ECLI:CZ:US:2020:4.US.1166.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1166/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky Zdeňky Tajčmanové, zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2020 č. j. 14 Co 387/2019-196, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Společenství vlastníků jednotek X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedeného rozsudku tvrdíc, že jím bylo porušeno zejména její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), včetně principu rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka současně navrhla, aby její ústavní stížnost byla projednána přednostně podle §39 zákona o Ústavním soudu.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadeného rozhodnutí, se podává, že žalobce - Společenství vlastníků jednotek X (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastník) se po stěžovatelce domáhal zaplacení částky 37 266 Kč s tím, že stěžovatelka jako člen společenství vlastníků jednotek dluží vedlejšímu účastníkovi částku 28 950 Kč představující nedoplatek ve vyúčtování služeb za rok 2016, manipulační poplatek za upomínky ve výši 600 Kč a částku 7 716 Kč představující dluh do fondu oprav za měsíce leden až prosinec roku 2016 a správní poplatek za měsíce leden až prosinec roku 2016. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 22. 5. 2019 č. j. 25 C 259/2017-160 uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi toliko 7 716 Kč s příslušenstvím (I. výrok), ve zbytku žalobu zamítl (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (III. výrok). Podle obvodního soudu se ve vyúčtování služeb spojených s užíváním bytu - zjednodušeně řečeno - vyskytovaly v některých položkách takové formální vady, že vyúčtování nebylo možno považovat za řádné a stěžovatelce tak nemohl vzniknout nedoplatek v úhradě za dodávané služby.
3. K odvolání vedlejšího účastníka Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") změnil II. výrok rozsudku obvodního soudu a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 28 636 Kč s úrokem z prodlení, ve zbytku tento výrok rozsudku obvodního soudu potvrdil a rozhodl nově o nákladech nalézacího a odvolacího řízení. Změnu rozsudku obvodního soudu městský soudu podrobně odůvodnil, zejména se neztotožnil s existencí vytýkaných formálních vad vyúčtování.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka zejména namítá, že chtěl-li městský soud změnit prvostupňový rozsudek, mohl tak učinit jen přezkoumatelným způsobem, což se - podle jejího názoru - nestalo. Ke změně prvostupňového rozsudku by totiž musel městský soud znovu zopakovat dokazování již povedené obvodním soudem, nikoliv jen nepřípustně opisovat jednotlivé důkazy. Dále se stěžovatelka vymezuje proti výroku rozsudku městského soudu o nákladech řízení. Městský soud totiž podle stěžovatelky nesprávně určil hodnotu úkonu právní služby [vycházel z částky 2 620 Kč namísto z částky 2 566 Kč (resp. z částky 2 569 Kč) pro prvostupňové řízení a z částky 2 340 Kč namísto částky 2 300 Kč pro odvolací řízení]. Dále městský soud neměl vedlejšímu účastníkovi přiznat náhradu nákladů řízení za čtyři jednání před soudem, neboť kdyby byla žaloba dobře připravena, řízení mohlo být ukončeno během jednoho jednání. Ze stejného důvodu městský soud neměl vedlejšímu účastníkovi přiznat náhradu nákladů za podání představující ve své podstatě jen doplnění žaloby.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byl vydán rozsudek napadený ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelčině věci neshledal.
7. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud mimo jiné konstantně přihlíží k tomu, jak intenzivně jejich eventuální pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svou povahou bagatelní. Je při tom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy v rámci ústavního pořádku. Řízení o ústavní stížnosti v případech, v nichž se vede spor o bagatelní částku, by totiž bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.
8. Této praxi odpovídá i zákonná úprava v zákoně č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.), která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. §202 odst. 2 či §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Bylo by pak proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze automaticky přesunul do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Podobně k těmto sporům přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy; konkrétně např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011].
9. Uvedené závěry platí také pro rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení, jímž se Ústavní soud ve své předchozí judikatuře opakovaně zabýval, přičemž však zdůraznil, že z hlediska kritérií řádného soudního procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele [srov. např. nález ze dne 15. 10. 2012 sp. zn. IV. ÚS 777/12 (N 173/67 SbNU 111)]. To je i případ stěžovatelky.
10. Nad rámec uvedeného Ústavní soud ještě uvádí následující skutečnosti. V dané věci vůbec nejde o to, že by existoval výkladový rozpor mezi obvodním soudem a městským soudem v jimi citované a na stěžovatelčin případ použité judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Oba soudy (tedy soud obvodní i soud městský) se lišily toliko v hodnocení konkrétních skutkových okolností. Městský soud přitom ve svém rozsudku vysvětlil, proč některé měrné údaje ve vyúčtování služeb a následně ve vyřízení reklamace stěžovatelky považoval na rozdíl od obvodního soudu za správné, respektive za dostatečně určité a určitelné. Odůvodnění rozsudku městského soudu je zcela dostačující i z ústavněprávního pohledu, též proto, že úvahy městského soudu se z povahy věci týkají jen výkladu podústavního (v daném případě dokonce částečně i jen podzákonného) práva a Ústavnímu soudu nepřísluší - jak již naznačeno shora - bez dalšího takové úvahy obecných soudů přezkoumávat. Ostatně stěžovatelka se v ústavní stížnosti nepokouší věcně zpochybnit dílčí závěry městského soudu, z nichž vycházel při hodnocení vyúčtování předkládaného stěžovatelce vedlejším účastníkem.
11. Z pohledu ústavněprávního Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatelka v ústavní stížnosti ani nenaznačuje, že by jí vyúčtované služby reálně - tedy alespoň dílem - nespotřebovala. Její obrana je založena na tom, že jí předložená vyúčtování nebyla formálně bezvadná, respektive že nebyla včasná. I takováto argumentace však vede Ústavní soud ke značné zdrženlivosti při zvažování možné ingerence do ústavní stížností napadeného rozhodnutí.
12. Konečně ani stěžovatelčina argumentace směřující proti výroku o náhradě nákladů řízení nedosahuje ústavněprávní dimenze, a to ani co do eventuálně nesprávně stanovené sazby za jeden úkon právní služby, ani co do úvahy soudu, zda bylo účelné ve věci nařizovat jednání a tato jednání následně zohlednit ve výpočtu náhrady nákladů řízení, kterou přiznal vedlejšímu účastníkovi.
13. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva (svobody) stěžovatelce zaručená ústavním pořádkem, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
14. O stěžovatelčině návrhu na přednostní projednání ústavní stížnosti Ústavní soud zvláště nerozhodoval, jelikož mu fakticky vyhověl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. května 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu