ECLI:CZ:US:2020:4.US.1191.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1191/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelů Zdeňka Topila a Jitky Topilové, zastoupených Mgr. Jaroslavem Marténkem, advokátem, sídlem Slavíčkova 827/1a, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1edna 2020 č. j. 18 Co 221/2019-339 a usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 4. října 2019 č. j. 21 D 2355/2015-277, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení výše uvedených rozhodnutí, s tvrzením, že obecné soudy porušily ústavně garantovaný zákaz libovůle podle čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zákaz zásahu do práva obydlí, resp. práva na nedotknutelnost obydlí dle čl. 12 Listiny i právo na spravedlivý soudní proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, právo rovnosti účastníků soudního řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny i ústavně garantovanou vázanost soudu zákonem podle čl. 95 odst. 1 Ústavy. Dále mají stěžovatelé za to, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud Brno-venkov (dále jen "okresní soud") rozhodl notářem jako pověřeným soudním komisařem usnesením ze dne 4. 10. 2019 č. j. 21 D 23 55/2015-277 tak, že v řízení o pozůstalosti uložil stěžovateli i stěžovatelce - každému z nich - povinnost zaplatit pořádkovou pokutu ve výši 15 000 Kč na účet okresního soudu. Uložení pokuty okresní soud odůvodnil úmyslným mařením probíhajícího pozůstalostního řízení stěžovateli, kteří tak hrubě ztížili jeho postup.
3. Na základě odvolání stěžovatelů Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") změnil usnesení okresního soudu a každému ze stěžovatelů uložil pokutu ve výši 5 000 Kč. Krajský soud, ve shodě s okresním soudem, považoval jednání stěžovatelů, kteří neposkytli uloženou součinnost umožnit přístup do prostor rodinného domu k provedení soupisu pozůstalosti, za maření probíhajícího pozůstalostního řízení, což odůvodňuje uložení pořádkového opatření. Jako důvodnou uznal námitku stěžovatelů o výši pořádkové pokuty, a protože ji považoval za nepřiměřeně vysokou, snížil ji na uvedenou částku 5 000 Kč.
II.
Argumentace stěžovatelů
4. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že pro uložení pokuty nebyly splněny podmínky, konkrétně, kromě jiného, nesouhlasí s popisem skutku v napadených rozhodnutích, namítají, že po dobu tří let nekonal notář ve věci pozůstalosti vůbec žádné úkony směřující k vyhotovení soupisu věcí spadajících do pozůstalosti a že jim nebylo doručeno usnesení okresního soudu do jejich datové schránky. Domnívají se, že jediným účelem postupu notáře (soudního komisaře), který v řízení privileguje postup dědice a naopak bagatelizuje jakékoliv jejich právní jednání, může být pouze záměr poškodit je nedůvodným zásahem do jejich práva bydlení a do v dobré víře nabytých vlastnických práv k domu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
7. Pro danou věc je rozhodující, že stěžovatelé nedůvodně bránili provedení soupisu pozůstalosti a ani v ústavní stížnosti neuvádí, co by důvodnost tohoto závěru jakkoliv zpochybňovalo. Argumentace, že v jejich domě již žádné věci patřící dceři nebo do společného jmění manželů vzniklého za manželství zemřelé a jejího manžela nejsou, není podstatná, neboť takové eventuální zjištění má být výsledkem pozůstalostního řízení, jehož ukončení stěžovatelé ve svém důsledku brání. Stěžovatelé také nejsou těmi, kdo by měl být informován o tom, kdo se soupisu zúčastní; je věcí notáře jako soudního komisaře, aby zajistil, že se tohoto neveřejného úkonů zúčastní jen ti, o nichž to zákon předpokládá (nelze přitom odhlédnout od skutečnosti, že sami stěžovatelé měli za účelem soupisu pozůstalosti zvoleného svého zástupce).
8. Stěžovatelé přitom i v ústavní stížnosti opakují námitku - když jejich stížnostní argumentace je ve svém důsledku jen opakováním argumentace odvolací - že je zcela nepřípadný odkaz obecných soudů na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016 sp. zn. 21 Cdo 122/2016. Nevysvětlují ale, v čem vlastně podle nich nepřípadnost takového odkazu spočívá; naopak podle Ústavního soudu je v tomto usnesení příhodně vysvětleno, že bránění soupisu pozůstalosti není obranou nedotknutelnosti obydlí, ale maření soudního řízení. V této souvislosti Ústavní soud jen pro úplnost připomíná, že stěžovatelé mohou vyvolat samostatné řízení, v němž bude určeno, komu vlastně to či ono sporné aktivum, o němž může být tvrzeno, že nemá být součástí pozůstalostního jmění, vlastně patří.
9. Notář jako soudní komisař nepochybně nemůže - jak stěžovatelé uvádějí - nadužívat svá oprávnění plynoucí mu z vedení řízení, nicméně je oprávněn za účelem soupisu pozůstalosti vstupovat do prostor (srov. čl. 12 odst. 3 Listiny, který umožňuje zákonem jiný zásah do nedotknutelnosti obydlí z důvodu ochrany práv a svobod jiných osob), o nichž se lze důvodně domnívat, že se v nich mohou nacházet věci patřící do pozůstalostního jmění. Stěžovatelé nevyvracejí, že v jejich domě jejich dcera i s manželem žila.
10. Poukazují-li stěžovatelé v ústavní stížnosti na to, že jim vyrozumění notáře o termínu konání soupisu pozůstalosti v jejich domě ve formě usnesení nebylo řádně doručeno, protože jim bylo doručeno držitelem poštovní licence, ač mělo být přednostně doručováno do datové schránky, pak i kdyby Ústavní soud existenci tohoto pochybení připustil, nemohla by mít sama o sobě tato diskrepance ústavněprávní relevanci (nemohla by tedy vést ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí), neboť stěžovatelům vyrozumění doručeno bylo a ti se s jeho obsahem řádně seznámili, když v ústavní stížnosti opak ani nenaznačují [srov. k tomu též například usnesení sp. zn. I. ÚS 282/18 ze dne 25. 9. 2018 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
11. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena uvedená základní práva (svobody) stěžovatelům zaručená ústavním pořádkem, a proto jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. června 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu