ECLI:CZ:US:2020:4.US.1025.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1025/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky evidované právnické osoby Kongregace sester Těšitelek Božského Srdce Ježíšova, sídlem Odbojářů 324, Rajhrad, zastoupené JUDr. Ing. Martinem Florou, Dr., advokátem, sídlem Lidická 710/57, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2020 č. j. 28 Cdo 115/2020-309, rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 26. září 2019 č. j. 72 Co 249/2019-283 a rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 28. února 2019 č. j. 14 C 375/2014-242, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě a Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, jako účastníků řízení, a 1. obce Chlum-Korouhvice, sídlem Chlum 21, Chlum-Korouhvice, a 2. České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno její právo na "spravedlivý proces" podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo vlastnit majetek a pokojně jej užívat ve smyslu čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelka podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), (dále jen "zákon č. 428/2012 Sb."), domáhala určení, že druhá vedlejší účastnice je vlastníkem konkrétních pozemků v katastrálním území Chlum, a stěžovatelce bylo uloženo zaplatit na náhradě nákladů řízení první vedlejší účastnici částku 23 314 Kč a druhé vedlejší účastnici částku 2 735 Kč. Uvedený soud dospěl k závěru, že předmětné nemovitosti byly první vedlejší účastnici přiděleny přídělovou listinou ze dne 17. 2. 1950 a k přechodu vlastnického práva na ni došlo na základě §2a zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění účinném od 1. 7. 2000 (dále jen "zákon č. 172/1991 Sb.").
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil a stěžovatelce uložil uhradit první vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 8 228 Kč a druhé vedlejší účastnici ve výši 1 936 Kč.
4. Proti rozsudku krajského soudu brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud shora označeným usnesením podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl s tím, že není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť krajský soud se při řešení v dovolání uvedené otázky neodchýlil od jeho judikatury, a dále uložil stěžovatelce zaplatit první vedlejší účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč a rozhodl, že ve vztahu mezi stěžovatelkou a druhou vedlejší účastnicí nemá žádná z nich nárok na náhradu dovolacího řízení.
II.
Stěžovatelčina argumentace
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje na své legitimní očekávání nabytí vlastnického práva založené §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon č. 229/1991 Sb."), a zákonem č. 428/2019 Sb. Má za to, že nebyl naplněn žádný ze zákonných důvodů přechodu majetku na první vedlejší účastnici, neboť příděl Horního lesa, jehož součástí byly i dotčené pozemky, směřoval do společné hospodářské sféry čtyř dosud existujících obcí, a proto v režimu zákona č. 172/1991 Sb. připadal v úvahu pouze vznik rovnodílného spoluvlastnictví v rozsahu jedné čtvrtiny. Byla-li první vedlejší účastnice v roce 2003 zapsána jako výlučný vlastník, šlo ve zbývající části (tj. 3/4) o převod majetku v rozporu s §29 zákona č. 229/1991 Sb. Obecné soudy však dospěly k závěru, že příděl směřoval do výlučné hospodářské sféry jednotlivých obcí tak, že každé z obcí byly přiděleny pozemky v jejím katastrálním území.
6. V návaznosti na to stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy při aplikaci §2a zákona č. 172/1991 Sb. a §29 zákona č. 229/1991 Sb. postupovaly způsobem, kterým bylo zasaženo do jejích základních práv, jak jsou shora uvedena. Nejvyšší soud neprovedl revizi jejího právního hodnocení, když se vyhnul posouzení její námitky vadné interpretace přídělové listiny ze dne 17. 2. 1950 soudy nižších stupňů, které nevzaly v úvahu průběh přídělového řízení a obsah ostatních listin v něm vydaných, z nichž dle jejího názoru vyplývala vůle všech účastníků pojmout příděl jako společný, ani dobovou právní úpravu, konkrétně ustanovení §8 odst. 2 zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy (dále jen "zákon č. 142/1947 Sb."), a §361 a §839 věty druhé Obecného zákoníku občanského. Připouští, že její právní závěry vycházejí z jiného hodnocení důkazů provedených před soudy nižších stupňů, má však s ohledem na právní závěry Ústavního soudu vyslovené v nálezu ze dne 15. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16 (N 45/84 SbNU 527) za to, že když se její argumentací Nejvyšší soud nezabýval, došlo k odepření spravedlnosti.
7. Podle stěžovatelky je závěr obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými důkazy. V této souvislosti poukazuje na prvotní zápis z přídělového jednání u ONV v Boskovicích ze dne 19. 5. 1948, v souladu s nímž byly pozemky tzv. Horního lesa v (první) přídělové listině ze dne 17. 6. 1949 přiděleny nikdy nevzniklému "Lesnímu družstvu obcí Nyklovice, Rovečné, Rovečné a Polom", na zápis o odevzdání lesů přídělcům ze dne 12. 4. 1950, v němž je za přídělce označeno opět lesní družstvo, dopisu Ministerstva zemědělství ze dne 4. 4. 1950, týkající se žádosti o zrušení podmínky, aby obce vytvořily nové lesní družstvo, a o stanovení podmínky, vstupu do lesního družstva v Bystřici nad Pernštejnem, z nichž dle stěžovatelky nevyplývá, že by dotčené obce usilovaly o přidělení do výlučného vlastnictví podle katastrálních území, naopak příděl byl vnímán jako jeden celek.
8. Jde-li o (druhou) přídělovou listinu ze dne 17. 2. 1950, dle stěžovatelky ji lze s ohledem na další důkazy vyložit jako vyjádření vůle směřující k přídělu do společného vlastnictví zúčastněných obcí. Nadto tato listina byla vydána podle §8 odst. 2 zákona č. 142/1947 Sb. a tento zákon příděl do výlučného vlastnictví obcí vůbec nepředpokládal, a proto směřoval do majetkové sféry obcí jako společenství, kdy jejich podíly byly stejné. K tomu dodává, že označení katastrálního území bylo v přídělových dokumentech použito jako obecný identifikátor, nikoliv jako projev vůle "nahradit" posledně uvedené ustanovení, a že i kdyby tato listina netrpěla nejednoznačností, a text "do společného vlastnictví obcí" nebyl zvýrazněn, ale byl celý přeškrtnut (a příděl by tak měl směřovat "do vlastnictví obcí"), nebylo by zřejmé, jaké konkrétní pozemky jsou obcím přidělovány. Přeškrtnutí pasáže "s podíly" není nedostatek, ale záměr, přičemž význam v této listině uvedených pojmů "do společného vlastnictví" a "do vlastnictví" je totožný.
9. Stěžovatelka opakuje, že za této situace mohlo na první vedlejší účastnici přejít vlastnické právo nejvýše jedné čtvrtiny, přičemž tvrdí, že tam, kde příděl směřoval do společné hospodářské sféry více subjektů, mohlo k přechodu do výlučného vlastnictví dojít jen, pokud by byla obec právním nástupcem všech společných přídělců. V této souvislosti se odvolává na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017 sp. zn. 28 Cdo 794/2017 a tvrdí, že zápis první vedlejší účastnice na základě souhlasného prohlášení ze dne 27. 2. 2004 byl "převodem" odporujícím blokačnímu ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a její ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mj.) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
12. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
13. Ústavní stížnost je založena na námitce tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry na jejich základě učiněnými. Konkrétně stěžovatelka vyjadřuje nesouhlas s tím, jak obecné soudy zhodnotily důkaz (druhou) přídělovou listinou ze dne 17. 2. 1950. Z tohoto důkazu ve spojení s důkazy dalšími (viz výše) vyvozuje, že předmětné pozemky mohly na první vedlejší účastnici přejít podle §2a zákona č. 172/1991 Sb. pouze v rozsahu jedné ideální čtvrtiny, přičemž ve zbývající části šlo o "převod" v rozporu se zmíněným blokačním ustanovením; oponuje tak závěru obecných soudů, že příděl směřoval do vlastnictví jednotlivých obcí podle katastrálního území té které obce.
14. Ústavní soud opakovaně upozorňuje na to, že není oprávněn "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, a to ani v případě, že by se s tímto hodnocení neztotožňoval. Případný zásah tohoto soudu do daného rozhodovacího procesu je podmíněn již zmíněným extrémním rozporem mezi provedenými důkazy a skutkovými (a potažmo právními) závěry, který zpravidla bývá způsoben zjevným věcným omylem nebo očividnou logickou chybou.
15. Z napadených rozsudků je patrno, že se obecné soudy podrobně zabývaly důkazy, na které stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje. Své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logického myšlení odůvodnily, přičemž se vypořádaly se stěžovatelčinou argumentací, kterou nyní opakuje v ústavní stížnosti, když poukazuje na vlastní obsah (druhé) přídělové listiny, jakož i listin vzešlých z předchozího přídělového řízení, či argumentuje ustanovením §8 odst. 2 zákona č. 142/1947 Sb., případně právním názorem vyjádřeným v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 794/2017, a předestírá svůj náhled na to, jak měly být tyto důkazy vyhodnoceny. Podstatou ústavní stížnosti tak je polemika se skutkovými závěry obecných soudů, jež nijak nepřesahuje rámec jejich možné věcné nesprávnosti (viz také usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 3410/18 vydané v obdobné věci stejné těžovatelky; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
16. Směřuje-li ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu, stěžovatelka namítá, že by jí nemělo "být k tíži", vychází-li v dovolání z jiných skutkových závěrů. Zde však nejde o to, že by stěžovatelka měla být nějak sankcionována. Postavila-li totiž nesprávnost právního posouzení na jiné skutkové verzi, než která byla ustálena odvolacím soudem, pak uplatnila (zcela logicky) dovolací důvod, který zákon nepřipouští (§241a odst. 1 o. s. ř. a contrario), a dovolací soud tak příslušnou námitkou nebyl oprávněn se meritorně zabývat (a pokud by tak učinil, mělo by to jen akademický význam). V nálezu sp. zn. II. ÚS 1966/16, na který stěžovatelka odkazuje (viz sub 6), šlo o situaci, kdy dovolání bylo odmítnuto jako vadné, a to z toho důvodu, že dovolatelka "nevymezila" důvod dovolání, což však bylo - jak Ústavní soud tehdy shledal - v rozporu s obsahem dovolání.
17. Považuje-li stěžovatelka interpretaci (druhé) přídělové listiny ze dne 17. 2. 1950 za otázku právní a vytýká-li v této souvislosti Nejvyššímu soudu, že se jí nezabýval, toto tvrzení nekoresponduje se skutečností, neboť z napadeného usnesení je patrno, že se Nejvyšší soud touto otázkou zabýval (a předtím v usnesení ze dne 15. 1. 2020 sp. zn. 28 Cdo 4021/2019, jež bylo vydáno ve stěžovatelčině věci) a žádné pochybení soudů nižších stupňů neshledal. K tomu možno dodat, že v některých případech skutečně může rozhraničení mezi skutkovým a právním posouzením věci činit obtíže, nicméně stále platí, že svého práva se lze domáhat "stanoveným postupem", to znamená, že podané dovolání musí obsahovat (mj.) náležitosti stanovené v §241a o. s. ř.; to stejné platí i v případě, že je uplatňována námitka tzv. extrémního rozporu [viz bod 55 stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), kdy předmětem přezkumu v dovolacím řízení může být "postup soudů při zjišťování skutkového stavu" (v podstatě tedy posouzení otázek procesního práva)], nicméně takovýto rozpor v posuzované věci zjištěn Ústavním soudem nebyl (viz výše).
18. Dovolává-li se stěžovatelka svého tzv. legitimního očekávání, Ústavní soud poukazuje na právní závěry vyslovené v nálezu ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. III. ÚS 3397/17, z něhož plyne, že na základě §29 zákona č. 229/1991 Sb. u stěžovatelky žádné legitimní očekávání v tom ohledu, že jí budou vydány konkrétní (tj. předmětné) pozemky, vzniknout nemohlo.
19. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu