ECLI:CZ:US:2020:4.US.1147.20.2
sp. zn. IV. ÚS 1147/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) MUDr. Radka Bartoše, zastoupeného Mgr. Josefem Janíkem, advokátem, sídlem Riegrova 360/13, Brandýs nad Labem - Stará Boleslav, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. ledna 2020 č. j. 8 Co 283/2019-144, a 2) Dana Bartoše, zastoupeného Mgr. Olgou Růžičkovou, advokátkou, sídlem Dubská 390/4, Teplice, proti výroku III. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. ledna 2020 č. j. 8 Co 283/2019-144, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel 1) se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel 2) se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení výroku III. v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť jím podle jeho tvrzení došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Oba stěžovatelé ústavní stížností napadají totožné rozhodnutí, a proto Ústavní soud obě věci spojil ke společnému řízení usnesením ze dne 5. 5. 2020 sp zn. IV. ÚS 1147/20 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
2. Z ústavních stížností, doručených písemností a zapůjčeného exekučního spisu soudního exekutora JUDr. Ivo Luhana, Exekutorský úřad Praha 1 (dále jen "exekutor"), sp. zn. 099 EX 3068/17 se podává, že stěžovatel 1) je otcem stěžovatele 2). Stěžovatel 2) podal dne 18. 9. 2017 návrh na zahájení exekuce k vymožení dlužného výživného za období srpen 2017 a září 2017 v celkové výši 12 000 Kč a pro další běžné výživné ode dne 15. 10. 2017 ve výši 15 000 Kč měsíčně proti stěžovateli 1) podle rozsudku Okresního soudu v Teplicích (dále jen "okresní soud") ze dne 26. 5. 2017 č. j. 15 P 202/2016-401 (dále jen "exekuční titul"). Okresní soud uložil stěžovateli 1) mimo jiné výrokem II. exekučního titulu platit ode dne 1. 9. 2017 běžné výživné stěžovateli 2) ve výši 15 000 Kč měsíčně. Po té co okresní soud tento návrh dne 22. 9. 2017 usnesením č. j. 45 EXE 3360/2017-10 zamítl a Krajský soud v Ústí nad Labem, jako soud odvolací k odvolání oprávněného změnil toto usnesení okresního soudu dne 18. 10. 2017 usnesením č. j. 8 Co 298/2017-17 tak, že se návrh nezamítá, pověřil okresní soud dne 27. 11. 2017 pod č. j. 45 EXE 3360/2017-20 exekutora vedením exekuce na majetek povinného podle vykonatelného exekučního titulu.
3. Dne 22. 12. 2017 stěžovatel 1) navrhl zastavení exekuce. Podle jeho tvrzení nebyl exekuční titul vykonatelný, neboť dosud nenabyl právní moci. Není ani předběžně vykonatelný, neboť o předběžné vykonatelnosti okresní soud samostatně nerozhodl; předběžná vykonatelnost nenastává automaticky. Dne 13. 4. 2018 stěžovatel 1) znovu navrhl zastavení exekuce, neboť uvedený rozsudek jako exekuční titul byl zčásti změněn v odvolacím řízení, přičemž odvolací soud umožnil stěžovateli 1) hradit dlužné výživné ve splátkách. Běžné výživné již řádně platil, a není proto důvod pro další vedení exekuce. Dne 8. 4. 2019 na jednání před okresním soudem stěžovatel 1) prohlášením do protokolu přednesl další návrh na zastavení exekuce, z důvodu, že řádně platí běžné výživné.
4. Okresní soud usnesením ze dne 19. 9. 2019 č. j. 45 EXE 3360/2017-128 (ve znění následného opravného usnesení) zamítl návrhy stěžovatele 1) ze dne 22. 12. 2017 (výrok I.) a ze dne 8. 4. 2019 (výrok II.) Okresní soud uvedl, že bylo-li v exekučním titulu uvedeno, že stěžovatel 1) je povinen platit běžné výživné každý 15. den v měsíci předem počínaje dnem 1. 9. 2017, měl povinnost je platit ode dne 15. 8. 2017. Určení předběžné vykonatelnosti považoval za dostatečné uvedením data 1. 9. 2019 ve výroku exekučního titulu. Z dalších důvodů nezastavil exekuci pro běžné výživné, neboť přestože bylo vymoženo dlužné výživné, nebyly dosud vymoženy náklady exekuce.
5. K odvolání stěžovatele 1) Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") výrokem I. svého v záhlaví uvedeného rozhodnutí potvrdil výrok I. uvedeného usnesení okresního soudu a jeho výrok II. změnil tak, že se exekuce zastavuje. Výrokem II. v záhlaví uvedeného rozhodnutí krajský soud uložil stěžovateli 1) zaplatit exekutorovi částku 34 848,96 Kč jako náhradu nákladů exekuce a jeho výrokem III. určil, že stěžovatel 1) ani stěžovatel 2) nemají právo na náhradu nákladů exekučního řízení a odvolacího řízení. K výroku I. krajský soud uvedl, že dosud nevymožené náklady exekuce exekutora nemohou být důvodem pro zamítnutí žádosti o zastavení exekuce, neboť zaměstnavatel deponoval částku ve výši 168 672 Kč jako srážky ze mzdy stěžovatele 1). Z této částky proto mohou být náklady exekuce exekutora uspokojeny. O nákladech exekuce soudního exekutora (výrok II.) rozhodl krajský soud podle §5 odst. 1 a §6 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční tarif"), přičemž jako základ pro určení odměny stanovil shora uvedenou deponovanou částku. K nákladům exekuce stěžovatele 1) a stěžovatele 2) [výrok III.] krajský soud uvedl, že rozhodoval striktně podle vyrovnaného poměru úspěchu a neúspěchu; první návrh na zastavení exekuce byl zamítnut, druhému bylo vyhověno.
II.
Argumentace stěžovatelů
6. Stěžovatel 1) v ústavní stížnosti zaprvé brojí proti tomu, že okresní soud nařídil exekuci na základě rozhodnutí, které nebylo vykonatelné, a to ani předběžně. Podle stěžovatele 1) exekučnímu titulu chybělo poučení o předběžné vykonatelnosti, přičemž podle bodu 17 nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2013 sp. zn. I. ÚS 1928/11 (N 181/71 SbNU 185) je podstatné, aby byl povinný [stěžovatel 1)] informován o předběžné vykonatelnosti, což se v jeho věci nestalo. Zadruhé stěžovatel 1) nesouhlasí s výrokem II. napadeného rozhodnutí, neboť krajský soud měl nesprávně určit základ pro určení odměny exekutora podle deponované částky (§5 odst. 1 exekučního tarifu), přestože v jeho věci šlo o opakující se plnění (§5 odst. 4 exekučního tarifu). Exekutorovi tak ve skutečnosti náleží nižší odměna. Výši skutečně vymoženého plnění stěžovatel 1) dokládá tím, že mu z deponované částky 168 672 Kč zaslala Česká správa sociálního zabezpečení zpět 101 462 Kč jako vrácené deponované srážky. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na nález ze dne 27. 5. 2015 sp. zn. IV. ÚS 2373/14 (N 101/77 SbNU 503) a ze dne 30. 6. 2009 sp. zn. I. ÚS 998/09 (N 152/53 SbNU 849).
7. Stěžovatel 2) ve své ústavní stížnosti brojí toliko proti výroku III. napadeného rozhodnutí, neboť podle něj krajský soud nesprávně posoudil poměr úspěchu a neúspěchu účastníků soudního řízení při rozhodování o nákladech exekučního řízení a řízení před soudem. Podle stěžovatele 2) není v tomto směru napadené rozhodnutí v souladu se spisem, není dostatečně odůvodněné, nadto měl krajský soud podle nálezu ze dne 20. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2740/08 (N 219/55 SbNU 59) primárně hodnotit důvody, pro něž k zastavení exekuce došlo.
III.
Vyjádření účastníků řízení
8. Soudce zpravodaj podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal ústavní stížnosti k vyjádření účastníkům řízení.
9. Krajský soud co do všech výroků odkázal na odůvodnění svého napadeného rozhodnutí, přičemž uvedl, že rozhodnutí o nákladech řízení "odpovídá spravedlivému uspořádání vztahu účastníků". Zdůraznil, že exekuce byla zastavena z důvodu podle §290 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), k opakovanému návrhu stěžovatele 1).
10. Stěžovatel 1) k ústavní stížnosti stěžovatele 2) zdůraznil, že pro vedení exekuce nebyl nikdy důvod a sám neměl prostředek, jak se domoci jejího zastavení bez souhlasu stěžovatele 2). Byl to právě stěžovatel 2), kdo "vedl" neoprávněnou exekuci více než dva roky. Stěžovatel 1) uvádí, že při hodnocení okamžiku vykonatelnosti exekučního titulu vycházel z toho, co mu sdělil jeho tehdejší právní zástupce. Dále stěžovatel 1) poukázal na neústavní rozměr ústavní stížnosti stěžovatele 2), jde-li o náklady řízení, nadto v tzv. bagatelní částce.
11. Stěžovatel 2) se k ústavní stížnosti stěžovatele 1) vyjádřil tak, že představuje pouhou polemiku s věcnými závěry krajského soudu a neobsahuje ústavněprávní argumentaci. Nadto stěžovatel 1) na shora uvedený nález sp. zn. I. ÚS 1928/11 odkazuje účelově, neboť z něj plyne toliko to, že údaj o předběžné vykonatelnosti rozhodnutí o běžném výživném nemusí být uveden ve výroku tohoto rozhodnutí. Je sice pravdou, že v nálezu Ústavní soud dodává, že je podstatné z ústavněprávního hlediska, zda byl účastník soudního řízení o předběžné vykonatelnosti informován, avšak Ústavní soud již dále neřeší, jaký dopad má absence tohoto poučení na oprávněného [stěžovatele 2)]. Oprávněný nemá jak ovlivnit konkrétní podobu poučení soudu, a proto důsledky nesplnění informační povinnosti musí nést výhradně soud, nikoli oprávněný [stěžovatel 2)].
12. Soudce zpravodaj zaslal vyjádření účastníků řízení stěžovatelům na vědomí a k případné replice. Stěžovatel 1) této možnosti nevyužil. Stěžovatel 2) využil této možnosti a ve své replice uvedl, že stěžovatel 1) nesoustředil svoji argumentaci k tomu, co stěžovatel 2) ve své ústavní stížnosti namítal. Uvedl-li stěžovatel 1), že se při hodnocení okamžiku vykonatelnosti exekučního titulu spoléhal na radu svého tehdejšího právního zástupce, má podle stěžovatele 2) možnost domáhat se po jeho bývalém právním zástupci náhrady škody za nesprávně poskytnutou radu. Nežádoucí důsledky postupu jeho bývalého právního zástupce však musí v nyní posuzované věci nést sám.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu, a shledal, že ústavní stížnosti byly podány včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavními stížnostmi. Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnosti jsou přípustné, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv, resp. žádné další k dispozici neměli (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavních stížností
14. Ústavní soud dále posoudil obsah napadeného rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, a dospěl k závěru, že ústavní stížnosti jsou návrhy zjevně neopodstatněnými.
15. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
V. a)
Ústavní stížnost stěžovatele 1)
16. Stěžovatel 1) v prvé řadě namítá, že exekuce byla vedena neoprávněně od samého počátku, neboť byla vedena na základě rozhodnutí soudu, které nebylo vykonatelné. K tomu je nutné zprvu poznamenat, že za dané procesní situace nemůže napadené usnesení krajského soudu představovat porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, neboť krajský soud v meritu věci rozhodl v jeho prospěch (tj. vyhověl jeho žádosti o zastavení exekuce). Námitky stěžovatele v tomto směru jsou proto zjevně neopodstatněné [viz např. bod 31 nálezu ze dne 10. 5. 2016 sp. zn. IV. ÚS 2741/15 (N 83/81 SbNU 401) či bod 6 usnesení ze dne 24. 7. 2018 sp. zn. I. ÚS 1227/18].
17. Zadruhé stěžovatel 1) namítá, že krajský soud nesprávně vyložil a použil §5 exekučního tarifu při rozhodování o nákladech exekuce soudního exekutora, měl-li namísto jeho odst. 1 použít odst. 4, neboť v jeho věci šlo o exekuci na opakující se plnění. V tomto směru námitky směřují proti rozhodnutí o nákladech řízení, a to ve výši tzv. bagatelní částky.
18. Jde-li o tzv. bagatelní částky, platí, že pro zanedbatelnost jimi způsobeného zásahu do subjektivních práv obvykle nemohou založit porušení ústavně zaručených práv a svobod. Výjimku lze připustit pouze při extrémních pochybení obecného soudu, zejména jsou-li dotčeny základní principy, na nichž je založeno řádně vedené soudní řízení [srov. např. usnesení ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421), nález ze dne 17. 3. 2009 sp. zn. I. ÚS 3143/08 (N 59/52 SbNU 583), ze dne 21. 11. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1685/11 (N 198/63 SbNU 307) nebo usnesení ze dne 29. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 3811/16]. Nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými, a v nichž hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu ve věci stěžovatele 1). Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o tzv. bagatelnosti výše uvedených soudních řízení do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (k tomu viz např. usnesení ze dne 28. 1. 2014 sp. zn. II. ÚS 3878/13).
19. Obdobně, rozhodnutí o náhradě nákladů řízení mohou nabýt ústavněprávní dimenzi pouze při extrémním vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole [viz např. nález ze dne 3. 4. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2119/11 (N 70/65 SbNU 3)].
20. Ve věci stěžovatele 1) však nebyly zjištěny žádné skutečnosti hodné zvláštního zřetele, jež by odůvodňovaly zásah Ústavního soudu. Sám stěžovatel 1) žádné takové okolnosti netvrdí a odkazuje jen na chybné použití podzákonných předpisů. Závěr krajského soudu o nákladech exekuce soudního exekutora má oporu v příslušném spisu a nelze jej považovat za svévolný. Skutečnost, že se stěžovatel s těmito závěry neztotožňuje, přitom sama o sobě nemůže založit závěr o porušení práva na soudní ochranu [srov. usnesení ze dne 13. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 656/14]. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat interpretaci podústavního práva provedenou obecnými soudy ani jejich skutkové závěry, nepředstavují-li současně porušení ústavně zaručených práv a svobod.
21. Je sice pravdou, že podle stěžovatelem 1) citovaných nálezů ze dne 27. 5. 2015 sp. zn. IV. ÚS 2373/14 (N 101/77 SbNU 503) a ze dne 30. 6. 2009 sp. zn. I. ÚS 998/09 (N 152/53 SbNU 849) soud a soudní exekutor může nesprávnou aplikací §5 exekučního tarifu zasáhnout do ústavně zaručených práv jednotlivce. Obě odkazované věci se však liší od nyní posuzované právě v tom, že v nich nešlo o bagatelní částku (v novější věci šlo dokonce o částku v řádu statisíců). Lze proto uzavřít, že v nyní posuzované věci nejsou dány podmínky pro kasační zásah Ústavního soudu, neboť míra potenciálního zásahu do právní sféry stěžovatele 1) nedosahuje intenzity porušení jeho práv a svobod zaručených ústavním pořádkem.
V. b)
Ústavní stížnost stěžovatele 2)
22. Ústavní stížnost stěžovatele 2) míří toliko proti výroku napadeného usnesení o nákladech exekuce a odvolacího řízení před krajským soudem. Ústavnímu soudu nezbývá, než co do obecných východisek svého rozhodování o nákladech řízení odkázat na shora uvedené (viz bod 19 shora).
23. Podle §271 o. s. ř. a §89 exekučního řádu je při rozhodování o nákladech exekučního řízení při zastavení exekučního řízení východiskem určení a hodnocení důvodů, pro něž k zastavení exekuce došlo. Ze stěžovatelem 2) odkazovaného nálezu ze dne 20. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2740/08 (N 219/55 SbNU 59) plyne, že dojde-li soud při hodnocení uvedených hledisek (z jakého důvodu došlo k zastavení exekuce), že to má být povinný, komu se ukládá povinnost k náhradě nákladů oprávněnému, pak je to právě on, komu musí být uložena - ve prospěch exekutora - i povinnost k náhradě nákladů exekuce, a naopak.
24. V nyní posuzované věci krajský soud v bodu 11 napadeného usnesení výslovně uvádí, že o nákladech exekučního řízení a odvolacího řízení rozhodl podle poměru úspěchu a neúspěchu (§142 odst. 2 o. s. ř.), který považuje za vyrovnaný, neboť v části bylo odvoláním napadené usnesení okresního soud změněno a v části potvrzeno. V bodu 10 svého napadeného usnesení, byť v souvislosti s náklady exekučního řízení soudního exekutora, krajský soud uvádí, že zavinění na zastavení exekuce shledal u povinného [stěžovatele 1)].
25. Odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu proto obsahuje konkrétní úvahu o procesním zavinění zastavení exekučního řízení, jež je zásadní pro rozhodování o nákladech exekučního řízení jeho účastníků (srov. §271 o. s. ř. a §89 exekučního řádu). Je ovšem pravdou, že z něj bez dalšího nevyplývá, jak se uvedená úvaha projevila do stěžovatelem 2) napadeného výroku o nákladech odvolacího řízení a exekučního řízení jejich účastníků. Jakkoli proto nelze v tomto směru úvahy krajského soudu považovat za seznatelné, nelze bez dalšího učinit závěr, že jde současně o vadu vedoucí k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele 2). Ne každé procesní pochybení soudu totiž nutně znamená porušení práva na soudní ochranu bez dalšího, je-li v této souvislosti úkolem Ústavního soudu přezkum a hodnocení soudního řízení jako celku (srov. usnesení ze dne 24. 3. 2015 sp. zn. Pl. ÚS 20/14, bod 20 či usnesení ze dne 4. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 3735/18, bod 17). Ústavní stížnost stěžovatele 2) v tomto směru postrádá jakoukoli ústavněprávní argumentaci, tj. jak se jím napadený výrok o nákladech řízení negativně projevil v jeho právní sféře v takové intenzitě, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod a byl tak odůvodněn kasační zásah Ústavního soudu [a to ani k výslovnému poukazu stěžovatele 1) na ustáleně zdrženlivou rozhodovací praxi Ústavního soudu o nákladech řízení]. Stěžovatel 2) odkazuje toliko na "nesprávné" použití podústavních předpisů.
26. Jde-li v této souvislosti o jeho odkaz na shora citovaný nález sp. zn. II. ÚS 2740/08, je nutno uvést, že krajský soud v nyní posuzované věci rozhodoval stěžovatelem 2) napadeným výrokem rovněž o náhradě nákladů odvolacího řízení. Závěry z odkazované věci proto nelze bez dalšího použít. Také z tohoto důvodu není úvaha krajského soudu o použití obecné zásady úspěchu a neúspěchu v nyní posuzované věci nepřiměřená. Krajský soud proto do ústavně zaručených práv stěžovatele 2) nezasáhl.
V. c)
Závěr
27. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu