ECLI:CZ:US:2020:4.US.1024.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1024/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti L. K., zastoupeného Mgr. Martinem Bílým, advokátem, sídlem Olivova 553/3, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. prosince 2019 č. j. 15 Co 355/2019-29 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. září 2019 č. j. 16 C 248/2019-14 a s ní spojeným návrhem na zrušení §12 odst. 1 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel dále navrhl zrušení §12 odst. 1 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen "zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci").
2. Z předložených podkladů se podává, že stěžovatel se žalobou podanou u Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") proti vedlejší účastnici domáhal zaplacení částky 296 500 Kč jako náhrady škody za nezákonné trestní stíhání, které proti němu bylo zahájeno dne 19. 2. 2017, přičemž věc byla skončena rozsudkem okresního soudu ze dne 31. 5. 2018 č. j. 5 T 36/2017-154 o zproštění návrhu na potrestání z důvodu nedostatku trestní odpovědnosti pro nepříčetnost. Odvolání stěžovatele proti tomuto rozsudku bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 4. 10. 2018 č. j. 3 To 442/2018-174 zamítnuto. Stěžovatel spolu s podáním žaloby požádal o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení právního zástupce. Usnesením okresního soudu ze dne 11. 9. 2019 č. j. 16 C 248/2019-14 bylo rozhodnuto, že stěžovateli se osvobození od soudních poplatků nepřiznává a že se zamítá jeho návrh na ustanovení právního zástupce. Okresní soud v odůvodnění vycházel z §138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), podle něhož lze osvobození od soudních poplatků přiznat pouze tehdy, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Vzhledem k tomu, že podle §12 odst. 1 písm. b) zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci nemá právo na náhradu škody ten, kdo byl zproštěn obžaloby nebo proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný, dospěl okresní soud k závěru, že žaloba stěžovatele je zjevně bezúspěšná.
3. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel odvolání. V něm namítal, že §12 odst. 1 písm. b) zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci je v rozporu s ochranou jeho lidských práv, přičemž svoji duševní nemoc si ani nevybral ani nijak nevyvolal. Orgány činné v trestním řízení měly tento stav rozpoznat ihned, a to ještě před sdělením obvinění. Byl-li však, i přes svou duševní nemoc, nucen podstoupit trestní řízení, mělo by mu náležet právo na odškodnění. Stěžovatel rovněž navrhl, aby krajský soud vyložil uvedené ustanovení tak, aby nedocházelo k diskriminaci duševně nemocných, popř. aby předložil věc Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení uvedeného ustanovení.
4. Usnesením krajského soudu ze dne 27. 12. 2019 č. j. 15 Co 355/2019-29 bylo usnesení okresního soudu potvrzeno. Krajský soud v odůvodnění uvedl, že okresní soud nijak nepochybil, jestliže zřejmou bezúspěšnost stěžovatelova nároku zkoumal již ve fázi posouzení důvodnosti osvobození od soudních poplatků. K tvrzení o diskriminační povaze §12 odst. 1 písm. b) zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci uzavřel, že stěžovatel byl v trestním řízení v postavení osoby, jejíž vina či nevina nebyla vůbec zkoumána s ohledem na nepříčetnost. Tento případ podle krajského soudu nelze srovnávat s osobami, jejichž vinu se v proběhlém trestním řízení nepodařilo dokázat. Vzhledem k tomu, že v nyní posuzované věci nebyl o vině učiněn žádný závěr, nelze dospět ani k závěru, zda došlo k jakémukoliv pochybení v souvislosti s trestním stíháním.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti po stručné rekapitulaci průběhu řízení před obecnými soudy mimo jiné odkazuje na Zásady ochrany duševně nemocných přijaté rezolucí Generálního shromáždění OSN ze dne 17. 12. 1991 č. 46/119. Z nich má zejména vyplývat, že nikdo nesmí být diskriminován na základě duševní poruchy a že každý člověk trpící duševní poruchou má právo využívat všechna občanská, politická, ekonomická, sociální a kulturní práva uznaná Všeobecnou deklarací lidských práv. Stejné závěry podle stěžovatele vyplývají z čl. 12 a 13 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením. Vyplývá-li z §12 odst. 1 písm. b) zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, že ten, kdo trpí duševní nemocí, nemá právo na odškodnění, jde podle stěžovatele o diskriminační ustanovení zakládající zásah do rovnosti před zákonem a práva na soudní ochranu. K postupu krajského soudu stěžovatel doplňuje svůj nesouhlas se závěrem, že o jeho vině nebylo rozhodováno. Naopak bylo zjištěno, že se stal určitý skutek a že jej spáchal žalobce, který však za něj není trestně odpovědný. Je proto potřebné rozlišovat mezi vinou a trestní odpovědností. Není-li osoba trestně odpovědná, musí být zproštěna stejně jako osoba, která trestný čin nespáchala. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na skutečnost, že odškodnění je přiznáváno i v případech, kdy se skutek stal, ale věc byla postoupena jinému orgánu příslušnému k jejímu projednání v přestupkovém řízení. Není-li v rozporu se zákonem v těchto případech přiznat odškodnění duševně zdravé příčetné osobě, musí být s právem souladné přiznat stejné odškodnění osobě, která pro svoji duševní poruchu není trestně odpovědná. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel dodává, že zproštění obžaloby je objektivní skutečností a povinností materiálně právního státu je rovněž nesení objektivní odpovědnosti za jednání svých orgánů.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. To platí rovněž pro náklady řízení, které představují integrální součást rozhodovacího procesu. Žádný z uvedených závěrů však nelze v nyní posuzované věci učinit.
8. Předmětem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s nepřiznáním osvobození od soudních poplatků a se zamítnutím žádosti o ustavení právního zástupce, a to pro zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Podle §138 odst. 1 o. s. ř. může být účastníkovi řízení přiznáno osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to jeho poměry a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Rovněž podle §30 odst. 1 o. s. ř. platí, že účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků, lze na jeho žádost ustanovit právního zástupce, jestliže je to nezbytně třeba k ochraně jeho zájmů. Jde-li o posouzení zřejmě bezúspěšného uplatňování práva, vyplývá z §12 odst. 1 písm. b) zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, že právo na náhradu škody nemá ten, kdo byl zproštěn obžaloby nebo proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný. Z uvedeného je zřejmé, že posouzení splnění předpokladů osvobození od soudních poplatků, resp. ustanovení právního zástupce, včetně posouzení zřejmé bezúspěšnosti uplatňování práva, je předmětem podústavního práva, jehož použití a výklad provádějí obecné soudy. Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto otázek jakkoliv ingerovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých soudů. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající zásah do práva na soudní ochranu nebo učinění zcela extrémních závěrů, které by zcela vybočovaly z interpretačních metod, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních.
9. V nyní posuzované věci je třeba zohlednit, že ústavní stížnost je zaměřena na rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudního poplatku ve výši 2 000 Kč, tedy v částce, kterou lze ve světle judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. usnesení ze dne 8. 1. 2015 sp. zn. III. ÚS 3010/14, ze dne 15. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 3462/16, ze dne 30. 11. 2016 sp. zn. I. ÚS 3540/16 a mnoha dalších; pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) dal najevo, že v takových případech, s výjimkou extrémních rozhodnutí, za něž však napadené rozhodnutí považovat nelze, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena.
10. Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích k bagatelním věcem zdůrazňuje, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele. Bagatelní částky totiž, často jen pro svou výši, nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako odmítnutí spravedlnosti, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených věcí do výkladu základních práv, potažmo do stanovení jejich hranice, kde pojem bagatelnosti je reflexí významu, který takovým věcem v oblasti civilního procesu přikládá zákonodárce. To se stalo v rámci úpravy těchto otázek zejména v §202 odst. 2 o. s. ř. Opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci tedy přichází v úvahu jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení podstatné [viz nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89, usnesení ze dne 12. 12. 2012 sp. zn. III. ÚS 4497/12, ze dne 9. 1. 2013 sp. zn. II. ÚS 4668/12, ze dne 24. 1. 2013 sp. zn. III. ÚS 3672/12 a další]. To však Ústavní soud, i s ohledem na výši soudního poplatku a na možnost posouzení souladu právní úpravy s ústavním pořádkem až v souvislosti s rozhodováním v meritu, v nyní posuzované věci neshledal.
11. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
12. Pro rozhodnutí o návrhu na zrušení §12 odst. 1 písm. b) zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, je podstatnou především okolnost, že vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti se Ústavní soud nemůže již tímto návrhem zabývat. Podle §74 zákona o Ústavním soudu jde totiž o návrh pouze akcesorický, který sdílí právní osud odmítnuté ústavní stížnosti. Ústavní soud proto návrh na zrušení uvedeného ustanovení odmítl podle §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu