ECLI:CZ:US:2020:4.US.1077.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1077/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele L. D., zastoupeného Mgr. Libuší Hrůšovou, advokátkou, sídlem Veverkova 2707/1, Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. ledna 2020 č. j. 61 Co 361/2019-422 a proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 25. července 2019 č. j. 3 P 165/2017-339, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-jih, jako účastníků řízení, a R. D., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno zejména jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny a právo na ochranu otcovství, rodičovství a rodiny podle čl. 32 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadenými rozhodnutími byl nezletilý syn (předškolního věku) stěžovatele a vedlejší účastnice (matky) svěřen do péče matky a stěžovateli byl umožněn široký všednodenní, prázdninový i sváteční styk s nezletilým, přitom matce byla uložena povinnost stěžovatele pravidelně informovat o všech důležitých zdravotních a sociálních aspektech aktuálního života jejich syna.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že v řízení před obecnými soudy usiloval o dosažení rozhodnutí o střídavé péči, kterou podle jeho tvrzení s matkou fakticky realizovali cca po dobu 1,5 roku. Namítá, že obecné soudy neshromáždily veškeré potřebné důkazy a všechna rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu nebyla náležitě odůvodněna, k čemuž formuluje konkrétní výhrady. Připomíná, že obecné soudy založily svá rozhodnutí výlučně na závěrech znaleckého posudku, který považuje za rozporný a vadný, což vedlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal.
6. Ze skutkových zjištění a právních závěrů obecných soudů, jakož výroků jejich rozhodnutí, se podává, že stěžovateli byl soudem stanoven velmi široký styk s tím, že nezletilý u stěžovatele i přespává a stěžovatel jej vyzvedává ze školky a ráno jej do školky doprovází (není tedy ani zdaleka závislý na tom, že by dítě přebíral a vracel matce v jejím bydlišti). Režim vztahu mezi stěžovatelem a nezletilým se tak fakticky podle Ústavního soudu blíží střídavé péči a stěžovatel nic podstatného, co by omezovalo jeho výchovný potenciál k nezletilému, ani netvrdí.
7. Okresní soud na základě znaleckého posudku vyšel z toho, že zejména vzhledem k útlému věku nezletilého je to především matka, kdo s ním na ákladě přirozené mateřské intuice dokáže lépe komunikovat. Lze však připustit, že vzhledem k délce řízení a rychlejšímu psychickému vývoji velmi malých dětí, už tento závěr znalkyně, respektive soudu, nemusí být zcela optimální. Samotné přirozeně se vyvíjející potřeby nezletilého ale nemohou být důvodem ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, když soud vycházel z okolností v určité situaci, které se v mezidobí mohly změnit; stěžovateli nic nebrání v tom, aby navrhl novou úpravu styku obecnému soudu.
8. V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že soudy ani jiné orgány nemohou synovi stěžovatele zajistit šťastné dětství; o to musí usilovat jeho rodiče, tedy stěžovatel a vedlejší účastnice. Proto by stěžovatel měl využívat dobu, kterou může se synem trávit a přitom na něj výchovně působit.
9. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil porušení základních práv (svobod) stěžovateli zaručených ústavním pořádkem, jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. května 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu