ECLI:CZ:US:2020:4.US.1127.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1127/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky Základní škola a mateřská škola Sázava, sídlem nám. Voskovce a Wericha 290, Sázava, zastoupené JUDr. Janem Podhorským, advokátem, sídlem Masarykovo náměstí 102, Benešov, proti výroku usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. března 2020 č. j. 9 To 47/2020-717 o zamítnutí stěžovatelčina odvolání a výroku rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 28. listopadu 2019 č. j. 10 T 59/2019-664 o odkázání stěžovatelky s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Benešově, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Benešově, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí ve výše konkretizovaném rozsahu, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 Ústavy a čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Okresní soud v Benešově (dále jen "okresní soud") shora uvedeným rozsudkem uznal obviněného V. B. (dále jen "obviněný") vinným zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a odsoudil jej podle §205 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, který podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let, podle §82 odst. 2 tr. zákoníku obviněnému uložil, aby podle svých sil ve zkušební době nahradil škodu způsobenou trestným činem. Podle §71 odst. 1 tr. zákoníku jej dále odsoudil k trestu propadnutí náhradní hodnoty, a to konkretizovaných peněžních částek. Podle §229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), odkázal stěžovatelku s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti rozsudku okresního soudu podali obviněný a stěžovatelka odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") ústavní stížností rovněž napadeným usnesením tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné a odvolání stěžovatelky podle §253 odst. 1 tr. řádu zamítl coby podané osobou, které toto právo zřejmě nepřísluší.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že soudy založily svá rozhodnutí na předpokladu, podle kterého získala "samostatnou" právní subjektivitu teprve v roce 2003; za předcházející období mělo škodu uplatňovat město Sázava. Podle soudů přitom není jisté, jakou část škody obviněný způsobil na úkor stěžovatelky. Okresní soud uvedl, že o datu nabytí právní subjektivity stěžovatelkou přetrvávají pochybnosti, ačkoli na jiném místě odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že jde o rok 2003. Předmětnou informaci si mohl okresní soud ověřit dalšími důkazními prostředky. Z Dodatku č. 01 Znaleckého posudku vyhotoveného znalcem Ing. Martinem Škopkem vyplývá, že škoda způsobená odběrem vody v období roků 2001 až 2018 činila celkem 582 630,02 Kč. Odtud lze dovodit, že škoda vznikla v období, kdy stěžovatelka prokazatelně měla právní subjektivitu (tj. ode dne 1. 1. 2003) do dne 3. 5. 2018 (kdy došlo k ukončení neoprávněného odběru vody) činila částku 525 151,27 Kč, přičemž dále jí měla být přiznána částka 14 036 Kč coby náhrada nákladů spojených s odhalením neoprávněného odběru.
5. Podle stěžovatelky krajský soud její odvolání zamítl na základě nesprávné úvahy, neboť ji zaměnil s právnickou osobou "Základní škola a mateřská škola Sázava, příspěvková organizace, se sídlem Sázava 80, PSČ 592 11, IČ: 75023865". Krajský soud tudíž pochybil, nezabýval-li se věcně jejím odvoláním. Stěžovatelka připomíná, že krajský soud současně ponechal nezměněný rozsudek napadený odvoláním, v jehož výrokové části okresní soud konstatoval, že obviněný jí způsobil škodu ve výši 582 630 Kč. Stěžovatelka zdůrazňuje, že vzhledem k těmto závěrům soudů bude nucena podat občanskoprávní žalobu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená (ve výše konkretizovaném rozsahu) ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná [srov. níže předestřený výklad k nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2015 sp. zn. I. ÚS 1587/15 (N 214/79 SbNU 443), bod 17., neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
8. Přes odkazovaná ustanovení Ústavy a Listiny je však zřejmé, že stěžovatelka od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že na základě její ústavní stížnosti podrobí závěry obecných soudů instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo konstatováno, Ústavnímu soudu nepřísluší.
9. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se soudy ve věci stěžovatelky dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jejího právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny.
10. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
11. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženy nejsou.
12. V jednotlivostech, a stěžovatelce již jen na vysvětlenou, lze dodat následující závěry.
13. V prvé řadě se Ústavní soud musí vyjádřit k tomu, že stěžovatelka má možnost se v ochraně svých nároků, ohledně nichž nebyla úspěšná v adhezním řízení, obrátit na civilní soudy v občanském soudním řízení sporném. Tato okolnost však a priori neznamená nepřípustnost ústavní stížnosti. Dle novější judikatury může totiž Ústavní soud výjimečně konstatovat porušení základních práv či svobod jednotlivce i již přímo výrokem trestního soudu o nároku poškozeného (srov. odkazovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1587/15, bod 17.). Ústavní soud z tohoto důvodu nemohl odmítnout ústavní stížnost pro nepřípustnost, což dal najevo výše, nýbrž musel posoudit, zda námitky vznesené stěžovatelkou jsou alespoň potenciálně způsobilé odůvodnit závěr o porušení některého základního práva či svobody již v trestním řízení. Dospěl ovšem k závěru, že tomu tak není.
14. Stěžovatelka odvíjí své závěry o porušení základních práv a svobod od předpokladu, že požadovaná náhrada jí v rámci adhezního řízení byla zcela odepřena. Byť na podporu závěru o tomto porušení stěžovatelka snáší celou řadu argumentů, takto vymezené porušení nepatří, aniž by Ústavní soud předjímal, zda k tomuto porušení došlo či nikoliv, potenciálně mezi taková, u nichž je nutno bezvýhradně trvat na tom, aby byla napravena již v dalším průběhu trestního řízení, a u nichž tedy není možné požadovat, aby se k jejich nápravě stěžovatelka uchýlila do řízení ve věcech občanskoprávních. Stěžovatelka spatřuje v napadených rozhodnutích porušení zejména svého práva na ochranu vlastnictví a práva na soudní ochranu. Přestože argumentuje ve prospěch závěru, že uplatnění předmětných majetkových nároků v řízení ve věcech občanskoprávních by nebylo nutné za podmínky ústavněprávně konformní rozhodovací činnosti trestních soudů v předmětné věci, patří se konstatovat, že sobě nepříznivý výsledek stěžovatelka nepředjímá.
15. Nenamítá tudíž relevantně, že obecné soudy zasáhly do jejího základního práva nebo svobody ještě jiným způsobem, nezhojitelným ani potenciálně pozdějším přiznáním peněžní částky v občanském soudním řízení.
16. Tím se liší nyní posuzovaná věc od nálezu sp. zn. I. ÚS 1587/15, v němž Ústavní soud přistoupil k vydání vyhovujícího nálezu zejména proto, že trestní soud v odůvodnění svého rozhodnutí vyjádřil své přesvědčení, že jeden ze stěžovatelů se podílel na dopravní nehodě, při níž doznaly dosti závažné újmy na zdraví děti tohoto stěžovatele, v rozsahu 50 % (srov. body 23. a 24. tohoto nálezu). Porušení práva stěžovatele na soukromý a rodinný život dle čl. 10 odst. 2 Listiny tak v odkazovaném případě Ústavní soud shledal nikoliv v samotném faktu nepřiznání části nároku, neboť v tomto rozsahu bylo možno dosáhnout nápravy jeho uplatněním v řízení ve věcech občanskoprávních, nýbrž právě v tomto závěru soudu, nadto podle Ústavního soudu nedostatečně odůvodněného, který měl již sám o sobě citelný dopad do rodinného života stěžovatele, který tak byl orgánem veřejné moci de facto označen za původce újmy na zdraví svých dětí ve stejném rozsahu jako pachatel. Stěžovatelka v nyní posuzované věci, jak uvedeno výše, naproti tomu jediné porušení svých základních práv shledává v nepřiznání náhrady škody v adhezním řízení.
17. Ústavní soud podotýká, že tímto přístupem jsou poškození svým způsobem zvýhodněni oproti hypotetické situaci, v níž by o identickém nároku shodným způsobem rozhodl soud v občanskoprávním řízení. Pakliže by totiž v občanském soudním řízení dospěl soud k názoru o tom, že uplatněné nároky na náhradu škody (a nemajetkové újmy) jsou důvodné toliko zčásti, tedy z identického důvodu, z jakého v adhezním řízení nalézací soud nároky stěžovatele nepřiznal v plné výši (popř. nepřiznal je vůbec), ve zbytku by jej zamítl se založením překážky věci rozsouzené. V adhezním řízení je - oproti tomu - mohl trestní soud toliko se zbytkem nároku odkázat na řízení ve věcech občanskoprávních, a proto v tomto rozsahu nebyl předmět řízení, resp. předmět nároku, rozhodnutím soudu dosud vyčerpán. Stěžovatel má tedy novou příležitost přesvědčit o důvodnosti svého nároku znovu civilní soud. Většinu (tvrzených) pochybení v adhezním řízení lze tudíž následně napravit právě v řízení občanskoprávním (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2015 sp. zn. II. ÚS 165/15). Trestní soud nemůže, ani částečně, řádně uplatněný nárok poškozených zamítnout. V tomto ohledu tedy nejde o věc rozsouzenou (res iudicata), ale nároku na náhradu škody (a nemajetkové újmy) se poškozený nadále může domáhat v řízení občanskoprávním, na které je odkazován.
18. Stěžovatelka nepolemizuje se skutkovými závěry, k nimž dospěly obecné soudy o inkriminovaném jednání obviněného, a ani s jimi přijatou navazující trestněprávní kvalifikací. Neargumentuje tudíž ve prospěch úsudku, že trestní řízení soudy zatížily v daných ohledech vadou spočívající v extrémním nesouladu zjištěného skutkového stavu a provedeného dokazování. V této souvislosti Ústavní soud opět připomíná, že rámec, ve kterém (obecné) soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, a obecné podmínky ingerence Ústavního soudu do jejich rozhodování formuloval již v nálezu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), v němž vyložil, že k posouzení a přehodnocení důkazního řízení před soudem může přikročit pouze v případech extrémního nesouladu právních závěrů soudu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními, či v případě, kdy právní závěry soudu v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí ze skutkových zjištění nevyplývají. K takové situaci však v posuzované věci nedošlo.
19. Dlužno dodat, že soud v případném občanském soudním řízení nebude vázán odůvodněním rozhodnutí soudů vydaných v trestním řízení [srov. §135 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, resp. nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 1424/09 (N 49/64 SbNU 607)]; výsledek řízení však Ústavní soud v této chvíli není povolán jakkoliv předjímat, a tedy není ani povolán vyjádřit se blíže ke stěžovatelčiným námitkám k výši škody a záměně dvou právnických osob, které se měl dopustit krajský soud.
20. Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých soudem uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudu v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
21. Stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. května 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu