněmecké oblasti byly stiženy neplatností dle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů (dále jen "dekret č. 5/1945 Sb."). Restituční judikatura Ústavního soudu dle stěžovatelky připustila, aby se restituent domáhal obnovení svého vlastnického práva dvojím způsobem: buď uplatněním nároku dle dekretu č. 5/1945 Sb., nebo restituční žalobou dle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících (dále jen "zákon č. 128/1946 Sb."). Přitom zdůraznila, že konec lhůty k uplatnění nároku dle tohoto zákona připadl na den 17. 6. 1949, tj. do doby po únoru 1948, kdy již nemělo význam pro politické změny nárok uplatňovat. V ústavní stížnosti je zmíněno, že Československý stát při nápravě poměrů po 2. světové válce vycházel z náhledu, že anexe jednoho státu druhým je nulitním právním aktem, a proto jsou nulitní i akty okupační moci proti takovému státu. Stěžovatelka se pak dovolávala nálezu ze dne 2. 8. 2016 sp. zn. I. ÚS 3943/14 (N 144/82 SbNU 287) a vůči obnovení vlastnického práva soukromých osob tvrdí, že kdyby se rozhodovalo v podmínkách demokratického právního státu, jistě by došlo k nápravě z iniciativy samotného státu. Dále stěžovatelka namítla, že soudy spojily konfiskaci s účinností dekretu č. 12/1945 Sb. Dle jejího názoru však byla konfiskace dokončena až konfiskační vyhláškou, kterou zpochybňuje na základě nálezu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 1946 č. j. 690/46-6.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud předně konstatuje, že jako orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není součástí soustavy soudů (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů; k takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce a nerespektují hodnotový základ právního řádu daný zejména ústavním pořádkem a mezinárodními závazky České republiky. Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže rozhodování obecných soudů nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva).
9. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil.
10. Tak tomu je i v posuzované věci, kdy o ústavních stížnostech stěžovatelky shodného obsahu rozhodoval Ústavní soud v minulosti již vícekrát (naposled usnesením sp. zn. IV. ÚS 200/20 ze dne 11. 2. 2020). V citovaném usnesení, jehož závěry jsou stěžovatelce známy, a proto na ně stačí pro stručnost jen odkázat, Ústavní soud neshledal neústavní závěr soudu, který ani předložené žádosti velmistra Řádu německých rytířů adresované správním úřadům a prezidentovi republiky s ohledem na jejich obsah nevyhodnotil jako uplatnění nároku postupem dle zákona č. 128/1946 Sb. Ústavní soud se přitom vypořádal i s odkazem stěžovatelky na nález ze dne 9. 12. 1998 sp. zn. II. ÚS 3/98 (N 152/12 SbNU 399), usnesení ze dne 19. 4. 2000 sp. zn. II. ÚS 3/2000 a nález sp. zn. I. ÚS 3943/14 ze dne 2. 8. 2016 (N 144/82 SbNU 287), a konstatoval, že tyto nezpochybňují ústavní souladnost postupu obecných soudů, které se zabývaly tím, zda stěžovatelka uplatnila tvrzený nárok postupem dle zákona č. 128/1946 Sb. Stejně tak nedůvodnou shledal Ústavní soud argumentaci stěžovatelky, která se soustředila na konfiskaci majetku dle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a uvedl, že tvrzení o vadách v konfiskačním řízení vydaného rozhodnutí či o účincích konfiskační vyhlášky ve vztahu k dokončení konfiskace samo o sobě není s to účinky konfiskace zpochybnit, neboť právním titulem přechodu vlastnického práva není správní akt, nýbrž dekret samotný.
11. Od svých shora uvedených závěrů neshledal Ústavní soud důvodu se odchýlit a zpochybňovat závěry napadených rozhodnutí, v nichž obecné soudy řádně a podrobně objasnily, z jakých důvodů nepovažují námitky stěžovatelky za důvodné. S ohledem na závěr soudů, že stěžovatelce nesvědčila pro podání žaloby aktivní věcná legitimace, není ani rozhodné, že na rozdíl od věci projednávané pod sp. zn. IV. ÚS 200/20 nešlo v posuzované věci o přechod vlastnického práva ze státu na obec, nýbrž o převod vlastnického práva na třetí osobu.
12. K námitce stěžovatelky, která nesouhlasí s tím, že krajský soud I. výrok rozsudku okresního soudu, jímž bylo určeno vlastnictví vedlejší účastnice 1), změnil na výrok zamítavý, Ústavní soud konstatuje, že krajský soud v napadeném rozsudku přesvědčivě tento svůj postup odůvodnil skutečností, že během řízení došlo k podstatné změně v otázce vlastnictví k nemovitostem vymezeným v I. výroku rozsudku okresního soudu, neboť v důsledku opravy chybného zápisu katastrálního úřadu došlo ke správnému zápisu vlastnictví ve prospěch státu s právem hospodaření pro Státní pozemkový úřad. Tímto okamžikem dle krajského soudu odpadl důvod stěžovatelky setrvávat na žalobě v uvedeném rozsahu, neboť se domáhala určení vlastnictví ve prospěch vedlejší účastnice 1), které již nebylo sporné a z toho pohledu žaloba ztratila své opodstatnění. Také tomuto závěru krajského soudu nemá Ústavní soud čeho vytknout a námitky stěžovatelky vztahující se ke skutečnosti, že nebyla o změně zápisu katastrálním úřadem uvědomena, nepovažuje v tomto směru za relevantní. Krajský soud nadto uvedl jako další důvod pro zamítnutí této části žaloby nedostatek aktivní věcné legitimace stěžovatelky restituční nárok vůbec uplatnit.
13. Ústavní soud uzavírá, že stěžovatelka toliko polemizuje s rozhodnutími obecných soudů v rovině podústavního práva, nesouhlasí s jejich aplikací zákona č. 428/2012 Sb. a zákona č. 128/1946 Sb., a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný. Přesvědčení stěžovatelky o tom, že soudy vyložily právo jinak, než jak to odpovídá její představě, však důvodnost ústavní stížnosti samo o sobě nezakládá, a to tím spíše, že právní závěry, na kterých soudy v posuzované věci založily odůvodnění svých rozhodnutí, shledal Ústavní soud již dříve ústavně souladnými.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nedospěl k závěru o porušení základních práv a svobod stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. května 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu