ECLI:CZ:US:2020:3.US.979.20.1
sp. zn. III. ÚS 979/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) V. G., t. č. ve Vazební věznici Praha Pankrác, zastoupeného JUDr. Karolem Hrádelou, advokátem se sídlem Pod Beránkou 2469/1, Praha 6, a 2) JUDr. Karola Hrádely, advokáta se sídlem tamtéž, proti zásahům Vězeňské služby České republiky, Vazební věznice Praha Pankrác, se sídlem Soudní 988/1, Praha 4, Vězeňské služby České republiky, Vazební věznice Praha Ruzyně, se sídlem Staré náměstí 3, Praha 6 a Vězeňské služby České republiky, Generálního ředitelství vězeňské služby, se sídlem Soudní 1672/1a, Praha 4, spočívajícím v "přemístění do jiného místa výkonu vazby", za účasti Vězeňské služby České republiky, Vazební věznice Praha Pankrác, Vězeňské služby České republiky, Vazební věznice Praha Ruzyně a Vězeňské služby České republiky, Generálního ředitelství vězeňské služby, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají vyslovení porušení svých ústavně zaručených práv. Stěžovatel 1) má za to, že postupem Vězeňské služby České republiky, Vazební věznice Praha Pankrác, Vězeňské služby České republiky, Vazební věznice Praha Ruzyně a Vězeňské služby České republiky, Generálního ředitelství vězeňské služby (dále souhrnně jen "vězeňská služba") v blíže neobjasněné součinnosti s Městským státním zastupitelstvím v Praze (dále jen "městské státní zastupitelství") byla porušena zásada zákazu mučení zaručená čl. 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na osobní svobodu zaručené čl. 8 Listiny a čl. 5 Úmluvy. Stěžovatel 2) má dále za to, že došlo k porušení jeho práva na život garantovaného mu čl. 6 odst. 1, 2 Listiny a čl. 2 Úmluvy, k porušení práva na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a ochrany jména podle čl. 10 odst. 1 Listiny, k porušení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny, k porušení práv garantovaných čl. 26 odst. 1, 3 Listiny a k porušení práva na ochranu zdraví podle čl. 31 Listiny. Shodně pak oba stěžovatelé namítají porušení ústavou chráněných zásad obsažených v čl. 36 až 40 Listiny, zejména pak porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a podle čl. 6 Úmluvy. Ústavní stížnost stěžovatelé spojili s návrhem na přiznání odkladného účinku podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a s návrhem na projednání věci mimo pořadí podle §39 zákona o Ústavním soudu.
2. Stěžovatel 1) je vazebně stíhán pro zvlášť závazný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné platby podle §240 odst. 1, 3 písm. j) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"). Vazební usnesení nabylo právní moci dne 7. 1. 2020. Toto rozhodnutí bylo následně nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. III. ÚS 329/20, zrušeno. Přes tuto okolnost se zásahy do práv stěžovatele 1) údajně stupňují. Obecné soudy jednak stále přes dřívější apel Ústavního soudu obhájci stěžovatele nezaslaly rozhodnutí o vzetí stěžovatele 1) do vazby a ve věci i nadále rozhodují osoby, na které si stěžovatel 1) stěžoval ministryni spravedlnosti.
3. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že jejich základní práva byla porušena postupem vězeňské služby, která stěžovatele 1) přemístila z Vazební věznice Praha Ruzyně do Vazební věznice Praha Pankrác. Obhajoba stěžovatele 1) vedla k mimořádnému vypětí sil u jeho obhájce [a současně nyní stěžovatele 2)], neboť i zaviněním státu byla tato dosavadní obhajoba mimořádně náročná, vymykající se běžné advokátní praxi. Stěžovatel 2) jako obhájce svého klienta za účelem vedení účinné obhajoby četně navštěvoval i v období vánočních svátků, což se později negativně projevilo na jeho zdravotním stavu, v důsledku čehož byl následně dokonce hospitalizován v období od 28. 2. do 5. 3. 2020, kdy na vlastní žádost nemocnici opustil. Dne 16. 3. 2020 byl stěžovatel 2) informován, že jeho klient bude z rozhodnutí státní zástupkyně, na jejíž postupy si již dříve stěžoval u ministryně spravedlnosti, přemístěn do Vazební věznice Praha Pankrác. V této věznici jsou však s ohledem na zdravotní stav stěžovatele 2), který by i po propuštění z nemocnice měl výrazně redukovat pohyb, ztíženy možnosti obhajoby stěžovatele 1), neboť ve Vazební věznici Praha Pankrác je ve srovnání s Vazební věznicí Praha Ruzyně, kde byl původně umístěn, více schodů a je zde delší vzdálenost od parkoviště do cel pro jednání advokátů s klienty. O těchto specifických důvodech bránících přemístění stěžovatele 1) byla vězeňská služba samozřejmě informována, přesto byl do jiné vazební věznice přemístěn, a to na základě příkazu státního zástupce.
4. Toto přemístění vězeňská služba ve zprávě Vazební věznice Praha Ruzyně odůvodnila "rajonizací", která však není právně nikde upravena. Ustanovení §20 odst. 1, 2 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 109/1994 Sb., kterou se vydává řád výkonu vazby (dále jen "řád výkonu vazby"), v přípravném řízení předpokládá přemístění pouze na základě písemného příkazu státního zástupce (odst. 1), anebo ze zvlášť odůvodněného případu (odst. 2). Uvedené však v nyní projednávaném případě nenastalo. Za zvlášť odůvodněný případ rozhodně nelze považovat běžné organizační opatření (rajonizaci), a to zvláště za situace, kdy tento postup vede k porušování základních práv nejen obviněného, ale i jeho obhájce. Vězeňskou službou je fakticky stěžovateli 2) bráněno v možnosti poskytovat obhajobu a kvůli šikanóznímu postupu státu nejsou současně splněny podmínky pro ukončení právní služby, pročež dochází k porušení práva na život u stěžovatele 2). Nevytvořením základních podmínek pro důstojnou obhajobu dochází i k porušení práva obhájce na zachování lidské důstojnosti. Svým postupem stát stěžovatele 2) neúměrně zatížil při dosahování příjmů a porušil tak jeho právo na podnikání.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
6. Úvodem Ústavní soud považuje za vhodné poznamenat, že o jiné ústavní stížnosti stěžovatele 1), která se vztahovala k témuž trestnímu stíhání, již Ústavní soud rozhodoval nálezem ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. III. ÚS 329/20. V této věci se stížnostní námitky vztahovaly především ke způsobu doručování usnesení o vzetí stěžovatele 1) do vazby a k jeho překladu, přičemž Ústavní soud shledal, že uplatněné námitky byly důvodné. Neplatí ovšem, že by tímto nálezem Ústavní soud napadené usnesení o vzetí stěžovatele 1) do vazby zrušil. Svým kasačním zásahem totiž Ústavní soud zrušil pouze rozhodnutí Městského soudu v Praze o stížnosti proti usnesení o vzetí do vazby, nikoliv - jak stěžovatelé nesprávně v nyní projednávané ústavní stížnosti uvádějí - samotné prvoinstanční usnesení o vzetí do vazby.
7. V nyní projednávané věci oba stěžovatelé shodně namítají především porušení jejich práva na spravedlivý proces, resp. práva na obhajobu, přičemž u stěžovatele 1) se jedná o právo na poskytnutí obhajoby a právo být hájen, zatímco u stěžovatele 2) se jedná o právo na poskytování obhajoby v rámci výkonu své profese. K tvrzené protiústavnosti mělo dojít přemístěním stěžovatele 1) z jedné vazební věznice do druhé. K této základní námitce je však nutné uvést, že přemístěním vazebně stíhaného obviněného, které bylo provedeno v zákonných mezích a na základě řádu výkonu vazby, nemohlo dojít k porušení práv ani u jednoho stěžovatele. Stěžejní je přitom, že pro vazebně stíhaného stěžovatele 1) se přemístěním zjevně nezhoršily podmínky výkonu vazby, čímž ostatně stěžovatel 1) v projednávané ústavní stížnosti ani neargumentuje. Za zhoršení podmínek výkonu vazby u stěžovatele 1) totiž rozhodně nelze považovat zdravotní omezení jeho obhájce, pro které je pro něj údajně náročné svého klienta ve vazební věznici navštěvovat.
8. Z ústavněprávního hlediska je významné, že umístění či přemístění obviněného do konkrétní vazební věznice je v přímé kompetenci vězeňské služby a právní řád nekonstituuje právní nárok na umístění do preferované vazební věznice (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 2008, sp. zn. II. ÚS 1749/08, všechna rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz). V těchto mezích je pak nutné posuzovat i nyní projednávanou ústavní stížnost.
9. Jakkoliv tedy může Ústavní soud vyjádřit určitou míru pochopení se situací stěžovatele 2), toto nemůže být vězeňskou službou vnímáno jako překážka pro přemístění vazebně stíhaného stěžovatele 1). Ostatní námitky stran porušení dalších základních práv zejména stěžovatele 2) je pak možné označit za naprosto nepřiléhavé. Pokud totiž stěžovatel 2) skutečně nabyl dojmu, že v důsledku přemístění svého klienta již není schopen ve stejné kvalitě svého klienta nadále efektivně obhajovat, je namístě zvážit volbu obhájce jiného. To je však otázka, kterou Ústavní soud nehodlá nijak předjímat.
10. Lze proto uzavřít, že Ústavní soud v postupu vězeňské služby neshledal žádné pochybení ústavněprávní relevance, které by v této věci opravňovalo kasační zásah Ústavního soudu. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost obou stěžovatelů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
11. O žádosti stěžovatelů o přednostní projednání ústavní stížnosti podle ustanovení §39 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud výslovně nerozhodoval, neboť jí vyhověl fakticky.
12. Stejně tak Ústavní soud nerozhodoval o žádosti stěžovatelů o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle §79 zákona o Ústavním soudu, neboť za situace, kdy o ústavní stížnosti rozhodl v řádu několika dnů, by se to jevilo zjevně neúčelným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu