ECLI:CZ:US:2020:4.US.112.20.1
sp. zn. IV. ÚS 112/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti M. D., zastoupeného Mgr. Michalem Vogelem, advokátem sídlem Sokolovské nám. 312/1, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2019 č. j. 7 Tdo 1205/2019-507, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 19. března 2019 č. j. 55 To 367/2018-480 a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 23. července 2018 č. j. 6 T 267/2014-404, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního státního zastupitelství v Liberci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byly porušeny jeho základní práva a svobody zaručené v čl. 13 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel byl ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresní soud") uznán vinným trestným činem porušování služebních povinností podle §288a odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"). Soud upustil od uložení souhrnného trestu k trestům uloženým již dříve rozsudkem okresního soudu ze dne 4. 10. 2011 č. j. 6 T 144/2011-145, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem -pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") ze dne 31. 1. 2013 č. j. 55 To 16/2012-982. Stěžovatel byl dále zproštěn obžaloby pro skutek, ve kterém byl spatřován trestný čin přijímání úplatku podle §160 odst. 2, odst. 3 písm. b) trestního zákona.
3. Krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zrušil rozsudek okresního soudu v odsuzující části, upřesnil skutkovou větu a znovu uznal stěžovatele vinným shodným trestným činem a též shodně upustil od uložení souhrnného trestu.
4. Trestná činnost stěžovatele měla dle krajského soudu spočívat v tom, že jako ředitel Okresního ředitelství Policie České republiky v Liberci nařídil vedoucímu ekonomického oddělení a dalším občanským zaměstnancům Policie České republiky, buď přímo, nebo prostřednictvím vedoucího ekonomického oddělení v nejméně čtyřech případech odvoz stavebního materiálu služebními vozidly do místa jeho trvalého bydliště v jejich pracovní době, dále nařídil pracovníkům údržby ekonomického oddělení v jejich pracovní době, aby provedli stavební práce v domě stěžovatele, za využití služebního motorového vozidla a následně jim přikázal pro případ, že by se někdo na tuto činnost vyptával, ať sdělí, že ji prováděli ve svém osobním volnu, přikázal konkrétnímu zaměstnanci, aby mu v pracovní době položil v podkroví domu v místě jeho trvalého bydliště linoleum, nařídil pracovníkům údržby ekonomického oddělení v jejich pracovní době, aby služebním vozidlem převezli automatickou pračku z prodejny do místa bydliště sestry stěžovatele, včetně montáže pračky a odvozu staré pračky.
5. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele ústavní stížností napadeným usnesením jako zjevně neopodstatněné.
II. Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jeho ústavních práv zaručených v čl. 13 a 36 odst. 1, 3 Listiny. Stěžovatel namítá zneužití odposlechů, neboť byly nasazeny pro jinou trestnou činnost, než za kterou byl stěžovatel nakonec odsouzen. Připomíná, že realizované odposlechy byly Nejvyšším soudem v jeho věci prohlášeny za nezákonné. Orgány činné v trestním řízení z nich tak neměly jakkoli vycházet.
7. Soudy se dále dle stěžovatele dostatečně nezabývaly námitkou nenaplnění skutkové podstaty trestného činu porušování služebních povinností. Stěžovatel zpochybňuje naplnění znaku podřízenosti a připomíná, že z titulu své funkce nemohl nařídit konkrétním zmiňovaným osobám, aby pro něj vykonávaly v rozsudcích specifikované služby.
8. Stěžovatel dále namítá, že soudy ve výrokové části rozhodnutí uvádějí nekonkrétní údaje a rozporuje konkrétní jízdy jednotlivými vozidly Policie České republiky, které měly být prováděny v jeho prospěch, stejně tak uvádí, že sporné jízdy, kterou jsou kladeny k jeho tíži, nejsou evidovány v knize jízd. Kromě subjektivních výpovědí některých svědků neexistuje podle stěžovatele důkaz, který by takové cesty v roce 2008 potvrdil.
9. Podle stěžovatele soudy svá rozhodnutí dostatečně neodůvodnily, nevypořádaly se s jeho námitkami v míře odpovídající jejich závažnosti.
10. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 23. 6. 2020 poukazuje stěžovatel na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020 sp. zn. 4 Pzo 9/2019 týkající se nemožnosti nařizovat odposlechy bez toho, že by měly orgány činné v trestním řízení určitou indicii o trestné činnosti, kvůli níž je odposlech nařízen, s tím, že závěry usnesení se taktéž vztahují na případ stěžovatele.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud připomíná, že při přezkumu rozhodnutí soudů v trestních věcech není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy. Podle čl. 90 Ústavy jen trestní soud je oprávněn rozhodovat o otázce viny a trestu. Provedené důkazy soud hodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Soud je podle ustanovení §2 odst. 5 a 6 a §125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tuto povinnost dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval, tedy opětovně hodnotil důkazy a přehodnocoval závěry obecných soudů, až na níže uvedené specifické výjimky mající ústavněprávní relevanci. Půjde o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 11. 11. 2003 sp. zn. II. ÚS 182/02 (N 130/31 SbNU 165)].
13. Ústavní soud dále vychází z toho, že extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, přičemž extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení ze dne 22. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 1196/13, všechna rozhodnutí dostupná na nalus.usoud.cz). Za případ extrémního nesouladu nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním §2 odst. 6 trestního řádu ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu obžalovaného, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
14. Jde-li o námitku stěžovatele týkající se nenaplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu porušování služebních povinností, podrobně se touto námitkou zabývaly soudy všech stupňů, včetně dovolacího (s. 4 napadeného rozhodnutí), a proti jejich závěrům nelze mít jakékoli výhrady.
15. Stejně tak nelze přisvědčit stěžovateli, že by došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, pokud rozporuje některá skutková zjištění soudů, resp. tvrdí "obecnost údajů" ve výrokové části rozhodnutí. Z rozhodnutí jasně plyne, které skutečnosti jsou stěžovateli kladeny za vinu, který trestný čin je v nich spatřován, přičemž jednotlivé důkazy jsou podrobně rekapitulovány, hodnoceny a vzájemně konfrontovány.
16. Jde-li o námitku použití nezákonných důkazů, resp. tvrzené porušení čl. 13 Listiny (ochrana důvěrnosti komunikace) v souvislosti s realizací odposlechů, ze spisu se podává, že Nejvyšší soud v usnesení č. j. 4 Pzo 14/2016-21 rozhodl, že jak příkazem k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vydaným okresním soudem dne 25. 8. 2008 sp. zn. 10 Nt 2801/2008, tak jeho prodloužením ze dne 24. 11. 2008 sp. zn. D1/2008 byl porušen zákon v neprospěch stěžovatele. Z následného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1217/2016-48 pak plyne, že "nezákonný odposlech a záznam telekomunikačního provozu nemohl být použit jako důkaz, na němž soudy vybudovaly skutková zjištění představující podklad výroku o vině (stěžovatele) trestným činem přijímání úplatku podle §160 odst. 2, 3 písm. b) trestního zákona". V nyní posuzované věci tak byl stěžovatel zproštěn obžaloby z přijímání úplatků právě proto, že soudy důkaz odposlechem jakožto důkaz nezákonný neprovedly a jinými důkazy nebylo možno vinu stěžovatel prokázat. Naopak odsuzující výrok o vině ve vztahu k trestnému činu porušování služebních povinností podle §288a odst. 2 trestního zákona soudy nezaložily na obsahu odposlechů, ale na výpovědi řady svědků, neboť důkaz odposlechem soud nepřipustil. Snaha stěžovatele vyloučit i tyto důkazy jako nezákonné je založena na extenzivní aplikaci doktríny "ovoce z otráveného stromu", která však není v této podobě Ústavním soudem uplatňována a akceptována (srov. např. nález ze dne 21. 5. 20 sp. zn. III. ÚS 761/14 (N 103/73 SbNU 659), nález ze dne 7. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 587/14 (N 85/73 SbNU 445). Jak plyne z napadených rozhodnutí, i při nepřipuštění odposlechů existoval dostatečný podklad pro závěr o vině stěžovatele založený na jiných důkazech, zejména výpovědích svědků.
17. Není zde tak ani rozpor se stěžovatelem odkazovým usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Pzo 9/2019, v němž se Nejvyšší soud vyjadřuje k nezákonnosti odposlechů získaných bez předchozích indicií o trestné činnosti, neboť všechny odposlechy byly v řízení ve věci stěžovatele jako důkazy vyloučeny a rozhodnutí o vině na nich není postaveno.
18. Po přezkoumání napadených rozhodnutí nemůže Ústavní soud stěžovateli přisvědčit, že by k jakémukoli extrémnímu excesu při realizaci důkazního procesu došlo. Obhajoba stěžovatele, kterou zčásti opakuje v ústavní stížnosti, byla vyvrácena výpověďmi řady svědků, přičemž i s dílčími rozpory mezi svědeckými výpověďmi se soudy dostatečně vypořádaly. Stěžovateli nelze tudíž přisvědčit ani v tom, že by napadená rozhodnutí trpěla vadou nepřezkoumatelnosti, resp. nedostatečného odůvodnění.
19. Ústavní soud uzavírá, že po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí, nemůže přisvědčit stěžovateli, že by napadená rozhodnutí porušila jeho ústavně zaručená práva.
20. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. září 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu