ECLI:CZ:US:2020:4.US.1141.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1141/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti V. Š., t. č. Věznice Plzeň, zastoupeného JUDr. Ing. Jiřím Beerem, advokátem, sídlem Obrněné brigády 20/20, Cheb, proti V. výroku usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. února 2020 sp. zn. 7 To 21/2020 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. ledna 2020 č. j. 33 T 13/2019-945, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských prvá a základních svobod a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a dále princip rovnosti stran zakotvený v čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Stěžovatel se domnívá, že jde o věc naléhavou ve smyslu §39 zákona o Ústavním soudu, a proto požádal vzhledem k důležitosti věci o přednostní projednání jeho ústavní stížnosti.
3. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že u Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") byla na stěžovatele podána obžaloba pro podezření ze spáchání zločinu vraždy podle §140 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. V průběhu řízení stěžovatel podáním ze dne 10. 1. 2020 vznesl námitku podjatosti celého senátu. Krajský soud usnesením ze dne 29. 1. 2020 rozhodl, že předseda senátu Mgr. Jan Hostaš a přísedící Ing. Jan Štolba a Mgr. Jana Barbora Pirasová nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci vedené pod sp. zn. 33 T 13/2019.
4. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") V. výrokem usnesení ze dne 18. 2. 2020 sp. zn. 7 To 21/2020 zamítl podle §148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1991 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád").
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel považuje výklad §30 odst. 1 trestního zákoníku provedený vrchním soudem za příliš formalistický, neboť soud měl posuzovat i postupy a vedení řízení soudcem a přísedícími. Jen takový přístup by zajistil tzv. rovnost zbraní, které v jeho případě soud brání za situace, kdy při nepříznivém zdravotním stavu mu neumožňuje uplatňovat v celém rozsahu jeho práva.
6. Poté stěžovatel uvádí, že si je vědom usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2020 sp. zn. III. ÚS 414/20 (pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), jímž byla odmítnuta jeho předchozí ústavní stížnost týkající se podjatosti předsedy senátu. Stěžovatel se nemůže ztotožnit s názorem Ústavního soudu, podle něhož sice nelze podat žádný opravný prostředek proti rozhodnutí vrchního soudu, ale že bude moci námitky o tvrzené podjatosti vznášet v opravných prostředcích proti rozhodnutí ve věci samé. Připomíná, že se svými podáními a námitkami činěnými v rámci hlavního líčení snaží upozornit na podjatost senátu, který podle jeho názoru není nestranným a nezávislým. Sděluje, že činí zoufalé kroky (trestní oznámení na znalce, na neznámého pachatele), a to proto, že již neví, jakým způsobem se má domoci svých ústavně zaručených práv. K tomu dodává, že konečným rozhodnutím ve věci bude rozhodnutí odvolacího soudu, resp. dovolacího soudu. Odvolacím soudem bude vrchní soud, který se již jeho námitkami zabýval, dovolací soud bude řešit dovolací důvody podle §256b odst. 1 písm. b) trestního řádu, který zřejmě na tento případ nedopadá, protože o vyloučení či nevyloučení senátu již bylo rozhodováno. Proto opětovně žádá, aby se věcí zabýval přímo Ústavní soud.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud podle zákona o Ústavním soudu posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, avšak ústavní stížnost je nepřípustná.
8. Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je procesním prostředkem k ochraně základních práv a svobod individuálního stěžovatele zaručených ústavním pořádkem. Z §72 odst. 1, 3 a 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze dovodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje. Přímo v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen procedurální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributů ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), kde ochrana základním právům jednotlivce nastupuje jako prostředek ultima ratio, tj. jen tam, kde ostatní prostředky ochrany poskytované právním řádem byly vyčerpány nebo zcela selhávají jako nezpůsobilé či nedostatečné, a kdy základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických nebo právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat. V návaznosti na uvedený princip subsidiarity platí, že řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je konstruováno zásadně jako řízení o přezkumu věcí pravomocně skončených.
9. Z obsahu usnesení vrchního soudu se podává, že proti napadenému V. výroku tohoto usnesení není stížnost přípustná. Nadále však zůstává stěžovateli zachována možnost, na kterou byl již upozorněn v usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 414/20, podat opravné prostředky proti rozhodnutím, jež budou vydána ve věci samé, a v nichž bude moci uplatnit i námitky o tvrzené podjatosti senátu krajského soudu. Čtvrtý senát Ústavního soudu neshledal důvod, aby se odchýlil od své konstantní judikatury (viz např. usnesení ze dne 15. 2. 2018 sp. zn. I. ÚS 15/18, v něm odkazovaná rozhodnutí, jakož i řadu dalších) vycházející ze závěru, že podobná rozhodnutí nejsou způsobilá být předmětem ústavněprávního přezkumu.
10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný. O stěžovatelově návrhu na přednostní projednání věci Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl bezodkladně.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2020
Josef Fiala v. r.
soudce zpravodaj