ECLI:CZ:US:2020:3.US.858.20.1
sp. zn. III. ÚS 858/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Josefa Lesáka a 2) Hany Lesákové, oba zastoupeni Mgr. Ing. Markem Němcem, advokátem se sídlem Nádražní 106, Sedlčany, proti výroku I., III., IV. a V. rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 14. 11. 2016, č. j. 9 C 70/2010-914, ve znění opravného usnesení ze dne 5. 4. 2017, č. j. 9 C 70/2010-889, proti části výroku I. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2017, č. j. 22 Co 220/2017-930, kterou se mění výrok I. rozsudku Okresního soudu v Příbrami, a proti výroku I., kterým bylo dovolání stěžovatelů odmítnuto, a proti výrokům II. a IV. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2019, č. j. 22 Cdo 587/2018-1011, za účasti Okresního soudu v Příbrami, Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení výše uvedených rozhodnutí (resp. jejich shora označených výroků), neboť mají za to, že jimi bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zahrnující nestrannost soudu a princip rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a nedotknutelnost obydlí podle čl. 12 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí vyplývá, že Okresní soud v Příbrami (dále jen "okresní soud" nebo "soud prvního stupně") na základě žaloby podané P. Merxbauerem, L. Merxbauerovou a F. Soukupem proti žalovaným stěžovatelům určil, že na pozemku p. č. X1 v obci a katastrálním území S. (dále také "služebný pozemek") vázne na základě dílčí smlouvy ze dne 14. 7. 1948 blíže specifikovaná služebnost chůze a jízdy osobními vozidly. Dále soud prvního stupně zamítl žalobu na určení, že na služebném pozemku vázne na základě uvedené dílčí smlouvy služebnost spočívající v právu vlastníků domu č. p. X2 procházet průchodem v hradební zdi (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. až V.).
3. K odvolání všech účastníků řízení Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud" nebo "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že - zjednodušeně řečeno - služebný pozemek je zatížen služebností chůze a jízdy osobními vozidly; ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I. rozsudku krajského soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. až V. rozsudku krajského soudu).
4. Následná dovolání podaná oběma stranami sporu byla výrokem I. ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu odmítnuta, návrh žalobců na odklad právní moci a vykonatelnosti v záhlaví citovaného rozsudku Krajského soudu v Praze byl výrokem II. zamítnut a výroky III. až V. bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Nejvyšší soud totiž neshledal účastníky podaná dovolání přípustnými.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže však ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
7. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
8. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobami oprávněnými (v její podstatné části) a řádně zastoupenými a k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný.
9. Pouze ve vztahu k výrokové části III. rozsudku okresního soudu (kterou bylo rozhodnuto o povinnosti žalobců uhradit České republice částku 48 Kč) a k výroku II. usnesení Nejvyššího soudu (zamítnutí návrhu žalobců na odklad vykonatelnosti rozsudku krajského soudu) je ústavní stížnost podána osobou zjevně neoprávněnou, jelikož tyto výrokové části se stěžovatelů nijak nedotýkají a nejsou tedy způsobilé nijak je zasáhnout na jejich základních právech.
10. K ústavní stížnosti v ostatních částech, kde jsou stěžovatelé aktivně legitimováni, uvádí Ústavní soud následující.
11. Namítají-li stěžovatelé v ústavní stížnosti, že soudy nezohlednily, že v roce 1994 předmětné nemovité věci nabyli v dobré víře s tím, že na nich neváznou žádná břemena ani faktické či právní vady, je třeba uvést, že samotná dobrá víra stěžovatelů nemá sama o sobě na existenci eventuálních práv třetích osob žádný vliv. Jiné by bylo samozřejmě posouzení takové situace kupř. ve vztahu k případným náhradám stěžovatelů jako tehdejších kupujících oproti tehdejší prodávající (tedy, že stěžovatelé koupili nemovité věci bez vědomí jakýchkoliv vad), ale takové otázky (respektive případné nároky vedoucí alespoň k částečnému napravení situace) jdou mimo rozsah řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí. Tato námitka proto není opodstatněná.
12. Obecné soudy navíc velmi podrobně a přesvědčivě popsaly, že věcná břemena (služebnosti) váznoucí na majetku stěžovatelů nezanikla, a to ani tehdy, pokud se tyto nemovité věci na krátkou dobu staly majetkem lidového spotřebního družstva (srov. k tomu zejména str. 18 rozsudku krajského soudu). Soudy také shromáždily řadu důkazů (zejména výpovědí svědků, ale také rukou psaný deník jednoho z právních předchůdců žalobců), že ještě v letech 1997 až 2005 přes pozemek stěžovatelů jezdil automobil, který parkoval právě v garáži sousedící s nemovitými věcmi stěžovatelů (srov. k tomu podrobný rozbor na str. 20 rozsudku krajského soudu). Nelze tedy uvažovat ani tak - k čemuž ale ústavní stížnost nesprávně směřuje - že existovalo-li v dřívějších dobách nějaké břemeno váznoucí na nemovitých věcech stěžovatelů, pak je dávno promlčeno.
13. Stěžovatelé rovněž nedostatečně argumentačně konkretizují svoje námitky, že byl porušen princip koncentrace řízení v jejich neprospěch (zde stěžovatelé odkazují na kasační usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4888/2014, vydané v předchozí fázi řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí). Je pravda, že Nejvyšší soud v právě označeném usnesení upozornil, že z protokolace musí vždy vyplývat, čeho konkrétně se poučení o povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní ve smyslu §118a o. s. ř. týkalo. Na druhou stranu však v tomto usnesení Nejvyšší soud rovněž dovodil, že vyplývá-li z následné reakce účastníka řízení, že poučení o koncentraci řízení porozuměl a že o ní byl správně poučen i v předvolání k jednání, pak této koncentraci nemůže bránit nesprávný způsob poučení při vlastním jednání. Krajský soud tak měl podle Nejvyššího soudu v právě projednávané věci vycházet z toho, že účinky koncentrace řízení nastaly a k novým důkazům a tvrzením tak měl přihlédnout jen za podmínek §118b o. s. ř. Stěžovatelé v ústavní stížnosti ovšem vůbec nevysvětlují, v čem okresní a krajský soud tomuto pokynu Nejvyššího soudu nedostály, tedy zda, resp. jak a v čem nerespektovaly hranice koncentrace řízení vymezené právě v §118b o. s. ř.
14. Obecné soudy naopak dostatečně vysvětlily, proč stěžovateli předkládaný znalecký posudek nesplňoval náležitosti důkazu, když v něm nebyly obsazeny žádné závěry, které by soud nemohl učinit sám. Podstatná je přitom okolnost, že tento posudek byl k důkazu proveden a soudy se s ním vypořádaly (viz např. str. 17 rozsudku krajského soudu). Navíc ani z ústavní stížnosti není zřejmé, co vlastně má z posudku plynout kromě zjištění, že žalobci nechali kůlnu (garáž) osadit většími vraty.
15. Stěžovatelé okresnímu soudu rovněž vytýkají, že opakovaně připustil změnu žaloby formulovanou žalobci. I jen z ústavní stížností napadených rozhodnutí je ale dostatečně zřejmé, čeho se žalobci žalobou domáhali a stěžovatelé v ústavní stížnosti nevysvětlují, v čem konkrétně jím opakované připuštění změny žalobního petitu zkomplikovalo jejich procesní obranu, tedy v jakém smyslu byla postupem okresního soudu porušena jejich ústavně zaručená procesní práva. Navíc krajský soud (str. 23 napadeného rozsudku) správně upozornil na to, že formulace žalobního petitu a tedy i výroků soudního rozhodnutí musí odpovídat potřebám dnešní doby a respektovat hospodářské změny, takže např. není nutné přejímat v případě práva jízdy pojem "hospodářských i jiných povozů", který lze nahradit termínem "osobními vozidly", což nemůže být v rozporu s původně zřízenou služebností. O věci tedy nelze ani podle Ústavního soudu uvažovat tak, že by se břemeno zakotvené ve smlouvě z roku 1948 a v ústavní stížností napadeném výroku rozsudku krajského soudu nepřiměřeně lišilo; reflektuje totiž jen společenský a technický pokrok.
16. Stěžovatelé konečně nevysvětlují (bod F ústavní stížnosti), v čem vlastně spatřují zásah do nedotknutelnosti obydlí. Na straně jedné totiž uvádějí, že jim soudy zřídily nezákonně a nespravedlivě právo vcházet do jejich soukromí a dostali dvakrát pokutu za nepředání klíčů žalobcům; na straně druhé však tvrdí, že přístup k jejich nemovitostem je umožněn komukoliv. Tato situace tedy primárně nenastala v důsledku předmětného soudního řízení, nýbrž z vlastního rozhodnutí stěžovatelů (měli možnost vrata zamykat a klíč vydat pouze žalobcům, čímž by tvrzené porušení nedotknutelnosti svého obydlí výrazně omezili).
17. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatelů. Proto byla ústavní stížnost odmítnuta zčásti jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným a zčásti jako zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu