ECLI:CZ:US:2020:3.US.955.20.1
sp. zn. III. ÚS 955/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele J. U., zastoupeného Mgr. Tomášem Císařem, advokátem, sídlem Vinohradská 1233/22, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2019 č. j. 11 Tdo 1446/2019-211, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. srpna 2019 sp. zn. 5 To 265/2019 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. května 2019 č. j. 2 T 36/2019-126, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud"), neboť je přesvědčen, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních lidských práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených příloh se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem obvodního soudu uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a byl odsouzen podle §283 odst. 2 téhož zákona k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) téhož zákona zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, a to sáčku s 5,156 gramů netto kokainu.
3. Z podnětu odvolání stěžovatele bylo rozhodnutí obvodního soudu napadeným rozsudkem městského soudu podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zrušeno ve výroku o trestu odnětí svobody s tím, že stěžovatel byl podle §283 odst. 2 tr. zákoníku nově odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) téhož zákona zařazen do věznice s ostrahou. V ostatních výrocích zůstal rozsudek obvodního soudu nezměněn.
4. Stěžovatel podal proti rozsudku městského soudu dovolání opřené o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. b) téhož zákona odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí nejsou řádně odůvodněna, neboť vychází pouze z hypotetického předpokladu, že stěžovatel je vinen předmětným trestným činem, když u něj bylo nalezeno uvedené množství drog v několika sáčcích. Tvrdí, že drogy měl pro vlastní potřebu, nikoliv pro další distribuci. Jeho jednání tak bylo nesprávně právně kvalifikováno. Zjištěný skutkový stav svědčí o naplnění jiné skutkové podstaty, a to méně závažné, tj. "pouhého přechovávání pro vlastní potřebu".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud uvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
8. Ve své rozhodovací praxi dává Ústavní soud setrvale najevo, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru nepřehodnocuje důkazy obecnými soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. Ústavní soud přistupuje ke zrušení soudního rozhodnutí obvykle za situace extrémního nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, svědčí-li jeho rozhodnutí o možné libovůli [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
9. Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní posuzované věci, jejíž jádro tvoří polemika stěžovatele se skutkovými a právními závěry obecných soudů. Jde v zásadě o totožné námitky, jimiž se z podnětu stěžovatelem podaných opravných prostředků zabývaly městský soud a v rámci svých kompetencí i Nejvyšší soud, shledávajíce je nedůvodnými. Stěžovatel navzdory tomu setrvává v přesvědčení o věcné nesprávnosti vydaných rozhodnutí, jež se stížnostní argumentací snaží zvrátit ve svůj prospěch, čímž ovšem staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak již dal shora najevo, nepřísluší.
10. Za daných okolností pokládá Ústavní soud za adekvátní omezit se na závěr, že v postupu obecných soudů žádné pochybení dosahující ústavně právní roviny nezjistil. Dle jeho náhledu obecné soudy v průběhu trestního řízení provedly dostatek důkazů, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu. V odůvodnění svých rozhodnutí poté řádně uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při jejich hodnocení, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele a jak právně kvalifikovaly prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení tr. zákoníku v otázce viny. Z napadených rozhodnutí, která splňují požadavky kladené na ně v §120 a násl. tr. řádu, je patrné, že soudy neměly o vině stěžovatele žádné pochybnosti. Ústavní soud přitom neshledal, že by jimi učiněné závěry o spáchání žalovaného zvlášť závažného zločinu neměly oporu v provedených důkazech, respektive, že by napadená rozhodnutí vycházela z nesprávného právního posouzení dané trestní věci.
11. Ve stručnosti lze k námitkám stěžovatele o neprokázání jeho záměru distribuovat jím držený kokain, který měl údajně pouze pro vlastní potřebu, uvést, že městský soud se ztotožnil s hodnocením věci tak, jak je provedl obvodní soud. Ve shodě s ním dospěl k závěru, že obhajoba stěžovatele byla provedenými důkazy vyvrácena. Nešlo přitom jen o ničím nepodloženou úvahu soudu, vyvozenou pouze z toho, že droga byla uložena ve dvanácti plastových sáčcích, jak tvrdí stěžovatel, ale o závěr, podložený dalšími důkazy, především výpovědí svědka - policisty, který vedl zákrok a jednal se stěžovatelem, a videozáznamem kamery umístěné v policejním voze, z něhož bylo dostatečně zřejmé podezřelé chování stěžovatele při policejním zákroku, velmi podrobně popsané v odůvodnění rozsudku obvodního soudu. Zanedbatelné není ani zjištění, že některé balíčky s kokainem měl stěžovatel ukryty v prostoru benzínové nádrže svého automobilu a některé měl přímo u sebe k eventuálnímu okamžitému prodeji, a že šlo o podřadnou drogu, kterou by distributor stěžovateli jako osobě v této oblasti zběhlé a zkušené pro jeho vlastní potřebu jen těžko úspěšně nabídl.
12. Rovněž Nejvyšší soud se podrobně zabýval stěžejní námitkou stěžovatele o údajném neprokázání úmyslu drogu distribuovat, neshledal však, že by skutková zjištění soudů byla v nějakém, natož extrémním, rozporu s vykonanými důkazy, nebo že by nebyla důkazně podložena. V tomto ohledu pak postačuje odkázat na odůvodnění jeho usnesení, jemuž nelze z ústavněprávního hlediska ničeho vytknout.
13. Ústavní soud ve výsledku řízení nespatřuje žádný kvalifikovaný exces či libovůli nebo mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah.
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. května 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu