ECLI:CZ:US:2020:3.US.860.20.1
sp. zn. III. ÚS 860/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Petra Rudolfa, Ph.D., zastoupeného JUDr. Davidem Hladíkem, advokátem, sídlem Smilova 356, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2019 č. j. 33 Cdo 3518/2019-1515, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 10. září 2018 č. j. 27 Co 128/2018-1373 a usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 24. listopadu 2017 č. j. 10 C 228/2000-1316, spojené s návrhem na zrušení §14 odst. 4 a §230 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Mgr. Mirky Rožnovské, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 2 odst. 3 a v čl. 89 odst. 2 Ústavy, jakož i jeho právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Svou ústavní stížnost stěžovatel spojil s návrhem na zrušení §14 odst. 4 a §230 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem ze dne 26. 1. 2012 č. j. 10 C 228/2000-901 Okresní soud v Pardubicích (dále jen "okresní soud") vypořádal bezpodílové spoluvlastnictví manželů (stěžovatele a vedlejší účastnice) a přikázal stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici vypořádací podíl ve výši 306 095 Kč; uzavřel přitom, že byl vypořádán celý majetek zjištěný ke dni zániku manželství, a konstatoval, že stěžovatel neprokázal, že bezpodílové spoluvlastnictví manželů zaniklo k jinému datu než k zániku manželství. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 5. 3. 2014 č. j. 22 Co 604/2013-1031 rozsudek okresního soudu potvrdil.
3. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dne 5. 6. 2014 žalobu pro zmatečnost. Okresní soud usnesením ze dne 24. 11. 2017 č. j. 10 C 228/2000-1316 žalobu pro zmatečnost zamítl. Okresní soud neprováděl stěžovatelem navržené důkazy, které považoval za nadbytečné, neboť dospěl k závěru, že není dán zmatečnostní důvod podle §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř., když důvodem pro vyloučení soudce z důvodu jeho podjatosti zásadně nejsou okolnosti, které spočívají v postupu řízení o projednávané věci nebo v rozhodování v jiných věcech.
4. Krajský soud usnesením ze dne 10. září 2018 č. j. 27 Co 128/2018-1373 rozsudek okresního soudu potvrdil. Krajský soud se ztotožnil se závěry okresního soudu, že stěžovatel nepřípustně usuzuje na podjatost soudců dotčeného senátu krajského soudu pouze na podkladě jejich právního názoru v dané věci, nikoli poměru k projednávané věci či k účastníkům řízení. Složení senátu krajského soudu měl soud za souladné s rozvrhem práce; předseda krajského soudu svým opatřením ze dne 9. 6. 2017 určil na místo vyloučených soudců jiné soudce na základě závazných pravidel stanovených platným rozvrhem práce. Krajský soud shledal, že také soudkyně okresního soudu, která rozhodla o žalobě pro zmatečnost, nebyla vyloučena ve smyslu §14 a násl. o. s. ř., když o obsahově shodných důvodech její podjatosti již bylo pravomocně rozhodnuto usnesením ze dne 11. 8. 2018 č. j. 1 Nc 3737/2017-1266. Okresní soud nepochybil, neprovedl-li stěžovatelem navržené důkazy, které vyhodnotil jako nadbytečné (nemohly jimi být prokázány skutečnosti rozhodné pro řízení o zmatečnosti) a jeho závěry dle krajského soudu nejsou v rozporu se stěžovatelem uvedenou judikaturou Ústavního soudu ohledně subjektivního a objektivního testu nestrannosti soudu.
5. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. 12. 2019 č. j. 33 Cdo 3518/2019-1515 jako nepřípustné odmítnul s odůvodněním, že závěr krajského soudu o tom, že způsob rozhodnutí soudu nezakládá sám o sobě důvod pro vyloučení soudce a tím ani důvod zmatečnostní podle ustanovení §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř., koresponduje s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Stejně tak závěr krajského soudu, že složení senátu krajského soudu je určeno v souladu s rozvrhem práce, měl dovolací soud za správný. Nejvyšší soud poukázal na rozvrh práce Krajského soudu v Hradci Králové pro rozhodné období, z něhož vyplývá, že od 1. 1. 2017 došlo k ukončení dočasného přidělení JUDr. Pavly Kučerové Ph.D., další v pořadí je tedy JUDr. Šárka Hůrková Ph.D. Námitku podjatosti JUDr. Hůrkové stěžovatel nevznesl v tomto řízení, ale uplatnil ji ve vztahu k odvolacímu řízení předcházejícímu, nadto opožděně. Předseda Krajského soudu v Hradci Králové tedy na základě závazných pravidel stanovených platným rozvrhem práce správně určil, že danou věc rozhodne senát č. 18 Co ve složení; JUDr. Alena Bačinová (předsedkyně senátu), dále JUDr. Šárka Hůrková Ph.D. a JUDr. Jiří Hanuš.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel ve své obsáhlé ústavní stížnosti, doplněné stejně tak rozsáhlým podáním právního zástupce, rekapituluje dosavadní průběh řízení před obecnými soudy, včetně trestního řízení vedeného proti vedlejší účastnici a souvisejícího odškodňovacího řízení, hojně cituje řadu judikátů Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), ustanovení Listiny, Úmluvy a dalších zákonů. Stěžovatel zdůrazňuje, že se domáhal stanoveným postupem svého práva, tj. vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví a určení výlučného osobního vlastnictví odcizeného mu dne 20. 12. 1995 a 27. 12. 1995 s použitím násilí a lsti vedlejší účastnicí a dalšími osobami, přičemž proti nezákonnému postupu státních orgánů České republiky obecné soudy napadenými rozhodnutími stěžovateli neposkytly ochranu. Stěžovatel trvá na tom, že okresní soud i krajský soud projednaly věc v rozporu s rozvrhem práce a závaznými nálezy Ústavního soudu, když neposoudily nestrannost soudců senátu 22 Co krajského soudu prostřednictvím tzv. subjektivního a objektivního testu nestrannosti a neprovedly dokazování stěžovatelem navrženými listinnými důkazy. Závěr soudů, že důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech, je podle názoru stěžovatele v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, podle které při rozhodování o tom, zda bude žalobě pro zmatečnost podané též z důvodu dle §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. vyhověno, je nutné posoudit nestrannost soudce jak z hlediska subjektivního, tak z hlediska objektivního.
7. Stěžovatel má za to, že v dovolání dostatečným způsobem uvedl, že přípustnost dovolání spatřuje v potřebě vyřešit citované právní otázky, při jejichž řešení se soud prvního stupně a odvolací soud odchýlily od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu. Nejvyšší soud však dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné, aniž se věcně zabýval všemi jeho námitkami. Skutečnosti, proti kterým míří vznesené námitky stěžovatele, že např. soudy porušily právo stěžovatele na soudní ochranu a na rozhodnutí soudu o právech stěžovatele v řízení ve věci samé, ponechal Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení stranou. Stěžovatel namítá, že podle judikatury Ústavního soudu z rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost musí vyplynout, z jakého důvodu obsaženého v §237 a 238 o. s. ř. dovolací soud shledal, že je podané dovolání nepřípustné, a poté musí tento závěr rozhodující senát také alespoň ve stručnosti odůvodnit. Vyhne-li se Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí stěžejním argumentům, které dovolatel uplatnil, a nijak na ně nereaguje, dopustí se zakázaného odepření spravedlnosti, a tedy porušení práva dovolatele na spravedlivý proces. Obsah dovolání přitom musí být důsledně posouzen ve všech jeho částech a jejich vzájemných souvislostech a vyložen tak, aby toto základní právo (a současně povinnost soudu) mohlo být realizováno v souladu s procesními předpisy, kterými je konkretizováno.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádného procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.
10. Ústavní soud ve věci stěžovatele neshledal žádné z takových pochybení a dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo.
11. Jak již bylo shora uvedeno, krajský soud v napadeném usnesení shledal, že jak senát 22 Co krajského soudu rozhodující o odvolání proti rozsudku okresního soudu o vypořádání SJM, tak soudkyně okresního soudu, která jako předsedkyně senátu zamítla žalobu stěžovatele pro zmatečnost, nejsou v dané věci vyloučeni ve smyslu §14 a násl. o. s. ř., a že okresní soud zcela správně shledal podanou žalobu pro zmatečnost nedůvodnou, neboť z důvodů, z nichž stěžovatel namítanou podjatost spatřoval či dovozoval, je podjatost soudců výslovně vyloučena dle §14 odst. 4 o. s. ř.
12. Těmto závěrům, které krajský soud, a před ním již dříve okresní soud, řádně odůvodnil, nemá Ústavní soud z pohledu ústavnosti čeho vytknout. Tvrdí-li stěžovatel, že závěr soudů, podle kterého důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, jež spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech, je v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, nelze tomuto jeho názoru přisvědčit. Ústavní soud setrvale judikuje, že podle §14 odst. 4 o. s. ř. důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v rozhodování soudce v jiných věcech, byť i stejného účastníka řízení (srovnej např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3236/16 ze dne 10. 5. 2017, dostupné stejně jako další citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz). Okresní soud v napadeném usnesení zdůraznil, že stěžovatel uplatnil námitku podjatosti až po vyhlášení rozhodnutí ve věci, tedy až v době, kdy jeho nárokům ve věci samotné nebylo podle jeho představ zcela vyhověno, a tvrzený důvod podjatosti (tj. nepřátelský poměr soudců vůči stěžovateli) se týká pouze právního názoru soudců v dané věci, kteří dle stěžovatele nesprávně zhodnotili důkazy, nikoli jejich poměru k projednávané věci či k účastníkům řízení.
13. Namítá-li stěžovatel, že obecné soudy neposoudily nestrannost soudců senátu 22 Co krajského soudu prostřednictvím tzv. subjektivního a objektivního testu nestrannosti, nelze než konstatovat, že není možné zaměňovat pojem podjatosti a nestrannosti. Zatímco podjatost znamená určitý osobní vztah soudce k věci nebo účastníkům, nestranností se rozumí respektování ústavou zaručeného principu rovnosti (čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 37 odst. 3 a 4 Listiny) a pravidel spravedlivého procesu. Právo na soudní ochranu (na přístup k soudu) ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny garantuje každému, že se jeho právy bude zabývat "nestranný soud". Přesto existuje mezi nestranností a nepodjatostí úzký vztah, protože soudce, který někomu v řízení straní (nebo se jako stranící jeví), vzbuzuje pochybnosti o své nepodjatosti. K tomu srov. například nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 370/04 ze dne 27. 10. 2004, podle kterého je nestrannost "především subjektivní kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd.), o níž je schopen relativně přesně referovat toliko soudce sám. Pouze takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti soudce by však v praxi stěží nalezla uplatnění vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení soudce. Kategorii nestrannosti je proto třeba vnímat šíře, tedy i v rovině objektivní. Za objektivní ovšem nelze považovat to, jak se nestrannost soudce pouze subjektivně jeví vnějšímu pozorovateli (účastníkovi řízení), nýbrž to, zda reálně neexistují okolnosti, které by mohly objektivně vést k legitimním pochybnostem o tom, že soudce má k věci určitý, nikoliv nezaujatý vztah."
14. V usnesení sp. zn. II. ÚS 2395/17 ze dne 5. 9. 2017 se Ústavní soud vyjádřil ke stěžovatelem zmiňovanému testu nestrannosti tak, že "subjektivní test nestrannosti vychází z vyvratitelné domněnky nestrannosti soudce. Soudce se podle ní pokládá za nestranného, dokud neexistují subjektivní, k jeho osobnosti se vztahující důvody podjatosti (viz rozsudek ESLP Morice proti Francii, cit. výše, §74). K prokázání nedostatku nestrannosti soudce se přitom vyžaduje přísnější stupeň individualizace a přímé spojitosti osobní předpojatosti soudce vůči jedné ze stran. Je nutné předložit konkrétní a hmatatelné důkazy o podjatosti soudce. Samotné vnímání soudce jako zaujatého dotčeným účastníkem řízení neobstojí (viz Molek, P. Právo na spravedlivý proces. Praha: Wolters Kluwer, 2012, s. 173). Objektivní test nestrannosti naopak vyžaduje méně přísný stupeň individualizace a přímé spojitosti mezi osobní předpojatostí soudce a jednou ze stran. Unesení důkazního břemene pro stěžovatele je proto méně přísné. Předpojatost soudce nebo legitimní pochybnosti o jeho nestrannosti musí být dostatečné z pohledu běžného a rozumného pozorovatele."
15. Jak již bylo v napadených rozhodnutích uvedeno, soud je povinen provést subjektivní i objektivní test nestrannosti soudce, nelze ovšem souhlasit s názorem stěžovatele, že soud je povinen provést ex offo test nestrannosti soudce ze všech v úvahu připadajících důvodů, tedy i z těch, které účastník ani nenamítl. Při rozhodování o žalobě pro zmatečnost soud posuzuje napadené rozhodnutí jen z pohledu důvodu zmatečnosti, který byl uveden v žalobě pro zmatečnost nebo který byl označen dodatečně (vedle již uvedeného důvodu zmatečnosti nebo místo něho) v době, kdy ještě běžela lhůta k žalobě pro zmatečnost, a že se nezabývá těmi důvody zmatečnosti, které byly uplatněny později, jakož i to, že (řádně) uplatněnými důvody zmatečnosti je soud vázán a že tedy nemůže posuzovat zmatečnost napadeného rozhodnutí z jiného důvodu, než který byl (řádně a včas) uplatněn tím, kdo žalobu podal. Uvedeným způsobem v nyní posuzované věci postupovaly, a své závěry podrobně a srozumitelně odůvodnily.
16. Má-li stěžovatel za to, že okresní soud pochybil, když neprovedl k prokázání podjatosti stěžovatelem navržené důkazy, Ústavní soud ve své judikatuře vymezil, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu mají ústavněprávní relevanci a za určitých podmínek odůvodňují zásah Ústavního soudu. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez adekvátního odůvodnění zamítnut (event. opomenut), což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci, nebo dále o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí (ať již negativně či pozitivně) zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 213/2000 ze dne 20. 2. 2002 (N 19/25 SbNU 143), nález sp. zn. I. ÚS 549/2000 ze dne 18. 4. 2001 (N 63/22 SbNU 65), nález sp. zn. IV. ÚS 219/03 ze dne 20. 2. 2004 (N 25/32 SbNU 225), a další]. Jak vyplývá ze shora konstatovaných závěrů obecných soudů, je zřejmé, že se soudy nedopustily v nyní posuzované věci stěžovatelem namítaného pochybení, neboť přesvědčivě a podrobně zdůvodnily, z jakých důvodů nebyly stěžovatelem navržené důkazy provedeny (nemohly jimi být jakkoliv prokázány skutečnosti rozhodné pro posouzení důvodnosti podané žaloby pro zmatečnost, příp. se navržené důkazy týkaly obsahu spisů okresního soudu či právní úpravy, tedy skutečností, které nejsou předmětem dokazování dle zásady iura novit curia), a vycházely ve svých závěrech z řádně provedených důkazů, kterými byl dostatečně skutkový stav věci zjištěn.
17. Ústavní soud nemohl přisvědčit ani námitkám stěžovatele vztahujícím se k postupu dovolacího soudu při posuzování přípustnosti dovolání. Ústavní soud připomíná, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či pro jiné ústavní úrovně dosahující vady vytyčené dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2888/12 ze dne 13. 9. 2012 a v něm citovanou judikaturu). Ústavní soud si je vědom své judikatury [např. nález sp. zn. II. ÚS 1257/15 ze dne 1. 10. 2015 (N 180/79 SbNU 33)], podle které odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu odmítající podané dovolání pro nepřípustnost musí splňovat požadavky předvídatelnosti a srozumitelnosti a musí z něj být dostatečně patrno, na základě jakých důvodů dospěl k závěru o nepřípustnosti projednávaného dovolání. V opačném případě, tj. typicky, kdy Nejvyšší soud například pouze ocituje ustanovení občanského soudního řádu či obecnou judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k přípustnosti dovolání, aniž by náležitě reagoval na právní argumentaci předestřenou dovolatelem, se jedná o odůvodnění nedostatečné a ve své podstatě nepřezkoumatelné. To se však ve věci stěžovatele nestalo, neboť odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč je dovolání nepřípustné. Nejvyšší shledal závěry krajského soudu souladnými se svou konstantní judikaturou a aproboval též závěr krajského soudu o tom, že složení senátu krajského soudu 22 Co bylo určeno v souladu s rozvrhem práce krajského soudu. Jestliže tedy Nejvyšší soud použil §237 o. s. ř. způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil, nemá Ústavní soud prostor pro přehodnocení takových závěrů.
18. Ze všech uvedených příčin nemá Ústavní soud důvod zpochybňovat závěry obecných soudů, které se danou věcí podrobně zabývaly, a jak již bylo řečeno, v odůvodnění svých rozhodnutí srozumitelně uvedly, na základě jakých úvah k jednotlivým závěrům dospěly. Rozhodnutí nevybočují z Ústavou stanoveného rámce, jejich odůvodnění je ústavně konformní a není důvod je zpochybňovat.
19. Závěrem ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny), jehož se stěžovatel dovolává, není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. V projednávaném případě obecné soudy stanovené elementární požadavky spravedlnosti respektovaly.
20. Ústavní soud porušení základních práv a svobod stěžovatele neshledal, ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, byl podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnut i návrh na zrušení části v záhlaví citovaných právních předpisů. Jde totiž o návrh akcesorický, který sdílí osud odmítnuté ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. října 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu