ECLI:CZ:US:2020:4.US.1072.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1072/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Dukar, s. r. o., sídlem U Plovárny 36/6, Děčín, zastoupené JUDr. Ladislavem Ščurym, advokátem, sídlem Mierová 1725, Čadca, Slovenská republika, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2020 č. j. 51 Co 426/2019-186 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. října 2019 č. j. 20 C 155/2017-175, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soud pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, když tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1, odst. 3 a čl. 37 odst. 2 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") domáhala proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti (jako žalované) zaplacení 11 925,06 Kč (náklady za cestovné k soudu), 161,88 EUR (ušlý zisk), 2 000 EUR (nemajetková újma) a 1 082,16 EUR (náklady právního zastoupení). Obvodní soud usnesením ze dne 13. 11. 2018 č. j. 20 C 155/2017-103 řízení zastavil z důvodu, že stěžovatelka nezaplatila soudní poplatek. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, na základě kterého Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 23. 1. 2019 č. j. 51 Co 19/2019-129 odvoláním napadené rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Proti rozhodnutí městského soudu podala stěžovatelka dovolání a obvodní soud ji usnesením ze dne 16. 4. 2019 č. j. 20 C 155/2017-137 vyzval ke zvolení si zástupce z řad advokátů, jehož prostřednictvím by podala řádné dovolání. Stěžovatelka podáním ze dne 20. 5. 2019 požádala o ustanovení zástupce z řad advokátů s tím, že nemá žádné finanční prostředky ani majetek, aby si právní zastoupení mohla zabezpečit sama.
3. Obvodní soud usnesením ze dne 21. 10. 2019 č. j. 20 C 155/2017-175 návrh stěžovatelky na ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení zamítl.
4. Městský soud k odvolání stěžovatelky usnesením ze dne 29. 1. 2020 č. j. 51 Co 426/2019-186 usnesení obvodního soudu ze dne 21. 10. 2019 č. j. 20 C 155/2017-175 potvrdil.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti předně podrobně popisuje průběh řízení, ve kterém jí nebyl přiznán nárok na osvobození od soudních poplatků. Dále k věci uvádí, že zamítnutím její žádosti o bezplatné právní zastoupení a ustanovení zástupce pro dovolací řízení byla porušena její shora specifikovaná ústavní práva. Má za to, že otázka bezplatného právního zastoupení a ustanovení zástupce pro dovolací řízení v jejím případě dosahuje potřebné ústavněprávní dimenze, jelikož napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k svévolnému výkladu a aplikaci §138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"). Rozhodující soudy své rozhodnutí odůvodnily tím, že nepříznivá finanční situace stěžovatelky vznikla jako důsledek tzv. podnikatelského rizika a vůbec podle stěžovatelky nezkoumaly zákonná kritéria rozhodování podle uvedeného ustanovení - tj. objektivní neschopnost zaplatit soudní poplatek ve stanovené výši a zda nejde o svévolné či zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Stěžovatelka je toho názoru, že obecné soudy sice formálně správně reprodukovaly příslušné právní předpisy a citovaly relevantní judikaturu, ale dospěly k ústavněprávně nepřijatelným závěrům, neboť se svojí argumentací zůstaly pouze v oblasti práva podústavního a ústavní rozměr věci pominuly. Stěžovatelka je přesvědčena, že ve věci došlo k porušení ústavně zakotveného principu rovnosti účastníků řízení. K tomu odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2003 sp. zn. III. ÚS 202/03 (N 134/31 SbNU 193). Zdůraznila, že z důvodu nepříznivé finanční situace a důkazního břemene je v porovnání s druhou stranou sporu značně znevýhodněna. Podle jejího mínění celé původní řízení bylo nespravedlivé a byla také zbavena možnosti domáhat se náhrady škody způsobené jednáním orgánů veřejné moci a domáhat se tak spravedlivého a konečného rozhodnutí v demokratickém právním státě.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
8. Podle článku 36 odst. 1 Listiny má každý právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Toto ustanovení, stejně jako žádné jiné, právo na osvobození od soudního poplatku výslovně nezmiňuje, a proto nepřiznání osvobození od soudního poplatku samo o sobě tudíž jakýkoliv zásah do základního práva na přístup k soudu nezakládá. Osvobození od placení poplatku za řízení před obecnými soudy není obecně zaručeno ani na zákonné úrovni bez splnění dalších podmínek (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2020 sp. zn. II. ÚS 3434/19, veřejně dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde odkazovaná).
9. Podle §30 odst. 1 občanského soudního řádu účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků (§138 občanského soudního řádu), předseda senátu ustanoví na jeho žádost zástupce, je-li to nezbytně třeba k ochraně jeho zájmů. O tom, že může tuto žádost podat, je předseda senátu povinen účastníka poučit. Podle odst. 2 citovaného ustanovení vyžaduje-li to ochrana zájmů účastníka nebo jde-li o ustanovení zástupce pro řízení, v němž je povinné zastoupení advokátem (notářem), ustanoví mu předseda senátu v případě uvedeném v odstavci 1 zástupce z řad advokátů.
10. Podle §138 odst. 1 občanského soudního řádu může předseda senátu přiznat účastníkovi na návrh zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé řízení a má i zpětnou účinnost. Poplatky zaplacené před rozhodnutím o osvobození se však nevracejí.
11. Z uvedeného vyplývá, že obligatorní podmínkou pro ustanovení zástupce podle §30 občanského soudního řádu je skutečnost, že žadatel splňuje předpoklady pro osvobození od soudních poplatků podle §138 občanského soudního řádu.
12. Obvodní soud se v nyní posuzované věci zabýval majetkovými a finančními poměry stěžovatelky a shledal, že stěžovatelka ke svým tvrzením nepředložila žádné relevantní důkazy. Podrobně a srozumitelně vysvětlil, proč má důvodné pochybnosti o pravdivosti údajů tvrzených stěžovatelkou v žádosti o ustanovení zástupce z řad advokátů a proč považuje její tvrzení za nedostatečná a neúplná. Dodal, že jednatel stěžovatelky v řízení vedeném u obvodního soudu pod sp. zn. 10 C 101/2012 uvedl, že stěžovatelka existuje již jen z důvodu vedení soudních jednání, jinak je společnost pro něho nepotřebná, neboť si pro svou činnost založil jinou společnost, a proto stěžovatelka nemá žádné příjmy ani majetek. Obvodní soud proto uzavřel, že nepříznivá situace stěžovatelky vznikla v souvislosti s jejím podnikáním a má v jejím podnikání původ a že na základě učiněných skutkových zjištění nemá za prokázané, že by situace stěžovatelky byla natolik tíživá, že by odůvodňovala postup, při kterém by bylo vyhověno její žádosti o osvobození od soudních poplatků, resp. o ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení. Městský soud se s rozhodnutím obvodního soudu plně ztotožnil a odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2017 sp. zn. 30 Cdo 3115/2017 a ze dne 24. 10. 2018 sp. zn. 30 Cdo 3004/2018, podle kterých jednání, kdy žalobce nevykazuje zisk proto, že svou podnikatelskou činnost převedl na jinou právnickou osobu a existuje již jen za účelem vedení soudních řízení, lze považovat za spekulativní zbavení se majetku za účelem vyhýbání se poplatkové povinnosti, jež brání přiznání nároku na osvobození od soudních poplatků podle §138 občanského soudního řádu.
13. Ústavní soud konstatuje, že rozhodnutí o neustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení bylo odůvodněno obecnými soudy dostatečně. Jak již bylo shora uvedeno, přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků lze pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody, přičemž obecné soudy v předmětné věci přesvědčivě zdůvodnily, na základě jakých skutečností tyto důvody neshledaly. Výsledek posouzení naplnění předpokladů pro ustanovení zástupce z řad advokátů se Ústavnímu soudu jeví v dané situaci jako přiměřený a zhodnocení věci odvolacím soudem nevybočuje z ústavněprávních limitů. Není totiž porušením práva na právní pomoc zakotveného v čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny, zamítne-li soud žádost účastníka řízení o ustanovení zástupce, bylo-li soudem řádně shledáno a odůvodněno, že pro takové ustanovení zástupce nejsou splněny podmínky dané ustanovením §30 odst. 2 občanského soudního řádu [srov. nález ze dne 4. 8. 2006 sp. zn. I. ÚS 684/05 (N 149/42 SbNU 209) a usnesení ze dne 13. 9. 2016 sp. zn. III. ÚS 2098/16].
14. Ústavní soud nespatřuje v postupu a rozhodnutích obecných soudů kvalifikovaný exces či libovůli a nezjistil ani mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah.
15. Ústavní soud proto uzavírá, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. V činnosti jednajících soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
16. S ohledem výše uvedené důvody Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu