ECLI:CZ:US:2020:4.US.1102.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1102/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele D. H., zastoupeného Mgr. Petrem Jindřichovským, advokátem, sídlem Krakovská 1366/25, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. ledna 2020 sp. zn. 3 Tdo 1473/2019, usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 12. dubna 2019 sp. zn. 55 To 298/2018 a rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 10. září 2018 sp. zn. 4 T 28/2018, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Šumperku, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního státního zastupitelství v Šumperku, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod zakotvených v čl. 4 Ústavy, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Okresní soud v Šumperku (dále jen "okresní soud") shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným pokračujícím zločinem krádeže podle §205 odst. 1, odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Za tento trestný čin stěžovatele odsoudil podle §205 odst. 4 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu tří roků. Podle §67 odst. 1 trestního zákoníku a §68 odst. 1, 2, 3, 5 trestního zákoníku stěžovateli uložil peněžitý trest v počtu jedno sto celých denních sazeb ve výši 500 Kč, tj. 50 000 Kč. Podle §69 odst. 1 trestního zákoníku pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, mu uložil náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Podle §229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), okresní soud poškozené odkázal s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvolání stěžovatele proti rozsudku okresního soudu rozhodl Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci napadeným usnesením, jímž ho podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl.
4. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. f) trestního řádu odmítl, neboť je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že jeho jednání nenaplnilo zákonné znaky zločinu krádeže podle §205 odst. 1, odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, a navíc soudy nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe a princip ultimae rationis. Především skutková zjištění okresního soudu vztahující se k přisvojení částky 840 000 Kč nemají podle stěžovatele jednoznačnou oporu ve výsledcích provedeného dokazování a jsou s nimi dokonce v přímém a hrubém rozporu. K tomu stěžovatel uvádí, že finanční částku ve výši 1 200 000 Kč, pocházející z dřívějšího prodeje jeho bytu, nedaroval matce A. Z., ale pouze ji deponoval na jejím účtu z osobních důvodů. Byl proto přesvědčen o oprávněnosti výběru finančních prostředků z bankovního účtu J. Z. Soud svým postupem porušil procesní práva stěžovatele a neaplikoval zásadu presumpce neviny a z ní vyplývající pravidlo in dubio pro reo. Stěžovatel dále poukazuje na to, že soudy při zjišťování výše škody ignorovaly důkaz o úhradě nákladů smutečních obřadů ve výši 20 000 Kč poškozeným a také ustanovení občanského zákoníku o dědickém právu, když dědicem byl i sám stěžovatel. Soudy se rovněž nevypořádaly s existencí dispozičního oprávnění stěžovatele k bankovnímu účtu J. Z. Zejména nezvažovaly, zda s jinou majetkovou hodnotou nakládal v rozporu s účelem, k němuž mu byla dána do dispozice, a to způsobem, který mařil základní účel svěření, ve smyslu vymezení zákonného znaku přisvojení si svěřené jiné majetkové hodnoty podle §206 trestního zákoníku.
6. Závěry Nejvyššího soudu stěžovatel označuje za formalistické, neboť byl-li by obviněn ze spáchání zločinu zpronevěry, přizpůsobil by této právní kvalifikaci svoji obhajobu a kladl by daleko větší důraz na důkazy o dispozičním oprávnění k příslušnému bankovnímu účtu i k pohnutkám svého jednání. Na podporu této své argumentace stěžovatel poukazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2005 sp. zn. IV. ÚS 251/04 (N 34/36 SbNU 379) a ze dne 16. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 2258/14 (N 230/75 SbNU 567) týkající se chybné kvalifikace trestního jednání a zásady nullum crimen sine lege.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
9. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda se soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
10. Ústavní soud zastává stanovisko, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry obecných soudů nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
11. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto se patří odkázat na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.
12. V jednotlivostech, a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze dodat následující závěry.
13. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů rozhodujícími soudy, které jsou v kompetenci nezávislých soudů a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, zasahuje do jejich pravomoci zcela výjimečně, a to při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Uplatňuje-li stěžovatel výtky skutkového původu, Ústavní soud připomíná, že ve své dosavadní judikatuře formuloval celkem tři oblasti, v nichž pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod.
14. První skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Stěžovatel však nenamítá, že právě k takovému pochybení v trestním řízení došlo.
15. Druhou skupinou pochybení soudů v oblasti dokazování jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Ve své ustálené judikatuře [srov. kupř. nález ze dne 24. 2. 2005 sp. zn. IV. ÚS 251/04 (N 34/36 SbNU 379)] Ústavní soud konstantně zastává názor, že zákonem předepsanému postupu nalézání práva (zásadám řádného procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - nevyhoví-li jim - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, popř. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal; jestliže tak obecný soud neučiní nebo učiní nedostatečně, dochází při jeho rozhodování nejen k vadám spočívajícím v porušení obecných procesních předpisů, ale současně soud postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2). Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho neústavnost.
16. Konečně třetí skupinu tzv. kvalifikovaných vad důkazního řízení představují situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování.
17. K posledně uvedeným dvěma kategoriím vad důkazního řízení směřuje stěžovatelova námitka, že soudy své závěry učinily bez adekvátních důkazů o naplnění objektivní stránky trestného činu, jakož i jeho úmyslném zavinění.
18. Ústavní soud připomíná, že je zejména povinen zkoumat, zda bylo řízení jako celek spravedlivé. V posuzovaném případě dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť v postupu soudů neshledal pochybení, jež by byla, byť ve svém souhrnu, způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovateli.
19. Ústavní soud neshledává ústavněprávně relevantní pochybení ve zjištění soudů, že stěžovatel na účet J. Z. nezaslal žádné peníze z prodeje bytu v P. Vedle podrobné analýzy toku finančních prostředků na bankovních účtech stěžovatele (srov. str. 18 rozsudku okresního soudu) poukázaly i na jistý vývoj obhajovacích verzí v průběhu trestního řízení, které jsou ve vzájemném rozporu a nekorespondují s výpověďmi svědků. Lze souhlasit s konstatováním soudů, že s přihlédnutím k nedobrým vztahům v rodině stěžovatele a mezi jeho sourozenci stěžovatel peněžní prostředky z účtu převedl proto, aby v pozůstalosti po zemřelém J. Z. nebyla "nalezena" jakákoli finanční hotovost, a byli tak z dědictví fakticky vyloučeni dědicové J. Z. Soudům lze přisvědčit i co do určení výše škody, neboť inkriminovaného jednání se stěžovatel dopustil ještě za života J. Z. i své matky, tedy v období, kdy dědické řízení neprobíhalo.
20. Nejvyšší soud se zabýval stěžovatelovou argumentací týkající se nesprávné právní kvalifikace činu, pro který byl odsouzen. Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatel byl určitým způsobem oprávněn nakládat s peněžními prostředky na předmětném účtu. Nešlo přitom o peněžní prostředky náležející stěžovateli a stěžovatel nebyl oprávněn užít je pro vlastní potřebu. Vzhledem k tomu, že i na peněžní prostředky na účtu je třeba podle §134 odst. 1 trestního zákoníku vztáhnout ustanovení o věcech, je možno i peněžní prostředky vložené na účet zpronevěřit. Za svěření cizí věci ve smyslu skutkové podstaty trestného činu zpronevěry lze považovat i zřízení dispozičního práva k bankovnímu účtu. Protože podle rozhodných skutkových zjištění si stěžovatel přisvojil cizí peněžní prostředky uložené na bankovním účtu, ke kterému měl dispoziční oprávnění, a způsobil tak na majetku J. Z. značnou škodu, lze za odpovídající právní kvalifikaci činu považovat zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku, nikoliv zločin krádeže podle §205 odst. 1, odst. 4 písm. c) trestního zákoníku. V tomto ohledu lze podle Nejvyššího soudu přisvědčit argumentaci stěžovatele, že stávající právní kvalifikace činu není příhodná, nicméně vzhledem k tomu, že v případě posouzení projednávaného skutku jako zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku by byl stěžovatel ohrožen stejnou trestní sazbou jako v případě zločinu krádeže podle §205 odst. 1, odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, nemohlo by projednání dovolání zásadně ovlivnit jeho postavení.
21. Stěžovatel se proti těmto závěrům Nejvyššího soudu vymezuje námitkou, že odlišné právní kvalifikaci nemohl zavčas přizpůsobit svoji obhajobu. Stěžovatel však v ústavní stížnosti neupřesnil, jakou skutkovou a právní argumentaci by uplatnil, přičemž je zřejmé, že setrvává na své procesní obraně, kterou soudy ústavněprávně konformním způsobem vyvrátily. Stěžovatel neoponuje ani závěru Nejvyššího soudu, podle kterého by odlišná právní kvalifikace nemohla mít vliv na výši uloženého trestu. Z uvedených důvodů Ústavní soud neshledává ani rozpor uvedených závěrů Nejvyššího soudu se stěžovatelem vzpomínanou judikaturou.
22. Jak bylo konstatováno, uvedený důkazní rozsah, jakož i provedené hodnocení důkazů považuje Ústavní soud za přijatelné. Není tedy jakéhokoli podkladu ani pro závěr, že soudy nedostály principu presumpce neviny a z něj plynoucímu pravidlu in dubio pro reo či nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe; ve vztahu k této zásadě lze uvést, že z popsaných okolností je zřejmé, že jednání stěžovatele nijak nevybočuje z běžných případů trestných činů, pro které byl odsouzen, a rozhodně nejde o případ, který by byl výjimečný svou nízkou společenskou škodlivostí a svým charakterem natolik atypický, že jej zákonodárce nemohl předpokládat.
23. Stěžovatel do petitu ústavní stížnosti zahrnul i návrh na zrušení usnesení Nejvyššího soudu, avšak důvody, proč je pokládá za neústavní, s výjimkou výše vypořádaných neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Ústavní soud dovodil, že skutková zjištění obecných soudů jsou z ústavněprávních hledisek udržitelná, proto není jakéhokoli podkladu pro kritiku usnesení Nejvyššího soudu, který dospěl k závěrům obdobným. Jak již bylo předznačeno, jeho kvalifikace dovolání podle §265i odst. 1 písm. f) trestního řádu z ústavněprávních hledisek obstojí.
24. Na základě výše konstatovaného a jeho shrnutím Ústavní soud uzavírá, že shora předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a použití práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
25. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu