ECLI:CZ:US:2020:4.US.1117.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1117/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Pánka, zastoupeného JUDr. Janem Růžkem, advokátem, sídlem Poděbradova 751, Louny, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2020 č. j. 33 Cdo 433/2020-177 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. září 2019 č. j. 10 Co 237/2018-149, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Bc. Kamily Benešové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny.
2. Z vyžádaného soudního spisu vedeného Okresním soudem v Lounech (dále jen "okresní soud") se podává, že okresní soud rozsudkem ze dne 26. 3. 2018 č. j. 5 C 155/2017-96 stěžovateli (jako žalovanému) uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici (jako žalobkyni) z titulu zápůjčky částku 300 200 Kč s příslušenstvím (výrok I), co do částky 300 Kč s příslušenstvím bylo řízení podle §96 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") zastaveno (výrok II) a stěžovateli bylo uloženo zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 97 874,48 Kč (výrok III).
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu v napadených výrocích I a III potvrdil s tím, že jinak zůstává nezměněn, a uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 25 120 Kč.
4. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl z důvodu, že neobsahovalo zákonné náležitosti (§241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř.), neboť stěžovatel sice ohlásil přípustnost dovolání, protože se odvolací soud odchýlil od dosavadní ustálené rozhodovací praxe, nekonkretizoval však, od jakého řešení konkrétní právní otázky se jeho rozhodnutí odchyluje, a namítá-li vady řízení, k nim lze přihlédnout jen za předpokladu, že by dovolání bylo přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.); současně uložil stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení 11 906,40 Kč.
II.
Stěžovatelova argumentace
5. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že proti rozsudku okresního soudu podal odvolání z důvodu nepřezkoumatelnosti a z důvodu zásadního rozporu mezi výsledky dokazování a skutkovými závěry. Krajský soud sice uznal určitou nepřehlednost napadeného rozsudku, nicméně shledal, že přesto vyhovuje nárokům kladeným na soudní rozhodnutí (§157 odst. 2 o. s. ř.), a s jeho argumentací judikáty se nevypořádal. Proti tomuto rozhodnutí podal dovolání, v němž tvrdil, že je přípustné podle §237 o. s. ř., a současně vymezil dovolací důvod tak, že se toto rozhodnutí odchyluje od ustálené judikatury a je nepřezkoumatelné z důvodu opomenutých důkazů, citoval judikaturu, od níž se odchyluje, a poukázal na konkrétní důkazy, které považoval za pominuté, a v souvislosti s tím na judikaturu, od níž se rozhodnutí krajského soudu odchyluje.
6. Nejvyššímu soudu stěžovatel v návaznosti na to vytýká, že posoudil podané dovolání v podstatné části v rozporu s jeho obsahem, takže lze odůvodnění jeho usnesení označit za nepravdivé a je samotné pak za rozporné s kautelou spravedlivého (sc. řádného) procesu, a to ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2019 sp. zn. I. ÚS 3712/18 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Je přesvědčen, že z obsahu dovolání vyplývá jeho přípustnost, když v něm tvrdil, že se napadený rozsudek krajského soudu odchýlil od ustálené judikatury v oblasti nesprávnosti právního posouzení ve vztahu k nepřezkoumatelnosti rozsudku, a to jednak s ohledem na nároky kladené §157 o. s. ř., jednak s ohledem na opomenuté důkazy. Vymezen byl také důvod dovolání i to, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. V obou případech jde "o limity rozsudku", a nemůže obstát argumentace Nejvyššího soudu, že k procesním vadám soud přihlédne pouze tehdy, mohly-li mít vliv na rozsudečný výrok. V této souvislosti stěžovatel poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2018 sp. zn. III. ÚS 4045/16. A měl-li Nejvyšší soud za to, že jsou vady dovolání dány, měl k němu přistoupit v duchu nálezu ze dne 31. 3. 2010 sp. zn. II. ÚS 855/08
(N 71/56 SbNU 811).
7. Dále stěžovatel namítá, že když se Nejvyšší soud nezabýval přípustností dovolání, odepřel mu tím přístup k dovolacímu soudu a ve svém důsledku i k Ústavnímu soudu, protože ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu nemůže být přípustná. Odmítnutí dovolání v situaci, kdy současně měla být posouzena jeho přípustnost, zároveň znamená porušení práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, neboť o odmítnutí rozhodl pouze předseda senátu (§243f odst. 2 o. s. ř.).
8. Stěžovatel se rovněž dovolává principu právní jistoty (stability), kdy mu jako právně jednající osobě svědčí dobrá víra, že dříve přijatá soudní rozhodnutí nejvyšších soudů budou respektována. Odchýlení se od dřívější judikatury proto musí být řádně odůvodněno, což se nestalo, když v dané věci byla dle stěžovatele prokazatelně porušena zásada volného hodnocení důkazů a zásada vypořádat se se všemi provedenými důkazy, případně důvod, pro který byl důkazní návrh zamítnut. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2009 sp. zn. 32 Cdo 37501/2009 a ze dne 16. 9. 2009 sp. zn. 30 Cdo 3947/2007, ze dne 26. 4. 2012 sp. zn. 25 Cdo 2912/2010, týkající se tzv. souhrnných zjištění a opomenutých důkazů, jakož i na nález Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 1836/13 (N 24/72 SbNU 275) a usnesení ze dne 7. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 1683/13, týkající se odůvodnění soudních rozhodnutí s tím, že očekával soudní rozhodnutí, která nebudou závěrům plynoucím z výše uvedených judikátů odporovat. Nápravu však dle jeho názoru nezjednal ani odvolací ani dovolací soud.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost, směřuje-li proti usnesení Nejvyššího soudu, byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo toto rozhodnutí vydáno. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. proti tomuto rozhodnutí žádný takový prostředek k dispozici neměl.
IV.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
12. Napadené usnesení Nejvyššího soudu je postaveno na tom, že stěžovatel sice v dovolání uvedl jeden z předpokladů přípustnosti, tedy že se krajský soud měl svým rozsudkem odchýlit od ustálené rozhodovací praxe, nespecifikoval však, od jaké konkrétní otázky hmotného či procesního práva se měl odchýlit; v důsledku toho jsou namítány "toliko" vady řízení, jimiž se dovolací soud může zabývat pouze za předpokladu, že by dovolání bylo přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.). Tato podmínka však splněna nebyla.
13. Jak patrno z dovolání, stěžovatel v něm pouze namítl, že krajský soud se nevypořádal s jeho argumentací konkrétní judikaturou, následně citoval z judikatury Ústavního soudu týkající se povinnosti vypořádat se s argumentací účastníků řízení, vyjádřil nesouhlas se závěrem krajského soudu, že rozsudek okresního soudu je přes určité nedostatky přezkoumatelný, přičemž měl za to, že tomu tak není kvůli opomenutým důkazům (smlouvou o zápůjčce, výpovědí svědkyně Mgr. Kolaříkové). Upozornil na judikát Nejvyššího soudu o zákazu tzv. souhrnného zjištění s tím, že takový případ měl nastat v nyní posuzované věci, přičemž argumentoval, že okresní soud tyto důkazy provedl, provedl však i další důkazy, které jim odporovaly, a následně uvedené důkazy nehodnotil samostatně ani s těmito dalšími důkazy. Poté uzavřel, že o tom, že se dovoláním napadený rozsudek odchyluje od ustálené judikatury, nejsou pochybnosti, zvláště ve vztahu k opomenutým důkazům.
14. Úvodem je třeba připomenout zejména bod 55 shora (sub 10) uvedeného stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, v němž Ústavní soud upozornil, že podstatou přezkumu nebývá přehodnocování skutkového stavu, nýbrž kontrola postupu soudů při procesu jeho zjišťování, kdy otázka, zda soudy při zjišťování skutkového stavu respektovaly procesní zásady, je již otázkou právní (otázkou procesního práva), a jako taková může být prezentována i Nejvyššímu soudu v dovolání, to ovšem s náležitostmi uvedenými v §241a odst. 2 a §237 o. s. ř.
15. S ohledem na obsah dovolání, jak byl výše prezentován, není Ústavnímu soudu, a to ani ve světle ústavní stížnosti zřejmé, jaká otázka hmotného či procesního práva ve smyslu §237 o. s. ř. (v souvislosti s níž by byl vymezen důvod dovolání tak, aby odpovídal požadavkům plynoucím z §241a odst. 3 o. s. ř.) měla být Nejvyššímu soudu k posouzení (z hlediska přípustnosti dovolání), příp. k meritornímu řešení vlastně předložena. Stěžovatel žádnou právní otázku v dovolání výslovně neformuloval, a nelze ji ani s vynaložením určitého interpretačního úsilí, jde-li o obsah podaného dovolání, vyvodit.
16. Stěžovatel v dovolání namítl, že se krajský soud nevypořádal s jeho argumentací judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu. S ohledem na obsah odvolání lze usuzovat, že stěžovatel mínil judikaturu, která se týká nepřezkoumatelnosti soudních rozhodnutí. Krajský soud se přitom otázkou "přezkoumatelnosti" rozsudku okresního soudu podrobně zabýval, danou námitku odmítl s tím, že tento rozsudek tvrzenou vadou netrpí. Současně se zabýval námitkou nesprávného hodnocení důkazů soudem prvního stupně, načež se ztotožnil s jeho skutkovými závěry a dostatečně zdůvodnil proč (a stejně tak zdůvodnil i to, proč odmítl stěžovatelovu skutkovou verzi). Z odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů je také patrno, jak provedené, údajně opomenuté důkazy (výslechem Mgr. Kolaříkové, smlouvou o zápůjčce) tyto soudy zhodnotily.
17. Nezbývá proto než uzavřít, že stěžovatel, namítaje procesní pochybení v podobě tzv. nepřezkoumatelnosti soudních rozhodnutí či opomenutých důkazů, ve své podstatě vyjadřuje nesouhlas s tím, jak soudy nižších stupňů zhodnotily provedené důkazy. Při posuzování předpokladů podaného dovolání Nejvyšší soud postupoval nikoliv zjevně nepřiměřeně, resp. svévolně, a tudíž jehož závěr, že stěžovatel takto uplatnil "toliko" vady řízení, jimiž se s ohledem na §242 odst. 3 o. s. ř. nemohl zabývat, z ústavněprávních mezí nijak nevybočuje. Vzhledem k tomu nebylo možné ani přisvědčit stěžovatelově námitce, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení práva na zákonného soudce, když jím podané dovolání odmítl "jen" předseda senátu.
18. Domáhá-li se stěžovatel zrušení rozhodnutí krajského soudu, pak (řádně) nevyčerpal všechny procesní prostředky, které měl k ochraně svých práv k dispozici, když podal vadné dovolání; proto je ústavní stížnost v této části podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná a přezkum napadeného rozsudku krajského soudu nelze provést [viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 a souhrnně pak stanovisko ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)].
19. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 1 písm. e) jako návrh nepřípustný a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. června 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu