ECLI:CZ:US:2020:4.US.1051.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1051/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele P. B., zastoupeného JUDr. Martou Pauerovou, advokátkou, sídlem Václavské náměstí 831/21, Praha 1 - Nové Město, proti části výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. ledna 2020 č. j. 35 Co 393/2019-3747, kterou byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. června 2019 č. j. 0 P 242/2010-3563 ve výrocích I., II. a V., za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Z. L., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá - s tvrzením o porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") - zrušení části výroku v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), kterou byl potvrzen výrok I., II. a V. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 6. 6. 2019 č. j. 0 P 242/2010-3563. Svou ústavní stížnost stěžovatel spojil s návrhem na přednostní projednání ústavní stížnosti podle §39 zákona o Ústavním soudu.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že obvodní soud I. výrokem rozsudku ze dne 6. 6. 2019 č. j. 0 P 242/2010-3563 zamítl návrhy stěžovatele jako otce na nařízení výkonu rozhodnutí (pozn. na realizaci styku s jeho nezletilým synem, kdy jejich vzájemným stykům matka - v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastnice - bránila a brání tak, že se synem manipuluje proti stěžovateli a ten se nechce s otcem vídat), II. výrokem rozhodl, že styk mezi stěžovatelem a synem se počínaje dnem právní moci tohoto rozsudku neupravuje, a V. výrokem uložil stěžovateli povinnost uhradit polovinu znalečného (pozn. znalec zkoumal osobnost matky, nezletilého i stěžovatele). Obvodní soud vzal za jednoznačné, že matka dlouhodobě brání otci ve styku s nezletilým, avšak ani jedna z možností výkonu rozhodnutí není v současné době vhodná. Ze stejných důvodů neupravil styk stěžovatele se synem, neboť syn v současné době není schopen styku s otcem. Náklady na znalečné uložil oběma účastníkům ve výši jedné poloviny.
3. Proti rozsudku obvodního soudu podali oba účastníci odvolání, přičemž stěžovatel napadl výroky I., II. a V. (pozn. vedlejší účastnice napadla IV. výrok o její povinnosti zaplatit polovinu nákladů na znalečné, z hlediska ústavní stížnosti není její odvolání relevantní). Městský soud neshledal odvolání důvodnými, ztotožnil se s odůvodněním rozsudku obvodního soudu a rozsudkem ze dne 28. 1. 2020 č. j. 35 Co 393/2019-3747 ho v napadených výrocích potvrdil.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Podle stěžovatele měly obecné soudy vedlejší účastnici uložit sankce za bránění ve styku s nezletilým v roce 2016. V zájmu nezletilého není ani skutečnost, že dosud nebyl nově upraven styk stěžovatele s nezletilým. Stěžovatel rovněž nepovažuje za spravedlivé, aby hradil polovinu nákladů za znalecký posudek, neboť v průběhu řízení svůj návrh na změnu péče o syna vzal zpět a tím odpadla nutnost vyhotovit znalecký posudek.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
7. Obecné soudy ve svých rozhodnutích i na základě rozboru judikatury Ústavního soudu vysvětlily, že ukládání sankcí rodiči, který brání styku dítěte s druhým rodičem, je účelné jen tehdy, může-li být styk s druhým rodičem skutečně realizován. Tak tomu v nyní posuzované věci není, byť lze dát stěžovateli zapravdu v tom, že převážnou měrou díky matce. V průběhu řízení před obecnými soudy bylo zjištěno, že syn stěžovatele a vedlejší účastnice je v takovém psychickém rozpoložení, že se sebepoškozuje, má sebevražedné úmysly, je osobnostně nezralý a k otci má vybudován negativní vztah (byť jde o převzatý postoj matky, který vzal nezletilý za svůj). Styk stěžovatele se synem tak zatím nemůže probíhat, přičemž stěžovatel v ústavní stížnosti toto zjištění důkladným způsobem nevyvrací, a proto také případné ukládání sankcí za bránění ve styku (a to navíc za bránění ve styku v roce 2016) by představovalo vůči matce jen trest; k tomu výkon rozhodnutí za dané situace by neměl směřovat.
8. Znalecký posudek nechal obvodní soud vypracovat především v zájmu syna stěžovatele, aby posoudil jeho rodinné zázemí v dostatečné šíři, takže je spravedlivé, aby se na něm podílel i stěžovatel, byť nadále stěžovatel netrval na změně péče o syna.
9. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva (svobody) stěžovateli zaručená ústavním pořádkem, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
10. O stěžovatelově návrhu na přednostní projednání ústavní stížnosti Ústavní soud zvláště nerozhodoval, jelikož mu fakticky vyhověl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. května 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu