ECLI:CZ:US:2020:3.US.952.20.1
sp. zn. III. ÚS 952/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. S., t. č. ve věznici Jiřice, zastoupeného JUDr. Martinem Kulířem, advokátem se sídlem Fráni Šrámka 1139, Hradec Králové, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 3. 2019, č. j. 4 T 6/2018-1658, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 9. 2019, sp. zn. 2 To 66/2019, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2020, č. j. 4 Tdo 1578/2019-1883, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů. Má totiž za to, že obecné soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojených soudních rozhodnutí, stěžovatel byl napadeným rozsudkem nalézacího soudu uznán vinným zločinem znásilnění, jehož se dopustil (dílem ve stádiu pokusu, dílem dokonaného) ve třech skutcích na dívkách mladších 15 let, zároveň byl uznán vinným zločinem vydírání, když vyhrožoval v SMS zprávách jedné z poškozených. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze rovněž napadeným rozsudkem upravil u jednoho ze skutků časové období, ve kterém byl spáchán, a jednání stěžovatele posoudil jako pokračující trestný čin. Právní kvalifikaci však nezměnil a stěžovateli uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců a uložil mu ochranné sexuologické léčení v ústavní formě. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl.
3. Stěžovatel s napadenými rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí. Nejprve v obecné rovině namítá, že veškerá skutková zjištění byla v řízení vykládána v jeho neprospěch, čímž došlo k porušení zásady in dubio pro reo. Konkrétně se vymezuje proti nejasnostem v časovém vymezení skutků, rozporům ve výpovědích svědků a nelogickému chování jedné z poškozených (pokud by ji prý skutečně znásilnil, již by se s ním dále nescházela). Posílání SMS zpráv s výhružným obsahem stěžovatel nepopírá, tvrdí však, že jej poškozená provokovala, jejich obsah nemyslel vážně a podobný styl komunikace byl mezi nimi obvyklý.
4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, neboť samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
5. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Je třeba zdůraznit, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti, s ohledem na postavení Ústavního soudu, nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem (§2 odst. 5, 6 trestního řádu), přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení přezkoumávat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
8. Těžiště argumentace stěžovatele se dotýká právě postupu obecných soudů při dokazování. Jde přitom o shodné námitky, které stěžovatel uplatňoval již v odvolání a dovolání. Stěžovatel nijak neodůvodňuje, jakým způsobem a proč má jeho věc ústavněprávní rozměr ve smyslu v předchozím bodě vymezeného rámce, zmíněný extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry nikde nevznáší. Jednotlivé stížnostní body se neopírají o relevantní judikaturu zdejšího soudu. Právě naopak: jestliže například stěžovatel poukazuje na nesrovnalosti ve výpovědích, Ústavní soud upozorňuje, že zásadu in dubio pro reo nelze vykládat tak, že by jakékoliv nejasnosti plynoucí z nepodstatných rozporů ve výpovědích svědků musely vždy vést ke zprošťujícímu rozsudku. Dané rozpory lze překlenout v rámci hodnocení důkazů, je úkolem obecného soudu srozumitelně a logicky vysvětlit, proč uvěřil výpovědi toho či onoho vyslýchaného (srov. usnesení ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09, dostupné na http://nalus.usoud.cz), což v přezkoumávané věci obecné soudy učinily.
9. Ústavní soud, vědom si mj. výše předestřeného omezení svých pravomocí ve vztahu k obecným soudům, nevidí důvod zde podobně přezkoumávat další jednotlivé námitky stěžovatele dotýkající se práva na spravedlivý proces, jestliže tak již vyčerpávajícím způsobem učinil (zejména) Nejvyšší soud (srov. str. 8-12 jeho usnesení). Stručně je možné shrnout, že skutková zjištění nalézacího soudu vycházela z výpovědí stěžovatele, poškozených a řady dalších svědků, stěžejními důkazy byly znalecké posudky či facebooková a SMS komunikace mezi stěžovatelem a jednou z poškozených. Odvolací a dovolací soud postup a závěry Krajského soudu v Hradci Králové nijak nezpochybnily. Ústavnímu soudu za dané situace nezbývá než připomenout, že právo na spravedlivý proces není možné pojímat tak, že by zaručovalo jednotlivci nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, nýbrž zajišťuje mu toliko právo na spravedlivé soudní řízení (ve vztahu k trestnímu řízení např. nález ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14).
10. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že v projednávané věci nemá proti skutkovým a právním závěrům obecných soudů ústavněprávních výhrad. Ústavní stížnost proto odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu